ECLI:CZ:US:2006:4.US.158.06
sp. zn. IV. ÚS 158/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti oznámením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 5. 2005, 21. 12. 2005 a 18. 1. 2006, sp. zn. 1 NZc 421/2004, a o návrhu na zrušení §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §62 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 3. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených "opatření" Nejvyššího státního zastupitelství, jejichž prostřednictvím byl vyrozuměn o tom, že byl odložen jeho podnět k podání žaloby na popření otcovství dle §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je v matrice zapsán jako otec nezletilé H. J.. Jeho otcovství k nezletilé bylo určeno v roce 2001 souhlasným prohlášením stěžovatele a V. J., matky nezletilé. Stěžovatel není biologickým otcem nezletilé, když se s matkou nezletilé seznámil, tato byla již v sedmém měsíci těhotenství. Matka nezletilé vedla spor o určení otcovství s panem K. H., pravděpodobným otcem nezletilé, ale z důvodu špatných vztahů s panem H. vzala žalobu později zpět. K určení svého otcovství formou souhlasného prohlášení stěžovatel přistoupil na naléhání matky nezletilé, která si přála, aby byl právně zajištěn vztah stěžovatele k nezletilé. Na počátku roku 2004 došlo k rozchodu stěžovatele s matkou nezletilé a v jeho důsledku i k odcizení mezi stěžovatelem a nezletilou. Stěžovatel se následně dne 20. 12. 2004 obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství České republiky s žádostí, aby byl podán návrh na popření jeho otcovství k nezletilé dle §62 zákona o rodině. Nejvyšší státní zastupitelství přípisem ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 1 NZc 421/2004, vyrozumělo stěžovatele o tom, že jeho podnět byl odložen. Své závěry odůvodnilo zejména tím, že žaloba na popření otcovství, podávaná nejvyšším státním zástupcem, je výjimečným institutem, k jehož užití lze přistoupit pouze za předpokladu, že popření otcovství je v zájmu dítěte. Tato podmínka ovšem v projednávaném případě splněna nebyla. Stěžovatel následně svůj podnět ze dne 20. 12. 2004 doplnil přípisy ze dne 28. 9. 2005 a 14. 1. 2006, oba tyto přípisy však byly Nejvyšším státním zastupitelstvím posouzeny jako opakované podněty k podání návrhu na popření otcovství a jako takové byly dle přípisů ze dne 21. 12. 2005 a 18. 1. 2006, sp. zn. 1 NZc 421/2004, odloženy. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že ustanovení §62 zákona o rodině je v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť je jím porušen princip dělby moci a není respektováno ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Předmětné ustanovení zákona o rodině svěřuje Nejvyššímu státnímu zastupitelství, náležejícímu k moci výkonné, pravomoc rozhodovat o právech otce, potažmo matky a jejího dítěte. Autoritativní rozhodování o právech a povinnostech, stejně jako výklad právních pojmů, by však dle zásad právního státu měl náležet pouze moci soudní. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právní úpravu obsaženou v právním řádu Slovenské republiky, dle níž je lhůta pro popření otcovství v případě obdobném postavení stěžovatele tříletá a po uplynutí této lhůty rozhoduje o přípustnosti žaloby na popření otcovství soud, nikoliv státní zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství nedisponuje takovými prostředky jako soud, nemůže tedy například nařídit zkoušku DNA, v důsledku čehož není dostatečně zajištěna ochrana práv stěžovatele. Nadto v tomto konkrétním případě Nejvyšší státní zastupitelství důkazy a námitky předkládané stěžovatelem bez dalšího odmítalo, přestože jejich posouzení spadalo do jeho pravomoci. Tímto postupem bylo dle přesvědčení stěžovatele neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "opatření" Nejvyššího státního zastupitelství svým nálezem zrušil. S ohledem na to, že platná právní úprava, obsažená v §62 zákona o rodině, je dle názoru stěžovatele v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny a Úmluvy, stěžovatel požadoval, aby společně s napadenými "opatřeními" bylo zrušeno i ustanovení §62 zákona o rodině.
II.
Ústavní soud následně napadené akty Nejvyššího státního zastupitelství přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že k projednání návrhu stěžovatele na jejich zrušení není Ústavní soud příslušný. Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech tím, že o jeho podnětu k podání žaloby na popření otcovství ve smyslu §62 zákona o rodině rozhodovalo Nejvyšší státní zastupitelství jako orgán moci výkonné a že jeho podnět nebyl dostatečně přezkoumán, v důsledku čehož byl odložen.
Zákon o Ústavním soudu v §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením, v zákonem předvídaném smyslu není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí", příp. "opatření" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 30, str. 337 a násl., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 1, str. 325 a násl.). Tento předpoklad ovšem v tomto případě zjevně naplněn nebyl. Je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco prve uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v §61 odst. 1 a odst. 2 zákona o rodině otci a matce dítěte, a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech osob, tedy o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci §62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje své oprávnění, obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Nelze přistoupit na argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší státní zastupitelství v rámci posouzení předmětných podnětů fakticky rozhoduje o právu stěžovatele popřít otcovství. Právo popřít otcovství náleželo stěžovateli ze zákona, nebylo jím ovšem ve stanovené lhůtě realizováno a v důsledku toho zaniklo; z ústavního pořádku České republiky přitom nikterak nevyplývá, že by popěrné právo rodičů muselo být časově neomezené. Ustanovení §62 zákona o rodině, jehož užití se stěžovatel domáhal, je mimořádným institutem, sloužícím výlučně k ochraně zájmů dítěte, a nikoliv prostředkem k ochraně práv rodičů, kteří včas nevyužili svého zákonného popěrného práva. S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že podmínky, za nichž lze ústavní stížnost podat, v projednávaném případě nebyly splněny, neboť odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
K tomu Ústavní soud dále uvádí, že i kdyby bylo možné odložení podnětu za rozhodnutí označit, ani tehdy by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět. Nejvyšší státní zastupitelství v napadených přípisech podrobně vyložilo, z jakých důvodů nepovažovalo v tomto konkrétním případě návrh na popření otcovství za souladný se zájmy dítěte, postupovalo přitom zcela v mezích své zákonné kompetence a řádně se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatele. České rodinné právo nevychází pouze z kritérií biologických, ale bere v potaz i jiné ohledy, v rodném listě tak nemusí být vždy nutně uveden jen biologický otec dítěte. Jak již bylo konstatováno, ustanovení §62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné zákonné ustanovení o popěrném právu v rámci rodinně právních vztahů. Oprávnění nejvyššího státního zástupce podat návrh na popření otcovství je výjimečným právním institutem, který lze aplikovat pouze za podmínky zájmu dítěte na změně rodinných vztahů. Stav dnešního rodinného uspořádání stěžovatele, dítěte a jeho matky je výsledkem svobodného rozhodování dospělých jedinců o svých rodinných poměrech. I z těchto důvodů by bylo třeba ústavní stížnost považovat za nedůvodnou.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, je řízením akcesorickým, jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp.zn. III.ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 22, str. 351). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení §62 zákona o rodině odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 4. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu