ECLI:CZ:US:2017:4.US.1608.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1608/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Libora Němečka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem, se sídlem Špitálka 434/23b, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017 č. j. 30 Cdo 5405/2016-195, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2016 č. j. 70 Co 150/2016-177, a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. dubna 2016 č. j. 6 C 46/2014-167, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a za účasti a) Olgy Jurenkové a b) Jiřího Hejdy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 23. května 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Libor Němeček (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny článek 2 odst. 4 Ústavy České republiky a článek 2 odst. 3, článek 3 odst. 3, článek 4 odst. 1, článek 4 odst. 3, článek 36 odst. 1 a článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Stěžovatel se v občanskoprávním řízení, vedeném u Okresního soudu v Kroměříži (dále také jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 6 C 46/2014, domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně uložil Olze Jurenkové a Jiřímu Hejdovi (žalovaným) zaplatit stěžovateli (žalobci) 400 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, spočívající v zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Stěžovatel zároveň soud prvního stupně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dané řízení.
2) Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. dubna 2015 č. j. 6 C 46/2014-50, zamítl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále také jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 27. července 2015 č. j. 70 Co 159/2015-68 napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu následně podal stěžovatel vlastnoručně sepsané dovolání, ve kterém požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
3) Soud prvního stupně následně vyzval stěžovatele, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta či notáře a jeho prostřednictvím podal ve lhůtě 20 dnů řádné dovolání, jinak Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Současně vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku za dovolání. Stěžovatel stanovené podmínky nesplnil.
4) Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 25. dubna 2016 č. j. 6 C 46/2014-167 zastavil řízení o dovolání stěžovatele a zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů.
5) K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. srpna 2016 č. j. 70 Co 150/2016-177 usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení zčásti změnil tak, že řízení se nezastavuje. Ve zbytku, tedy co do zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
6) Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozhodl usnesením ze dne 15. února 2017 č. j. 30 Cdo 5405/2016-195 tak, že řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2015 č. j. 70 Co 159/2015-68 zastavil. Dovolací soud konstatoval, že za dané situace v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí sám posoudil, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání stěžovatele. Dospěl přitom k závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou, neboť v případě stěžovatele jde o tzv. zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel totiž spatřoval zásah do svých osobnostních práv v údajně nepravdivých výrocích žalovaných, které tito pronesli jako svědci v řízení před Okresním soudem v Kroměříži. S ohledem na institut tzv. zákonné licence (srov. stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. Cpjn 13/2017, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2010) však taková žaloba nemůže být úspěšná, pročež bylo na místě ji vyhodnotit jako bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud stěžovateli neustanovil zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Protože stěžovatel nedostatek povinného zastoupení neodstranil ani sám, ač byl o následcích poučen, Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadá závěr obecných soudů o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování jeho práv, a namítá, že kdyby mu byl obecnými soudy ustanoven zástupce z řad advokátů již na počátku řízení, mohl svoji žalobu formulovat tak, aby mohla být obecnými soudy alespoň věcně projednána. Stěžovatel je přesvědčen, že mu v právním státě, garantujícím ústavní nárok na právní pomoc v řízení před soudem, nemůže být kladena k tíži skutečnost, že je právně zcela nevzdělaným člověkem.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení z téhož důvodu, pro který bylo zahájeno, tedy zcela pominul skutečnost, že právě ustanovení zástupce z řad advokátů se stěžovatel od počátku řízení domáhal.
Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká, že bezúspěšnost uplatňování jeho práv toliko konstatovaly bez bližšího odůvodnění. Postupem obecných soudů je tak stěžovateli prý fakticky znemožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V neposlední řadě stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud se pro nesplnění zákonných podmínek jeho dovoláním vůbec meritorně nezabýval, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, jehož součástí je neodmyslitelně požadavek víceinstančnosti řízení.
IV.
Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a k rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, opožděná. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Co se týče rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal, že stěžovatel řádně nevyčerpal dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, neboť dovolací řízení bylo pro formální vadu, tj. absenci povinného právního zastoupení, zastaveno. V takovém případě se lhůta k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu; v projednávané věci je zjevné, že tato lhůta již dávno uplynula.
Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování jeho práv, v jehož důsledku obecné soudy neustanovily stěžovateli zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
Požadavek obligatorního zastoupení advokátem nebo notářem v dovolacím řízení je stanoven na základě zákona (§241 o. s. ř.) a jeho nesplnění nelze prominout. Na stěžovatele nedopadá žádná z výjimek stanovených §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. Ačkoliv byl stěžovatel o této povinnosti poučen a pro odstranění této vady dovolacího řízení mu byla stanovena přiměřená lhůta, tuto vadu do rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení nezhojil. Tvrdí-li stěžovatel, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům není schopen opatřit si sám advokáta, poukazuje Ústavní soud na ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož Česká advokátní komora takovému žadateli advokáta určí. Ten pak při splnění zákonem stanovených podmínek poskytne právní služby bezplatně nebo za sníženou odměnu. V tomto zákonném ustanovení se tak odráží článek 37 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a dalšími orgány veřejné moci.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy závěr o bezúspěšném uplatňování jeho práva v řízení vedeném před Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 46/2014 konstatovaly bez bližšího odůvodnění. Obecné soudy při posouzení nároku stěžovatele vycházely z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž svůj závěr dostatečně přesvědčivě odůvodnily (srov. stranu 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Možnost ustanovení zástupce z řad advokátů je zcela legitimně vázána na podmínky zaručující, že se uplatní jen v odůvodněných případech, resp. že nedojde k jejímu zneužití (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 4193/16).
Ústavní soud připomíná, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Jestliže se tedy Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat dovoláním stěžovatele z výše uvedených důvodů (o jejichž naplnění nemá Ústavní soud pochybnosti), nijak tím nezasáhl do jeho základního práva na spravedlivý proces.
Nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v rámci ústavněprávního přezkumu obstálo, a Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému případnému kasačnímu zásahu. Z tohoto důvodu Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu