ECLI:CZ:US:1998:4.US.16.98
sp. zn. IV. ÚS 16/98
Usnesení
IV. ÚS 16/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti města K., zastoupeného JUDr. M.K., proti platebním výměrům F.ú., ze dne 2.4.1997, č.970000544, č. 970000546,č. 970000548, č. 970000549, č. 970000550, č. 970000552, č. 970000554, č. 970000555,č. 970000557, č. 970000558, č. 970000559, č. 970000560, č.970000561, č. 970000564,č. 970000565, č. 970000566, č. 970000567, č. 970000568, č.970000569, č. 970000570,č. 970000571, č. 970000572, č. 970000574, č. 970000576, č.970000577, č. 970000578,č. 970000580, č. 970000581, č. 970000582, č. 970000583, č. 970000584, č. 970000585, č. 970000586, č. 970000587, č. 970000588, č. 970000592, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu došlou dne 13. 1. 1998, domáhá zrušení shora označených platebních výměrů vydaných F.ú. na základě rozhodnutí K.ú. v podstatě s odůvodněním, že finanční úřad těmito rozhodnutími porušuje práva stěžovatele stanovená v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť v rozporu s nimi v důsledku nesprávného výkladu zákonného ustanovení §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., vyměřil stěžovateli daně z převodu nemovitostí dle zákona č. 357/1992 Sb., v platném znění, přitom všechny vyměřené daně se týkají převodů jednotek vymezených dle zákona č. 72/1994 Sb.
Stěžovatel, jak je alespoň možné dovodit z obsahu připojených příloh, proti shora označeným platebním výměrům nepodal zákonem přípustné opravné prostředky, o nichž by rozhodovalo příslušné finanční ředitelství. V této souvislosti se stěžovatel dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., s odůvodněním, že jde o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, což dokládá přípisy několika dalších měst, která rovněž ve velkém rozsahu zahájila prodej jednotek bytů a nebytových prostor v domech v jejich vlastnictví, a v poměru k nimž finanční orgány
2 IV. ÚS 16/98
postupují stejným způsobem jako F.ú. Zároveň se stěžovatel dovolává i ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. Je toho názoru, že mu může vzniknout vážná a neodstranitelná újma, když v zákoně č. 357/1992 Sb., není stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí o opravném prostředku. Tato skutečnost pak vede k vážnému finančnímu poškozování odvolatele, neboť rozhodnutí finančních orgánů nemají odkladný účinek a rozhodování finančních orgánů ohledně vydávání rozhodnutí o opravných prostředcích jsou značně liknavá. Kromě toho pak stěžovatel poukazuje na výklad zastávaný Ministerstvem financí k §34 zákona č. 72/1994 Sb., kterým bylo mimo jiné novelizováno i ustanovení 5 20 odst. 6 zákona č. 357/1992 Sb., v platném znění. Z tohoto výkladu jednoznačně vyplývá, že daně z převodu nemovitostí, vyměřené v souvislosti s převodem jednotek vymezených dle zákona č. 72/1994 Sb., považuje uvedený orgán za právně odůvodněné a v souladu s tímto výkladem pak postupují i finanční orgány v odvolacích řízeních.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, stěžovatel nevyužil práva podání opravných prostředků proti shora označeným platebním výměrům. I kdyby bylo možno připustit v daném případě přesah vlastních zájmů stěžovatele, nemůže ústavní soud pominout, že opravný prostředek k nadřízenému finančnímu orgánu není jediným přípustným opravným prostředkem. Proti pro stěžovatele nepříznivému rozhodnutí finančního ředitelství by totiž dále bylo možno podat správní žalobu podle hlavy druhé, části páté o.s.ř. Právě tato skutečnost vede ústavní soud k tomu, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., v tomto případě aplikovat nelze, neboť postup finančních orgánů a jejich rozhodování je především povolán posuzovat správní soud, přitom rozhodnutí správního soudu, které by obsahovalo názor odpovídající výkladu zastávaného Ministerstvem financí, stěžovatel nedoložil. Pokud se pak stěžovatel dovolává nálezu ústavního soudu, sp. zn. P1. ÚS 15/96, k tomnu je třeba uvést, že v daném případě nešlo o záležitost procesně zcela srovnatelnou mimo jiné i proto, že tehdy s ústavní stížností byl spojen návrh na zrušení zákonného ustanovení. Konečně pak je třeba uvést, že v posuzovaném případě nelze použít ani ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., jehož se stěžovatel rovněž dovolává, a to s ohledem na to, že, jak plyne ze znění tohoto ustanovení, přichází jeho aplikace v úvahu pouze v již probíhajícím konkrétním řízení o opravném prostředku, pokud v něm dochází ke značným průtahům.
Vzhledem k tomu, že tedy v posuzovaném případě nejsou dány podmínky k použití ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou (§75 odst. 1 citovaného zákona) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 1998
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj