ECLI:CZ:US:2013:4.US.158.13.1
sp. zn. IV. ÚS 158/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 2 To 77/2012 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2012 č. j. 2 T 12/2009-3667 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným elektronicky dne 14. 1. 2013 se V. B. (dále jen "obviněný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval porušení základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3, a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o uložení pořádkové pokuty, vydaná v trestní věci Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 12/2009, zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Obviněný je spolu s dalšími osobami stíhán pro zločin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb., za který byl též dosud nepravomocně odsouzen. Byl vyzván Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") k předložení listinných důkazů důležitých pro trestní řízení a týkajících se činnosti obchodní společnosti BEAR loging cz s. r. o. se sídlem v Mělníku, jejímž byl a stále je společníkem a jednatelem.
Dne 23. 4. 2012 nalézací soud uložil obviněnému podle §66 odst. 1 tr. řádu pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč s odůvodněním, že ani po výzvě podle §78 odst. 1 tr. řádu s upozorněním na následky nevyhovění, kterou převzal dne 21. 2. 2012, nepředložil listiny, k jejich předložení byl soudem písemně vyzván dne 3. 5. 2011.
Dne 19. 9. 2012 Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 23. 4. 2012 zamítl. Ve stížnosti obviněný namítal, že nalézacím soudem byl nucen k vydání listinných důkazů, které by mohly svědčit v jeho neprospěch, čímž bylo porušováno jeho právo nebýt donucován k sebeobviňování. Poukázal na nález ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 255/05 (N 128/37 SbNU 623) a namítl, že listiny měly být vyžadovány od společnosti Bear loging cz s. r. o. a nikoliv od něho jako jednatele této společnosti, a že soud měl postupovat podle §78 až 88 tr. řádu. Stížnostní soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že až po uložení pořádkové pokuty obhájce obviněného namítl, že by obviněný měl předkládat listiny, které by případně mohly svědčit v jeho prospěch, přičemž požadovanými listinami obviněný ve své výpovědi obecně argumentoval ve svůj prospěch.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným usnesením stížnostního soudu byla porušena jeho základní práva, a to především právo nebýt donucován k sebeobviňování zaručené v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 až 4 Listiny a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a dále právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Poukázal na nálezy ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 255/05 (N 128/37 SbNU 623) a ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) a uvedl, že právo odepřít výpověď nutno vykládat šířeji tak, že se vztahuje i na poskytování jiných důkazů proti sobě; poukázal na nález ze dne ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 671/05 (N 41/40 SbNU 341) odkazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), z níž podle stěžovatele plyne striktní zákaz nutit obviněného k předkládání důkazů, které by jej mohly usvědčovat, či posilovat podezření ze spáchání trestného činu, což je nutno vztáhnout i na násilné vyžadování předložení důkazů prokazujících jeho nevinu.
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s důvody obsaženými v usnesení stížnostního soudu, jež považoval za ústavně nekonformní. V části V. konstatoval, že na počátku trestního řízení se uskutečnily domovní prohlídky, během nichž došlo k zajištění celé řady listiny, z nichž velká část mu byla v průběhu řízení vrácena; jednalo se přitom o listiny, které svou povahou mohly spadat mezi listiny, k jejichž vydání byl stěžovatel vyzván. Pokud tyto listiny měly orgány činné v trestním řízení, resp. soud, k dispozici a stěžovateli je vrátily, není možné se jejich vydání opětovně domáhat pod pohrůžkou uložení pořádkové pokuty.
Závěrem stěžovatel konstatoval, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci nezákonným způsobem hraničícím se zneužitím pravomoci a dopustily se libovůle v rozhodování, čímž zasáhly do jeho základních práv.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že nalézací i stížnostní soud uložením pořádkové pokuty za nepředložení požadovaných listin porušily základní právo neobviňovat sám sebe zakotvené v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu.
Obecně k základnímu právu nevypovídat a neobviňovat sám sebe
Ústavní základ základního práva nevypovídat a neobviňovat sám sebe spočívá v následujících ustanoveních:
Listina základních práv a svobod
"Čl.37
(1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké."
"Čl.40
(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven."
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
"Čl.14
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
g) nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu."
Geneze ústavního zakotvení práva neobviňovat sám sebe, jako jednoho z požadavků spravedlivého procesu, do systému základních práv a svobod je dostatečně popsána v odst. 7. a násl. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.) dostupného - stejně jako další rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz, a Ústavní soud na ně odkazuje.
V Úmluvě právo nevypovídat a neobviňovat sám sebe není výslovně formulováno, nicméně z judikatury Evropského soudu k článku 6 odst. 1 Úmluvy bez pochyb plyne (srov. mimo jiné např. rozsudek velkého senátu ze dne 29. 6. 2007 ve věci O´Halloran a Francis proti Spojenému Království, stížnosti č. 15809/02 a 25624/02, dostupný na http://www.echr.coe.int), že toto základní právo spojené s principem presumpce neviny je obecně uznáváno Evropským soudem i právními systémy smluvních stran, byť se nejedná o právo absolutní a názory na jeho obsah se v průběhu času v jeho judikatuře vyvíjí.
Původně odmítavé stanovisko Evropského soudu k možnosti vynucovat poskytování dokumentů obchodních společností plynoucí z jeho rozsudku ze dne 25. 2. 1993 ve věci Funke proti Francii (stížnost č. 10828/84) bylo zjevně překonáno rozsudkem velkého senátu ze dne 17. 12. 1996 ve věci Saunders proti Spojenému Království (stížnost č. 19187/91), kde v odst. 69. jmenovaný soud výslovně uvedl, že právo neobviňovat sám sebe je primárně spojeno s respektování vůle obviněné osoby nevypovídat. Jako obecně uznávané právo v právních systémech smluvních stran Úmluvy i jinde nevztahuje se na užití dokumentů, jež mohou být od obviněného získány donucením, existujících nezávisle na vůli obviněného, jako např. dokumentů získaných na základě příkazu k prohlídce, vzorků dechu, krve, moči a krevní tkáně pro účely testování DNA (srov. též odst. 12. nesouhlasného stanoviska soudce Martense, k němuž se připojil soudce Kuris).
Obdobným vývojem prošla i judikatura Ústavního soudu, jak plyne z výše již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 30/10, jež postavilo na jisto, že na úkony dle §114 tr. řádu, spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků. Podstatné argumenty pro tento závěr plénum uvedlo v odst. 12., dle něhož "[r]ůzný režim získávání důkazů z hlediska práva neusvědčovat sám sebe se opírá o odlišný charakter výpovědi a uvedených důkazů. Posledně jmenované existují objektivně, nezávisle na vůli obviněného, při jejich opatřování je sice postupováno proti vůli obviněného, nevyžaduje se však po něm jeho aktivní součinnost, ale pouze strpění donucovacích úkonů. Naproti tomu výpověď, slovo, neexistuje objektivně, nezávisle na vůli obviněného, a lze je získat jen proti vůli obviněného, je-li tato zlomena fyzickým nebo psychickým donucením, tj. jen když se poníží důstojnost člověka jako svobodné bytosti ... ."
Výše uvedená judikatura Evropského soudu stejně jako judikatura Ústavního soudu v podstatě sledovala judikaturu Nejvyššího soudu USA, která od přijetí pátého dodatku (r. 1791) k ústavě, zajišťujícího jednotlivci právo odmítnout usvědčovat sám sebe v trestním řízení vlastní svědeckou výpovědí, také prošla vývojem, jež vyústil do rozsudku ve věci Braswell proti USA [Braswell v. United States, 487 U.S. 99, 108 S.Ct. 2284, 101 L.Ed.2d 98 (1988), 493)] (který však také nebyl imunní proti kritice jisté části odborné veřejnosti /poznámka pod čarou č. 1/), podle něhož držitel obchodních knih a dokladů obchodní společnosti nemůže odporovat donucení směřujícímu k jejich vydání tvrzením, že vydání samo o sobě by bylo pro něj sebeobviňující. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud USA též uvedl: "Dále poznamenáváme, že přiznáním dobrodiní plynoucího z pátého dodatku ve prospěch držitelů záznamů kolektivních společností by mělo neblahý dopad na vládní snahu stíhat ´kriminalitu bílých límečků´, jeden z nejzávažnějších problémů, s nimiž jsou konfrontovány úřady prosazující dodržování zákona. Větší část důkazů o nezákonné činnosti organizace nebo jejích zástupců se obvykle nachází v oficiálních záznamech a dokumentech takové společnosti. Měly-li by být tyto neosobní záznamy zastřeny závojem výsady, efektivní prosazování mnohých federálních a státních zákonů by bylo nemožné. ... Pokud by držitelé takových dokumentů uplatňovali výsadu, bylo by mařeno nejenom úsilí těchto úřadů o prosazení zákona vůči jednotlivcům ale také při stíhání organizací."
V dané souvislosti není od věci poukázat též na argumenty Lorda Binghama citované ve výše uvedeném rozsudku Evropského soudu ve věci O´Halloran a Francis proti Spojenému Království [odst. 31 bod (3)], který v souvislosti s posuzováním ústavnosti zákonné povinnosti vlastníka vozidla sdělovat orgánům policie, kdo byl jeho řidičem v okamžiku překročení maximální povolené rychlosti), uvedl, že "[v]šichni, kdo vlastní nebo řídí motorová vozidla, vědí, že již z toho důvodu se podrobují regulovanému režimu. Tento režim je stanoven ne proto, že vlastnit automobil je výsadou nebo dobrodiním od státu, ale proto, že vlastnictví a užívání vozidel (stejně, jako např. zbraní) je potenciálním zdrojem ohrožení." Dále uvedl, že s ohledem na stav dopravní bezpečnosti na silnicích tato zákonná povinnost představuje přiměřené legislativní řešení problému udržovat pořádek na silnici, a zajišťuje rovnováhu mezi zájmy společnosti a zájmy jednotlivce.
Základní právo neobviňovat se je osobní povahy, a proto se na ně nemůže odvolávat žádná obchodní společnost ani osoby představující její orgány. Proto obchodní společnost a osoby jako její orgány nemohou bez dalšího oprávněně odmítat žádosti orgánů veřejné moci o poskytnutí obchodních knih a dokladů obchodní společnosti s poukazem na zákaz obviňovat sám sebe, a tudíž mohou být oprávněně donucovány k jejich nedobrovolnému poskytnutí. Jinak řečeno, pokud statutární orgán obchodní (či jiné) společnosti poskytne záznamy a dokumenty společnosti, jeho jednání nezakládá svědecké sebeobvinění; je nicméně chráněn proti obviňování sebe sama vlastním ústním svědectvím.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Jelikož nalézacím soudem požadované dokumenty obchodní společnosti BEAR loging cz s. r. o. existovaly nezávisle na vůli stěžovatele, který byl navíc jejich držitelem, společníkem a statutárním zástupcem společnosti, nebyl dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě jakýkoliv důvod neaplikovat shora uvedené stanovisko pléna i na předmětné objektivně existující věci obchodní společnosti v tom smyslu, že jejich vydání mohlo být ústavně souladně dosaženo i nepřímým donucováním uložením pokuty. Ústavní stížnost stěžovatele tudíž nezbylo než posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Maje i jinak stěžovatelem napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
--------------------------
1) Srov. Collins, Catherine A. (1988) "The Right Against Self-Incrimination and the Production of Corporate Papers: Braswell v. United States," Journal of civil Rights and Economic Development, Vol. 4, Iss. 1, Article 3, dostupný na http://scholarship.law.stjohns.edu/jcred/vol4/iss1/3.