ECLI:CZ:US:2007:4.US.1679.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1679/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, Advokátní kancelář v Nymburce, Boleslavská 137, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.4.2007, č.j. 12 To 80/2007-356, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.12.2006, č.j. 4 T 55/2006-333, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28.6.2007 a doručenou dne Ústavnímu soudu dne 2.7.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona spáchaných ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby ve všech ozbrojených složkách v trvání 2 roků. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že byl v zásadě usvědčen pouze výpověďmi dvou polských státních příslušnic. Svědkyně K. vypověděla pouze do záznamu o výpovědi před sdělením obvinění dne 26.2.2005. Tato výpověď bylo považována za neodkladný úkon. Svědkyně S. vypovídala dne 2.11.2005 a poté 15.3.2006 na polské obvodní prokuratuře ve městě Krotoszyn. Oba tyto důkazy považoval stěžovatel za neúčinné, neboť svědkyně vyslovily ochotu účastnit se soudního řízení. V případě svědkyně K. se tedy nejednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Ani jedna ze svědkyň nebyla vyslechnuta kontradiktorně, což porušilo právo stěžovatele na výslech svědků dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Dále stěžovatel poukázal na to, že protokoly o výslechu svědkyně S. ze dne 2.11.2005 a ze dne 15.3.2006 jsou identické, z čehož dovodil, že druhý výslech ve skutečnosti neproběhl. Obecné soudy příliš extenzivně hodnotily provedené důkazy. Ačkoliv obě svědkyně popsaly událost, jak se nikdy nemohla odehrát, přesto soudy obou stupňů jimi vylíčený obraz události přijaly jako reálný.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 4 T 55/2006, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel předně namítá porušení jeho práva obhajoby spočívající v nemožnosti vyslechnout svědkyně kontradiktorně.
Ústavní soud stejně jako Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Výslech svědka odpovídající článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy se musí uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování chování a reakcí.
Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stadiu. Za jistých okolností je však možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech provedený v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny; naopak čtení výpovědi takového svědka nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně založeno a ani v rozhodující míře založeno na takové výpovědi. Z principu kontradiktorního řízení tedy existují výjimky; opatření omezující práva obhajoby však musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými článkem 6 Úmluvy. Nelze však interpretovat čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tak, že vyžaduje v každém případě, aby otázky položil svědkovi přímo obviněný nebo jeho obhájce (srov. např. nález IV. ÚS 538/03 Sb.n.u., sv. č.35, str.21; nález II.ÚS 297/04, dostupný na www.judikatura.cz; nález II. ÚS 29/06, dostupný na www.judikatura.cz).
Výslech svědkyně K. byl uskutečněn před sdělením obvinění stěžovateli jako neodkladný úkon za podmínek stanovených v §158a, §160 odst. 4 trestního řádu za přítomnosti soudce; protokol o tomto výslechu byl v hlavním líčení k důkazu čten podle ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Z ústavněprávního hlediska je takovýto postup akceptovatelný, jestliže rozhodnutí obecných soudů není založeno převážně či výlučně na tomto důkazu.
V případu byla dále vyslechnuta i svědkyně S., o jejímž výslechu byla obhajoba včas informována, takže se mohla tohoto úkonu zúčastnit. Jestliže se obhájce avizovaného úkonu dne 15.3.2006 nezúčastnil, nemůže být dodatečně namítána nezákonnost jeho provedení spočívající v tom, že výslech prý ve skutečnosti proveden nebyl. Nic nesvědčí pro to, že by došlo k porušení mezinárodních závazků ze strany polských orgánů.
Obě svědkyně se k soudu na předvolání nedostavily a státní orgány České republiky nedisponují prostředky k zajištění jejich účasti u hlavního líčení. To ostatně konstatoval i Nejvyšší soud ve své judikatuře potvrzující to, co je zjevné, totiž, že svědka, který je cizincem a zdržuje se ve svém domovském státě, nelze nutit k tomu, aby se dostavil k soudu v České republice. V zásadě tedy není vyloučeno předvolat takového svědka k hlavnímu líčení a jestliže se takový svědek na předvolání dobrovolně nedostaví, bude splněna podmínka jeho nedosažitelnosti ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2001, sp. zn. 5 Tz 137/2001, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7-8/2002, str. 464, Rt 48/2002). Proto byly u svědkyně K. splněny podmínky čtení protokolu o její výpovědi, jehož součástí byla i rekognice, u hlavního líčení dle ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu; tím však z hlediska ústavněprávního není řečeno, že by bylo možno tento postup nalézacího soudu bez výhrad aprobovat, a to vzhledem k tomu, že tato soudem čtená výpověď byla - jsouc realizována před sdělením obvinění - učiněna zjevně mimo rámec kontradiktorního procesu; čili jinak řečeno, nebylo by možno jen na základě této výpovědi usoudit na vinu stěžovatele (a též spoluobviněného). Pro čtení protokolu o výpovědi svědkyně S. v hlavním líčení byly splněny podmínky dle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, a to aniž by bylo možno mít k tomuto čtení výhrady ústavněprávní. Vedle těchto dvou důkazů založily - jak je ze spisu patrno - obecné soudy své rozhodnutí i na dalších nepřímých důkazech, jako byla např. zpráva Inspekce ministerstva vnitra a kniha provozu DI OŘ PČR Nymburk. Je tedy zřejmé, že výpověď svědkyně K. nebyla jediným nebo rozhodujícím důkazem, na němž by byla rozhodnutí postavena, neboť šlo pouze o jeden z důkazů, které tvořily vzájemně propojený řetězec. Lze tudíž konstatovat, že výsledný výrok o vině stěžovatele nebyl vysloven po trestním řízení, které by bylo možno in globo označit za rozporné s hlavou pátou Listiny či s relevantními ustanoveními Úmluvy.
Co se týká hodnocení všech v řízení provedených důkazů, Ústavní soud uvádí, že nikoliv na Ústavním soudu, ale na obecných soudech leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí soud jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. V projednávané věci obecné soudy dostatečně srozumitelným způsobem vysvětlily, v čem spatřují hodnověrnost jednotlivých důkazů; Ústavní soud jejich rozhodování nepovažuje za vykročení z ústavně konformního rámce. Extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry Ústavní soud neshledává.
Souhrnně možno tedy konstatovat, že byť je možno přiznat relevanci stěžovatelovu tvrzení stran pochybností o ústavněprávní akceptovatelnosti důkazu provedeného čtením výpovědi svědkyně K., jež byla učiněna mimo kontradiktorní proces, nepostačuje tato výhrada - vzhledem k bezchybnému provedení a hodnocení důkazů ostatních (jakož i zdůvodnění těchto kroků nalézacím soudem) - k závěru, jenž by opodstatňoval zásah Ústavního soudu spočívající v kasaci stěžovaných rozhodnutí jak soudu prvé instance, tak soudu odvolacího.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu