ECLI:CZ:US:2000:4.US.166.2000
sp. zn. IV. ÚS 166/2000
Usnesení
IV. ÚS 166/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti D. H., zastoupené JUDr.V. U., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 159/99-15, ze dne 17. 12. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení, jímž požadovala přezkoumání správního rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci králové ze dne 25. 8. 1999, čj.6920/99/01 -1511.
Z obsahu připojeného soudního spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 31 Ca 159/99, a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství v Hradci Králové bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Havlíčkův Brod ze dne 18. 6. 1999, čj. 2024/0666/99, vydanému podle §73 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že celní hodnota zboží uvedeného v celních prohlášeních stěžovatelky (deklaranta), kterými bylo navrženo propuštění zboží do režimu volného oběhu, nemůže být určena na základě §66 a §67 celního zákona. Celní úřad Havlíčkův Brod takto postupoval, neboť měl pochybnosti o deklarovaných hodnotách dovezeného zboží uvedeného v předložených celních prohlášeních z důvodů jeho podhodnocení v porovnání s podobným zbožím dovezeným v téže době ze stejného státu vývozu.
Krajský soud řízení o žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí zastavil s tím, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, které ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nepodléhá soudnímu přezkumu. V odůvodnění dále uvedl, že uvedeným rozhodnutím celních orgánů se pouze stanoví další postup celních orgánů, pokud jde o zjištění výše celní hodnoty, nevyplývá z něj metoda, která bude použita, ani jím není stanovena výše cla.
Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně zaručených základních práv ve skutečnosti, že obecný soud odmítl přezkoumat rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové, když extenzívně vyložil ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Stěžovatelka je toho názoru, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena jen taková rozhodnutí, která nemění hmotněprávní postavení účastníka řízení. Předmětné rozhodnutí, kterým vznikají navazující, byť výslovně neurčované, povinnosti, však dle jejího názoru takovým rozhodnutím není, neboť se jím autoritativně určuje použití určitého práva.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí .
Celní ředitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti upozornilo na nepřesnosti týkající se stěžovatelkou citovaných právních předpisů a zdůraznilo, že pro celní řízení, s výjimkou uvedenou v ust. §320 zákona č. 13/1993 Sb., platí ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., a nikoliv zákona č. 71/1967 Sb., jak se domnívá stěžovatelka.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl shodně jako v obdobné věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 168/2000, k názoru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
I když proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové není přípustný řádný opravný prostředek, z citovaného ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou vzhledem ke své povaze způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Za daných okolností je zřejmé, že usnesení, vydané podle §73 odst. odst. 2 celního zákona, takového zásahu samo o sobě schopné není. V daném případě stěžovatel bude mít po vydání konečného rozhodnutí ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2000
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj