ECLI:CZ:US:2019:4.US.1583.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1583/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Svazu klubů mládeže, z. s., se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, č. j. 30 Cdo 2527/2016-296, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 25 Co 480/2015-262, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. července 2015, č. j. 4 C 175/2008-237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3 jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení před obecnými soudy a napadená rozhodnutí
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně" nebo "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele o náhradu škody ve výši 13 960 000 Kč a 120 000 000 Kč s příslušenstvím a náhradu škody způsobenou na interiéru zámku v Dolním Adršpachu (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a vrátil stěžovateli zaplacené zálohy na znalečné (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") následně k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady spočívající v nevymezení dovolacích důvodů (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč (výrok II).
Ústavní stížnost a vyjádření účastníků řízení
Právně zastoupený stěžovatel (dále též "SKM") ve své včas podané ústavní stížnosti splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti především popisuje okolnosti svého vzniku, přerušení činnosti a jejího znovuobnovení, navrácení majetku po roce 1989 a průběhu řízení o jeho žalobě o náhradu škody na vráceném majetku, které soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly.
Podle stěžovatele mu měla škoda vzniknout především tím, že Ministerstvo vnitra České socialistické republiky (dále jen "MV ČSR") jej v roce 1970 nezákonně vymazalo z registru organisací; svůj nárok proto stěžovatel uplatnil z titulu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), respektive zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Stěžovatel odmítá závěr soudu prvního stupně, že jím tvrzené jednání Ministerstva vnitra České republiky (dále též "žalovaný") není nesprávným úředním postupem, a nadto, že objektivní promlčecí doba podle citovaných zákonů začala běžet již 30. září 1970. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že i pro případ, kdy by vzhledem k době nesvobody neuplynula desetiletá promlčecí doba 30. září 1980 a "rozběhla se" až po listopadu 1989, musela by uplynout nejpozději v roce 1999. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že žalovaný v řízení vystupoval jako účastník občanskoprávních vztahů, nikoli jako autoritativní správní orgán rozhodující o jeho právech a povinnostech, a proto se měl stěžovatel domáhat náhrady tvrzené škody podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění.
Přestože odvolací soud dal stěžovateli z části zapravdu, potvrdil podle něj nesprávně napadený rozsudek a ztotožnil se především chybně se závěrem soudu prvního stupně, že právo stěžovatele na náhradu škody je promlčeno. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho možnost domáhat se svých práv a excesivně aplikovaly ustanovení §32 zákona č. 82/1998 a §22 zákona č. 58/1969 Sb., o promlčecích lhůtách; ani Nejvyšší soud této jeho námitce nepřisvědčil. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud zrekapituloval napadená rozhodnutí soudů; uvedl především, že ústavní stížnost směřuje jen proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, případně opožděnou (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 3625/13 ze dne 7. března 2016 či sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 8. března 2016; všechna rozhodnutí dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či novou argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Chronologický přehled skutkového děje a řízení před obecnými soudy
Pro snazší orientaci v předmětné kauze, která má historický (i politický) kontext a která má svůj počátek v šedesátých letech minulého století, považuje Ústavní soud za přehledné seřadit nejdůležitější události chronologicky do níže uvedeného přehledu. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí, a především ze spisu vedeného soudem prvního stupně pod spisovou značkou 4 C 175/2008, se podává historie stěžovatele a jeho kroků (úkonů) vztahujících se k předmětné věci:
- dne 22. září 1968 proběhla I. Českomoravská národní konference SKM, na které byl stěžovatel založen;
- dne 7. listopadu 1968 schválilo stanovy stěžovatele MV ČSR pod č. j. NV III/3-2249/68, neboť splňovaly požadavky §2 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 68/1951 Sb.") - toto rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno a bylo platné, a to i podle §19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb.");
- dne 1. července 1969 získal stěžovatel na základě hospodářské smlouvy č. 4/1969 zámek v Adršpachu č. p. 75 (dále jen "velký zámek"), dům č. p. 77 (dále jen "malý zámek") a právo hospodaření k pozemku p. č. 380 o výměře 10 831 m2 (dále jen "zámecký park"), vše v katastrálním území Dolní Adršpach;
- v roce 1970 vznikl Socialistický svaz mládeže (dále jen "SSM");
- dne 26. května 1970 rozhodl sekretariát Sdružení organizací dětí a mládeže (dále jen "SODM") svým opatřením o ukončení SKM ke dni 16. října 1970;
- dne 7. června 1970 byla usnesením Českomoravské rady SKM (nepříslušný orgán) ukončena činnost stěžovatele ke dni 30. září 1970 a rozhodnuto, že do uvedeného data musí být hospodářská zařízení (mimo jiné i velký a malý zámek) předána orgánům SSM nebo SODM nebo dána do likvidace;
- dne 16. června 1970 potvrdilo ukončení stěžovatele i opatření předsednictva Rady SODM;
- dne 30. listopadu 1970 byla ukončena činnost likvidační komise pro vypořádání majetku stěžovatele, malý i velký zámek byly předány SSM;
- dne 1. října 1974 převedl SSM hospodářskou smlouvou velký a malý zámek na MV ČSR (s upozorněním, že jde o majetek likvidovaného - "zakázaného" SKM); objekt velkého zámku byl přebudován na archiv;
- v roce 1975 byl malý zámek pro "desolátní stav a nezpůsobilost k jakýmkoliv opravám" na základě souhlasu MNV Dolní Adršpach a ONV Náchod zbořen;
- dne 26. února 1990 prohlásili zástupci stěžovatele, že činnost SKM pokračuje;
- dne 13. března 1990 projevilo dobrovolné shromáždění SKM zájem požádat Federální Ministerstvo vnitra Československé socialistické republiky (dále jen "FMV") o souhlas s pokračováním činnosti;
- dne 2. května 1990 FMV sdělilo stěžovateli, že řízení o registraci je podle zákona č. 83/1990 Sb., účinného od 1. května 1990, v kompetenci tehdejšího MV ČR;
- ke dni 8. května 1990 zaregistrovalo tehdejší MV ČR nově Svaz klubů mládeže podle §6 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. - nešlo o postup podle §19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., upravující pokračující existenci organizací vzniklých podle zákona č. 68/1951 Sb.;
- dne 27. února 2003 určil soud prvního stupně rozsudkem č. j. 26 C 290/2002-23, že stěžovatel registrovaný dne 7. listopadu 1968 nikdy nezanikl a Svaz klubů mládeže registrovaný dne 8. května 1990 pod č. VSP/1-159/90-R nevznikl;
- dne 25. září 2003 Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 8 C 142/2001-317 určil, že SKM nikdy nezanikl, vlastnictví velkého zámku nemohlo na SSM přejít, převod ze dne 25. září 1974 nebyl platný, a proto je stěžovatel vlastníkem velkého zámku;
- dne 16. května 2006 předal žalovaný (č. j. ZM-70-I/SPO 2006) velký zámek fakticky stěžovateli;
- dne 16. května 2008, dva roky po převzetí velkého zámku, podal stěžovatel žalobu o náhradu škody, na základě které bylo zahájeno řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí;
- dne 30. června 2014 prodal stěžovatel velký zámek obci Adršpach;
- dne 15. července 2015 soud prvního stupně zamítl napadeným rozhodnutím žalobu o náhradu škody;
- dne 18. února 2016 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně;
- dne 31. října 2017 odmítl Nejvyšší soud dovolání v záhlaví uvedeným usnesením.
Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že stěžovatel krátce po svém vzniku získal velký a malý zámek, o které v důsledku výše popsané situace na počátku 70. let přišel, současně s protiprávním ukončením své činnosti. Velký i malý zámek převzalo MV ČSR, které bylo rovněž orgánem veřejné moci vedoucím evidenci organisací podle zákona č. 68/1951 Sb. Jeho "nástupce" (žalovaný) registroval sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. Velký zámek byl stěžovateli vydán v roce 2008; malý zámek vydán být nemohl, protože byl v roce 1975 zdemolován.
Soud prvního stupně zamítl žalobu o náhradu škody ve výši nákladů na rekonstrukci velkého zámku a zámeckého parku, výstavbu nového malého zámku a ušlého nájemného; vymazání stěžovatele z registru dobrovolných organizací, následné převzetí velkého a malého zámku, rozhodnutí o demolici malého zámku, likvidaci vnitřního vybavení zámků, nevydání nemovitých věcí již v roce 1990, nepovažoval za nesprávný úřední postup či nezákonná rozhodnutí a důsledky z nich plynoucí. Nalézací soud především dospěl k závěru, že existuje právní důvod pro zamítnutí žaloby, jímž je promlčení práva stěžovatele na náhradu škody.
Odvolací soud v řízení potvrdil napadený rozsudek a odmítl pouze závěr soudu prvního stupně, že výmaz stěžovatele z registru organisací nebyl nesprávným úředním postupem. Jakkoliv totiž stěžovatel nikdy nezanikl (viz též rozsudek soud prvního stupně č. j. 26 C 290/2002-23), byla fakticky jeho činnost ukončena opatřeními sekretariátu Rady SODM, předsednictva Rady SODM a usnesením Českomoravské rady SKM ke dni 30. září 1970; vzhledem k historickým okolnostem nemohl stěžovatel zabránit převedení majetku velkého a malého zámku na SSM ani následně na MV ČSR. Proto bylo zastavení činnosti stěžovatele a zabavení jeho majetku, zakončené výmazem stěžovatele z registru organisací podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., nátlakovým jednáním státu, a tedy nesprávným úředním postupem, za který stát odpovídá (§1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele s tím, že jeho přípustnost nezakládá ani otázka promlčení práva na náhradu škody podle ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb., ani rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, č. j. 25 Cdo 391/2009-99, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. III. ÚS 3533/10). Odkaz stěžovatele na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu vztahující se k jiným jeho nemovitostem je nepřiléhavý a důvodná není ani námitka, že soudy opomenuly jeho důkazní návrhy, neboť odůvodnily, proč některé ze stěžovatelem navrhovaných důkazů neprovedly. V případě opožděného navrácení nemovitosti nemohlo jít o nesprávný úřední postup z důvodů, které Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil.
Vlastní posouzení věci
Postup obecných soudů, které založily svá rozhodnutí mimo jiné na vznesené námitce promlčení, není podle Ústavního soudu excesivní, jak uvádí stěžovatel. V již výše uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 3533/10 se Ústavní soud zabýval promlčením práva na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem - administrativním ukončením činnosti organisace v době nesvobody - a s odkazem na tehdy napadené usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že před listopadem 1989 žádná právní překážka nebránila v uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. a žádný právní předpis nestavěl ani nepřerušoval běh promlčecí doby; tím spíše neexistovala žádná překážka po listopadu 1989. Tuto judikaturu zmiňuje již napadený rozsudek soudu prvního stupně.
Z výše uvedené chronologie případu je patrné, že v roce 1990 stěžovatel činil kroky ve snaze znovuobnovit svoji činnost a měl povědomí o neexistenci malého zámku. Přesto stěžovatel, ač si byl vědom, že byl v květnu 1990 nesprávně zaregistrován jako nové (nikoliv znovuobnovené) sdružení, obrátil se na soud se žalobou na určení, že nikdy nezanikl a splňuje požadavky kladené na občanské sdružení podle §19 zákona č. 83/1990 Sb. teprve na konci roku 2002 (viz rozsudek soudu prvního stupně č. j. 26 C 290/2002-23). Rovněž žalobu o určení vlastnictví velkého zámku podal u Okresního soudu v Náchodě až v roce 2001, který v odůvodnění rozsudku č. j. 8 C 142/2001-317 na straně 3 (odst. 5) uvedl, čím stěžovatel doložil, že vydání (mimo jiné) velkého zámku požadoval již od počátku 90. let minulého století. Již tehdy si proto musel být stěžovatel vědom existence tvrzeného protiprávního jednání i vzniklé škody (demolice malého zámku) a bylo tedy jeho věcí, aby se domáhal svých práv žalobou včas. Otázku kontinuity stěžovatele, s ohledem na registraci sdružení na základě nesprávného poučení v roce 1990, by soud mohl vyřešit jako otázku předběžnou jak v řízení o určení vlastnictví, tak i v řízení o náhradě škody. Zkoušel-li stěžovatel v průběhu 90. let pro dosažení svého cíle "jiné cesty" a svůj nárok na náhradu škody uplatnil teprve v roce 2008, nelze jeho jednání považovat za aktivní péči o subjektivní práva, která se tak podle zásady vigilantibus iura scripta sunt mohla stát nevymahatelnými. Zde lze odkázat i na obdobné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. III. ÚS 2742/16, kdy se stěžovatel domáhal náhrady proti jinému orgánu veřejné moci a napadal rovněž nesprávnou aplikaci promlčení.
Závěr
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup obecných soudů zasáhl jeho základní práva. V předmětné věci rozhodovaly soudy, tedy orgány povolané k výkonu soudní moci, jimž přísluší poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky), tuto moc užily v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny, aniž by přitom překročily zákonem stanovené meze a v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, věcí se pečlivě zabývaly a své závěry k otázkám nesprávného úředního postupu i promlčení práva stěžovatele řádně odůvodnily. Porušením práva na soudní ochranu není ani odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, tím spíše, postrádá-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu jakoukoliv ústavněprávní argumentaci (námitky se opakují a směřují výhradně proti závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu). Skutečnost, že promlčení práva nebylo vyhodnoceno podle představ stěžovatele, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu