ECLI:CZ:US:2021:4.US.1552.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1552/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Kateřiny Hanna, 2) Borise Kotala, 3) Lumíra Kotala, 4) Veleslava Kotala, všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 11. 2019, č.j. 4 C 718/2018-30, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č.j. 91 Co 418/2019-44, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, č.j. 28 Cdo 1028/2020-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé se žalobou proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu domáhali finanční náhrady dle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), za blíže specifikovaný odňatý a nevydaný pozemek, přičemž výši finanční náhrady (21 234 615 Kč) odvíjeli od současné tržní hodnoty odňatého pozemku určené znaleckým posudkem.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 5. 11. 2019, č.j. 4 C 718/2018-30, řízení přerušil do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, č.j. 28 Cdo 3772/2018-150, pod výrokem II., na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě znějící "stanovené podle §28a".
3. V rámci přípravy jednání obvodní soud stěžovatele poučil o tom, že za skutečnost rozhodnou pro rozhodnutí o žalobě považuje údaj o ocenění odňatého pozemku učiněném dle aktuální cenové vyhlášky, tj. vyhlášky č. 441/2013 Sb. Úvahu o konkrétní výši náhrady založil na tom, že logickým a transparentním mechanismem je užití cenové vyhlášky účinné v době rozhodování, čímž zůstává zachován původní záměr zákonodárce, totiž odvíjet výši náhrady od cenového předpisu (byť tehdy to byla vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a nyní to bude vyhláška č. 441/2013 Sb., v účinném znění). Tento mechanismus určení výše finanční náhrady dle obvodního soudu potvrdila i rozhodovací praxe, konkrétně rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 279/2017 či sp. zn. 58 Co 354/2014. V doplnění žaloby stěžovatelé uvedli, že cena pozemku činí dle vyhlášky č. 441/2013 Sb. 11 205 600 Kč. Žalovaná s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, č.j. 28 Cdo 3772/2018-150, navrhla přerušení řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že Nejvyšší soud (při rozhodování o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 69 Co 279/2017-103, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 č.j. 4 C 100/2016-64, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti státu zaplatit oprávněné finanční náhradu dle §16 odst. 1 zákona o půdě ve výši současné hodnoty pozemků určené znalcem dle aktuální cenové vyhlášky č. 441/2013 Sb.), dospěl k závěru, že předpokladem pro rozhodování o peněžitých náhradách dle §16 odst. 1 zákona o půdě ústavně konformním způsobem je zrušení části tohoto ustanovení odkazujícího na §28a zákona o půdě. Obvodní soud poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, č.j. 28 Cdo 3508/2018-273, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č.j. 58 Co 354/2014-248, kterým bylo rozhodnuto o výši finanční náhrady určené dle vyhlášky č. 441/2013 Sb. S ohledem na předmět řízení, derogační návrh Nejvyššího soudu a závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí č.j. 28 Cdo 3508/2018-273, obvodní soud řízení přerušil s tím, že vyčká rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě znějící "stanovené podle §28a".
4. Stěžovatelé napadli usnesení obvodního soudu odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 1. 2020, č.j. 91 Co 418/2019-44, bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.
5. Městský soud souhlasil se závěrem obvodního soudu o tom, že jsou dány podmínky pro přerušení řízení, neboť Ústavní soud bude při rozhodování o návrhu Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, č.j. 28 Cdo 3772/2018-150, řešit otázku, která má v posuzované věci zcela zásadní význam, a zároveň je takový postup v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2020, č.j. 28 Cdo 1028/2020-59, dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, neboť městský soud se při řešení otázky procesního práva [zda jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.] neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu. Dle Nejvyššího soudu úvaha soudů o splnění podmínek pro přerušení řízení zohledňovala konkrétní okolnosti případu, nebyla zjevně nepřiměřená a ani v kontradikci k zásadě hospodárnosti řízení. Přerušení řízení, které z povahy věci znamená určité prodloužení doby uspokojení restitučního nároku stěžovatelů, Nejvyšší soud označil za odůvodnitelné procesní opatření, které je vyváženo očekávaným vyřešením nejednotně posuzované otázky určení výše finanční náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě.
II.
7. Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatelů porušena jejich základní práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují dosavadní průběh řízení a uvádí, že v důsledku postupu obecných soudů utrpěli zásadní újmu, neboť kromě zásahu do práva na spravedlivý proces došlo také k narušení jejich legitimního očekávání na poskytnutí odpovídající finanční náhrady v přijatelné době. Poukazují na to, že na restituci čekají již mnoho let a mají právo, aby věc byla konečně meritorně a pravomocně rozhodnuta. Namítají, že obecné soudy postupovaly zjevně nepřiměřeně, když soudní řízení přerušily. S ohledem na konkrétní okolnosti nebyl takový postup namístě a nebyl ani spravedlivý, ani správný. Nesouhlasí také se závěrem, že přerušení řízení bylo hospodárné. Považují naopak za zjevné, že soudní řízení se tímto postupem neúměrně prodlužuje a prodražuje. Obecné soudy dle stěžovatelů svým postupem nesprávně a protiústavně prodloužily řízení o několik dalších let, přičemž nijak nezohlednily to, že v případě zrušení předmětného ustanovení zákona o půdě není vůbec jisté, kdy a v jaké podobě bude přijata nová právní úprava. K přerušení řízení dle stěžovatelů navíc došlo za situace, kdy podaná žaloba byla důvodná a soudy o ní mohly bez dalšího rozhodnout, jelikož měly k dispozici dostatek podkladů k meritornímu rozhodnutí. Podle stěžovatelů platí, že pokud je právní norma vysoce nespravedlivá (jako v jejich případě), pak by nemožnost aplikovat platný a účinný právní předpis měla soudy vést k nalezení práva jeho "soudcovskou dotvorbou".
III.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Dříve než se však Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
12. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla připouští Ústavní soud určité výjimky, musí však být současně splněny dvě podmínky: jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 3646/17 ze dne 13. 3. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 683/21 ze dne 26. 3. 2021; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Posuzovaná věc však takovou výjimku nepředstavuje. Usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, tzn. nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu rozhodnutím o návrhu na přerušení řízení doposud neskončilo řízení ve věci. V této fázi tak nelze konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1953/20 ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1257/20 ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1198/20 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2392/19 ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1925/18 ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1199/17 ze dne 13. 12. 2017 a další).
14. K přerušení řízení došlo ze zákonem stanoveného důvodu a úvahu soudů, které řádně posoudily konkrétní okolnosti podstatné pro přerušení řízení a své závěry také adekvátním způsobem zdůvodnily, nelze v dané situaci označit za zjevně nepřiměřenou, ani ji chápat jako projev zbytečných průtahů řízení. Je přitom věcí civilních soudů, aby za pomoci výkladu příslušných procesních norem zvážily, zda nastaly či nenastaly okolnosti odůvodňující přerušení řízení. Zpochybňování procesního postupu zvoleného nezávislými soudy Ústavnímu soudu obecně nepřísluší; jeho zásah by mohl přicházet v úvahu pouze za výjimečné situace, např. pokud by civilní soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení, nebo pokud by o přerušení řízení bylo rozhodováno na základě skutečností, které jsou zcela zjevně irelevantní (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3159/20 ze dne 26. 11. 2020 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2682/20 ze dne 7. 10. 2020). O takový případ však ve věci stěžovatelů nešlo.
15. Nad rámec již uvedeného lze doplnit, že návrh Nejvyššího soudu na zrušení §16 odst. 1 zákona o půdě ve slovech "stanovené podle §28a" byl Ústavním soudem zamítnut [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ze dne 12. 1. 2021 (81/2021 Sb.)].
16. Pro úplnost pak Ústavní soud odkazuje také na usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/20 ze dne 7. 7. 2020, kterým byla v obdobné věci coby nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost, která se v podstatných bodech zakládala na totožné argumentaci a byla taktéž zpracovaná advokátem stěžovatelů.
17. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu