ECLI:CZ:US:2009:4.US.16.09.1
sp. zn. IV. ÚS 16/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky M. H., právně zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Uhlem, Kořenského 15/1107, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze 24. 10. 2008 sp. zn. 64 Co 422/2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 26 C 279/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 1. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelce byl dne 24. 6. 2008 doručen platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 26 C 279/2008-9 ze dne 13. 6. 2008, kterým jí soud uložil, aby do 15 dnů od doručení zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku 2.737,- Kč a příslušenství, skládající se ze zákonného úroku z prodlení v běhu od 6. 12. 2005 a náhradu nákladů řízení ve výši 8.454,- Kč. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Za nespornou označila stěžovatelka skutečnost, že mezi ní a právním předchůdcem vedlejšího účastníka došlo dne 10. 5. 2005 k uzavření smlouvy o zveřejnění inzerce. Z čl. 4 dotčené smlouvy je dle tvrzení stěžovatelky zřejmé, že zákazník má povinnost zaplatit sjednanou cenu před zveřejněním inzerce, a to na základě faktury vystavené vedlejším účastníkem. Po kontrole účetnictví za uplynulé roky si stěžovatelka ověřila, že příslušná faktura nebyla doručena a zaúčtována. Fakticky se tedy stěžovatelka dozvěděla o existenci nezaplacené faktury až z doručeného platebního rozkazu a žalobního návrhu. Doručení platebního rozkazu s identifikačními údaji nezaplacené faktury založené v soudním spisu s možností nahlédnutí považovala stěžovatelka z opatrnosti za řádné uplatnění nároku ze strany věřitele. Stěžovatelka tak musela zvážit, zda má podstoupit sporné řízení a očekávat situaci, kdy sice bude úspěšná ve sporu o základ, ale zároveň jí vznikne povinnost zaplatit úrok z prodlení za dobu, po kterou by řízení probíhalo, protože předmětem sporu by nebyla existence závazku, nýbrž pouze otázka, zda byla pohledávka splatná ještě před podáním žaloby. Druhé myšlenkové schéma vycházelo z toho, zda má úrokové povinnosti předejít, vzniklý nárok uplatněný u soudu předčasně uspokojit a riskovat tak povinnost zaplatit neoprávněnému náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka nakonec využila druhou variantu a poté, co jí byla prostřednictvím soudního spisu faktura doručena, tuto zaplatila. Dle ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soud přiznává náhradu nákladů vynaložených k uplatňování práva účelně. Za toto pak lze jen stěží považovat šikanózní žalobu. Podle ustanovení §143 má žalovaný právo na náhradu nákladů proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Praxe soudů, které vykládají ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. důsledně procesně je principiálně neobhajitelná. Věřitelé by tak mohli preventivně uplatňovat nároky žalobními návrhy ještě před splatností dluhu a po řádném zaplacení a zpětvzetí návrhu by dlužník byl nucen bezdůvodně platit náklady soudního řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy věc neposoudily správně, neboť z procesního postupu vedlejšího účastníka je zřejmé, že žaloba nebyla podána po právu. Znění zákona v daném případě soud k procesní interpretaci hmotněprávních úkonů účastníků nezavazuje, jde pouze o otázku výkladu pojmu důvodně podaný návrh. Stěžovatelka dovozuje, že i v rámci vedení civilního procesu musí soudy brát ohled na hmotné důsledky procesních postupů. Ve svém návrhu poukazuje stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/06 a II. ÚS 549/06.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala.
Základem ústavní stížnosti stěžovatelky je její nesouhlas s posouzením otázky nákladů řízení, a to za situace, kdy předmětná žaloba nebyla podána po právu. Z ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., které obecné soudy v daném případě aplikovaly, se podává, že "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)". Jak bylo již mnohokrát judikováno, toto ustanovení je třeba vykládat ryze procesně. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto také nelze k určení toho, kdo kterému účastníku vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci. Stěžovatelka v projednávaném případu namítá, že žalobce svůj nárok u ní řádně neuplatnil v souladu s čl. 4 sjednaných všeobecných smluvních podmínek a místo toho podal přímo žalobu k soudu, což považuje za předčasné a šikanující. Stěžovatelka tedy nezpochybňuje existenci samotného závazku, ale toliko způsob jakým mělo dojít k jeho vyrovnání. Zde by se však jednalo o posouzení dohodnutých smluvních podmínek, což se však vymyká posouzení věci z hlediska procesního.
Ústavnímu soudu nenáleží posuzovat, zda smluvní strany dodržely smluvně dohodnuté podmínky pro poskytnutí vzájemného plnění. Z pohledu stěžovatelky nelze postup žalobce v dané věci považovat sice za šťastný, zvláště pokud tato svůj závazek uznává, nicméně možný. Na druhou stranu pokud měl žalobce hypoteticky za to, že stěžovatelce výzvu k uhrazení závazku v podobě faktury řádně zaslal, lze jeho postup považovat za zcela legitimní. Vyvolaný soudní spor lze tak přičíst spíše nedostatku komunikace mezi žalobcem a žalovaným. Dle náhledu Ústavního soudu nelze v postupu obecných soudů spatřovat procesní exces, neboť s ohledem na dikci o. s. ř. byl jejich postup zcela předvídatelný. Stejně tak nelze v napadených usneseních dohledat prvky svévole či extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Namítá-li stěžovatelka, že by věřitelé mohli preventivně podávat žaloby na své dlužníky ještě před splatností pohledávky a následně je nutit k zaplacení nákladů řízení, nutno konstatovat, že by se jednalo o předčasně podané žaloby a obecným soudům by se v takových případech nabízela aplikace ustanovení §150 o. s. ř., popř. by mohly být vnímány jako rozporné s principy spravedlnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu