ECLI:CZ:US:2007:2.US.29.06
sp. zn. II. ÚS 29/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. II. ÚS 29/06 ve věci ústavní stížnosti V. G. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 8 Tmo 5/2005, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný či vraždy podle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 8 Tmo 5/2005 se ve výrocích týkajících se stěžovatele (body I. a II. rozsudku) ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že Vrchní soud v Praze závěr o vině trestným činem vraždy postavil výhradně na důkazech kontradiktorně neprovedených, jedinými důkazy, na nichž je založeno skutkové zjištění, že instruoval mladistvého (dále též jen "ml.") spolupachatele a skupinu nedospělých chlapců, aby pro případ obrany poškozené použili vůči ní fyzické násilí v úmyslu způsobit jí smrt, jsou výpovědi dvou nezletilých (dále též jen "nezl.") svědků M. C. a J. H., které byly v hlavním líčení toliko přečteny, přičemž výslechy těchto svědků byly provedeny podle ustanovení §158a trestního řádu (dále jen "tr. ř."), ač se dle názoru stěžovatele nejednalo o úkony neodkladné, neboť v době provádění těchto výslechů byla jeho osobní svoboda omezena a nic nebránilo tomu, aby bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Byť i obecný soud v hlavním líčení formálně přípustně (za situace, jednalo-li se o neodkladné úkony) aplikoval ustanovení §102 odst. 2 tr. ř., nebyly v dané trestní věci splněny podmínky pro uplatnění této výjimky ze zásady ústnosti a jmenovaní svědci měli být v řízení před soudem znovu vyslechnuti. Nejvyšší soud pochybil v tom, že nezjednal nápravu a dovolání odmítl. Závěr, že právo obhajoby bylo v dané věci omezeno způsobem neslučitelným s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") opírá stěžovatel o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), z níž plyne, že odsouzení nemůže být založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi učiněné osobou, kterou obžalovaný nemohl ani jedenkrát vyslýchat nebo dát vyslýchat.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 8 Tmo 5/2005.
II.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací námitky stěžovatele směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů, kteréžto námitky žádný ze zákonných důvodů dovolání nezakládají. Námitky uvedené v ústavní stížnosti v dovolání uplatněny nebyly, stěžovatel nezpochybňoval správnost procesního postupu při čtení výpovědí nezletilých svědků M. C. a J. H. v řízení před soudem, ani závěr, že tyto úkony byly provedeny jako neodkladné, a nedomáhal se osobního výslechu těchto svědků. Teprve v ústavní stížnosti namítl, že nemůže obstát závěr obecných soudů o vině trestným činem vraždy, nebyli-li jmenovaní svědci před soudem vyslechnuti. Tuto námitku považuje Nejvyšší soud za námitku vážnou v rovině trestního práva procesního i práva ústavního a konstatuje, že bude na Ústavním soudu, aby posoudil, zda a do jaké míry postup obecných soudů nepříznivě zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Praze především vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že je usvědčován výhradně výpověďmi nezletilých ze stadia před zahájením trestního stíhání. Odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého vyplývá, že stěžovatel je usvědčován celou řadou důkazů, mj. i doznáním spoluobžalovaného mladistvého V. G., nezletilými svědky P. G. a M. T., slyšenými po zahájení trestního stíhání stěžovatele, expertízou z oboru biologie a znaleckým posudkem soudních lékařů. Dále uvedl, že čtení protokolů o výpovědích nezletilých svědků, kteří vypovídali před zahájením trestního stíhání, bylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Závěrem odvolací soud uvedl, že v dané věci nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele a ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
III.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 Tm 1/2005, ze kterého zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005 č. j. 1 Tm 1/2005-904 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2005 č. j. 8 Tmo 5/2005-947 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve všech výrocích týkajících se stěžovatele a znovu rozhodl tak, že stěžovatel se uznává vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že "dne 12. 8. 2004 v době od 12.00 hod. do 18.00 hod. odvezl svého syna mladistvého V. G. a skupinu nezletilých, a to M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., z Kostelce nad Orlicí do Olejnice u Rychnova nad Kněžnou, kde společně s ml. V. G. označil dům čp. 92 poškozené A. O. a instruoval je odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt, ml. V. G. a všechny nezletilé osoby vnikli do domu poškozené a zde ji fyzicky napadli údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím paličkou na maso do hlavy a bodáním přinesenými nůžkami, srazili ji na zem a požadovali vydání peněz a dále se střídali v bodání poškozené nůžkami do oblasti krku a hrudníku, poté prohledali domek a odcizili částku nejméně 2 000 Kč, kterou předali obž. V. G. (tj. stěžovateli), který poblíž domu čekal v automobilu; poškozená v důsledku útoku mladistvého a nezletilých utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodněřezných poranění krku a dvě bodněřezná poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku". Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu shodnému s výrokem o trestu rozsudku nalézacího soudu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s ml. V. G. Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 58 381 Kč a M. Š. škodu ve výši 8 946 Kč. (Odvolání ml. V. G. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.)
Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1373/2005 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. (Shodně bylo odmítnuto i dovolání ml. V. G.)
IV.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i projednávaná ústavní stížnost.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele, jak rozvedeno shora, je založena na tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu tím, že v průběhu trestního řízení nebylo umožněno jemu či jeho obhájci klást otázky svědkům, na jejichž výpovědích je výlučně založen výrok o vině trestným činem vraždy, a navíc tyto výslechy byly provedeny před zahájením jeho trestního stíhání, ač se nejednalo o úkony neodkladné.
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, že výslechy osob mladších než patnáct let - svědků M. C. a J. H. byly provedeny podle ustanovení §158a tr. ř., přestože nebyla splněna jedna z podmínek tímto ustanovením požadovaná - nejednalo se o úkony neodkladné.
Podle ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. je za neodkladný úkon považován takový úkon, který "vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání". V dané věci byly dne 30. 8. 2004 provedeny výslechy nezl. osob, a to M. K. (13.45 - 16.00 hod.), J. H. (16.30 - 19.10 hod.) a M. C. (19.10 - 21.50 hod.), a to jako úkony neodkladné postupem ve smyslu ustanovení §158a tr. ř. Zákonnost postupu orgánů Policie České republiky při provádění výslechů jmenovaných svědků jako úkonů neodkladných dostatečně srozumitelným způsobem zdůvodnil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 9) a pochybení v tomto směru nezjistil ani soud odvolací (str. 4 rozsudku). Vzhledem k tomu, že ml. V. G. ve svém dovolání namítal, že předmětné výslechy nezl. svědků nebyly úkony neodkladnými, rovněž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem rozvedl, z jakých důvodů tyto důkazy nesnesly z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (str. 7-8 usnesení). Tyto závěry Nejvyššího soudu, ač byly reakcí na dovolání ml. V. G., lze v plném rozsahu vztáhnout i na stěžovatele, který tuto námitku v dovolání neuplatnil. Je skutečností, že v době provádění těchto výslechů byla již osobní svoboda stěžovatele omezena (30. 8. 2004 ve 14.30 hod. byl orgány Policie České republiky předveden podle ustanovení §158 odst. 6 tr. ř., ve 20.00 hod. téhož dne byl podle ustanovení §76 odst. 1 tr. ř. zadržen jako podezřelý). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, který např. v rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 137/2001 konstatoval: "Neodkladným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. zajisté není výslech svědka konaný před zahájením trestního stíhání, ačkoli osoba, která může být obviněna, je zadržena, její totožnost je známa a nic nebrání tomu, aby jí bylo sděleno obvinění za splnění podmínek §160 odst. 1 tr. ř. Uvedené závěry ovšem platí jen za situace, jestliže orgány činné v trestním řízení mají dostatek jiných podkladů k zahájení trestního stíhání a ke sdělení obvinění, tj. k tomu, aby byl náležitě odůvodněn závěr o spáchání trestného činu určitou osobou (§160 odst. 1 věta první tr. ř.), protože podezření ze spáchání trestného činu musí být určitým způsobem doložené a konkretizované a nestačí jen všeobecné podezření z blíže nespecifikované trestné činnosti. Rovněž tak ke sdělení obvinění nepostačuje, je-li orgánům činným v trestním řízení známa jen totožnost osoby, která by mohla být podezřelou ze spáchání trestného činu, není-li jim však zatím známo, jakým způsobem se měla tato osoba podílet na spáchání trestného činu a jaký trestný čin lze v jejím jednání spatřovat." Právě takováto situace byla v posuzované trestní věci, neboť teprve z výpovědí nezl. svědků bylo možno vyvodit, jakým způsobem se zadržený stěžovatel podílel na jednání nezl. osob a ml. spolupachatele a ze spáchání jakého trestného činu je podezřelý. Až po provedení shora popsaných úkonů bylo možno zahájit trestní stíhání stěžovatele pro konkrétní trestný čin, k čemuž došlo dne 31. 8. 2004.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení nepochybily, pokud kvalifikovaly výslechy nezl. M. C., J. H. a M. K. jako úkony neodkladné ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř., přičemž pokud se jedná o bližší odůvodnění tohoto charakteru předmětných úkonů, Ústavní soud odkazuje na důvody rozvedené v rozhodnutích soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu, se kterými se ztotožňuje.
Ústavní soud dále konstatuje, že soud prvního stupně postupoval zákonným způsobem, pokud při hlavním líčení jako důkazy přečetl - mimo jiné - výpovědi nezl. M. C. a J. H. Třeba zdůraznit, že ani stěžovatel netvrdí, že výslechy nezl. osob provedené před zahájením trestního stíhání byly provedeny procesním způsobem neodpovídajícím příslušným ustanovením trestního řádu, což je jedna z podmínek uvedených v ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., ale pouze namítá, že tyto úkony nebyly úkony neodkladnými, kteroužto námitku považuje Ústavní soud za neopodstatněnou, jak je rozvedeno shora. Ze spisového materiálu vyplývá, že nezl. M. C. (č. l. 317-321) a J. H. (č. l. 344-348) byli před zahájením výslechu řádně jako svědci poučeni a jejich výslechy byly provedeny v souladu s ustanovením §158a tr. ř. za účasti soudce, psychologa a zástupce OSPOD. Tyto úkony jako úkony neodkladné byly provedeny zákonným způsobem, a jsou tudíž důkazy účinnými a použitelnými v řízení před soudem. Soud nalézací, který podle ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. protokoly o výpovědích jmenovaných svědků při hlavním líčení přečetl, postupoval rovněž zákonným procesním způsobem a nepochybil ani soud odvolací, pokud rovněž dospěl k závěru, že se jedná o důkazy, které lze v řízení před soudem použít.
Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že k porušení jeho ústavně garantovaných ústavních práv došlo tím, že v průběhu celého trestního řízení nebylo umožněno jemu či jeho obhájci klást otázky svědkům, na jejichž výpovědích postavily obecné soudy závěr o jeho vině trestným činem vraždy.
V projednávaném případě se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný úkon (§158a tr. ř.), a namísto výslechu svědka, zejména jde-li o výpověď nezl. osoby, je umožněno v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst [§102 odst. 2, §211 odst. 2 písm. b) tr. ř.]. Takovýto postup samozřejmě představuje zkrácení práv obhajoby vůči takovému svědkovi, a může dojít k omezení tohoto práva způsobem neslučitelným se zárukami vyplývajícími z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jehož relevantní část má následující znění: "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: (...) d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě".
Právní závěry Evropského soudu týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, které vyplývají z jeho ustálené judikatury, jsou zcela jednoznačné. Podle Evropského soudu jednotlivá ustanovení odstavce 3 článku 6 Úmluvy představují pouze zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces zaručeného v odstavci 1 tohoto článku, proto je třeba stížnost zkoumat z pohledu obou odstavců (viz např. rozsudek Van Mechelen a ostatní proti Nizozemí, 1997). Všechny důkazy by měly být prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného, Evropský soud nicméně připouští určité výjimky z tohoto pravidla, pokud není ohroženo právo na obhajobu. Obecným pravidlem je, že obviněnému musí být alespoň jedenkrát dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu (srov. citovanou věc Van Mechelen). Za určitých okolností se může jevit nezbytné použít jako důkazy výpovědi svědků učiněné v přípravném řízení. Měl-li obviněný dostatečnou a přiměřenou příležitost zpochybnit tyto výpovědi - ať již v jejich průběhu, nebo v pozdější fázi řízení - není jejich použití samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Z principu kontradiktorního řízení existují výjimky, opatření omezující práva obhajoby ovšem musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. Podle Evropského soudu však výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být klíčovým důkazem viny, právo obviněného na obhajobu je omezeno v míře neslučitelné s citovanými články Úmluvy, jestliže "je výrok soudu o vině obviněného založen výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi osoby, kterou obviněný nebo jeho obhájce neměl možnost vyslýchat ani v přípravném řízení a ani v hlavním líčení" (viz např. rozsudek Sadak a ostatní proti Turecku, 2001; rozsudek Doorson proti Nizozemí, 1996; věc P. S. proti Německu, 2001). V určitých případech principy spravedlivého procesu vyžadují, aby byla váha zájmů obhajoby porovnána s váhou zájmů svědků předvolaných svědčit, a to zejména v případech, kdy se jedná o nezl. svědky. Evropský soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že i při posuzování respektování práva na spravedlivý proces v případech těchto výjimek z kontradiktorního provádění důkazů je třeba aplikovat určitá kritéria, a to především význam důkazu pro odsouzení obviněného, jak je rozvedeno shora, zda obviněný o výslech konkrétního svědka požádal a míru, do jaké se orgánům činným v trestním řízení podařilo kompenzovat nevýhody, které pro obviněného plynou z nemožnosti osobně vyslechnout svědka v hlavním líčení. V této souvislosti z judikatury Evropského soudu plyne, že "nepožádal-li stěžovatel o výslech svědka v průběhu vnitrostátního řízení, nemůže se před mezinárodním orgánem domáhat nápravy porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. d) Úmluvy" (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Regensburger proti Itálii, 2003, rozsudek Cardot proti Francii, 1991).
Postup podle ustanovení §102 odst. 2, §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. by v posuzované věci mohl být připuštěn, pokud by šlo o opatření zcela nezbytné, avšak aby se obžalovanému dostalo spravedlivého procesu, muselo by být toto omezení práva na obhajobu dostatečně kompenzováno dalším postupem orgánů činných v trestním řízení. V projednávaném případě by nevyslechnutí nezl. svědků před soudem v zájmu respektování ochrany jejich duševního a mravního vývoje mohlo být opatřením, které je nezbytné, a kontradiktorní výslech jiných svědků by mohl představovat kompenzaci újmy v právech obhajoby; to ovšem za situace - jak odpovídá konstantní judikatuře obecných soudů i Evropského soudu - kdyby skutkový stav byl bez pochybností prokázán i dalšími přímými důkazy, eventuálně soustavou nepřímých důkazů vzájemně na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě prokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že by bylo možno z nich vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného.
Tak tomu však v projednávaném případě nebylo. Konkrétně se v dané trestní věci jedná o prokázání skutečnosti, že stěžovatel měl nezl. osobám a mladistvému spolupachateli dát instrukci odcizit poškozené A. O. finanční prostředky "a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt", kterážto skutečnost je nezbytná pro užitou kvalifikaci jednání stěžovatele podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Dle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je tato skutečnost prokazována "výpověďmi dvou nezletilých osob M. C. a J. H. a také tento závěr lze dovodit nepřímo z výpovědi nezletilého T.". S tímto závěrem se nelze ztotožnit. Z předmětné části jednání usvědčuje stěžovatele přímo pouze nezl. M. C. (č. l. 319). Nezletilý J. H., o jehož výpověď rovněž opírá výrok o vině stěžovatele soud prvního stupně i v tomto směru, ve své výpovědi pouze uvedl, že o zabití poškozené, bude-li se bránit, ho informovali nezl. M. T. a ml. V. G., a to v autě, ve kterém byl přítomen i stěžovatel (č. l. 346). Svědek nezl. M. T., který byl slyšen po zahájení trestního stíhání, na výslovný dotaz odpověděl, že otec G. (tj. stěžovatel) jim řekl, že "tu paní mají zbít ... o zabíjení se nebavili" (č. l. 421), čímž popřel výpověď nezl. J. H., že o zabití poškozené v autě hovořili. Rovněž ml. V. G. ve své prvé výpovědi, v níž se ke stíhanému skutku doznal, popřel, že by se o úmyslu zabít poškozenou "bavil" v autě. Odvolací soud závěr, že stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že ml. V. G. a nezl. osoby "užijí proti poškozené fyzické násilí a byl srozuměn s tím, že ji mohou usmrtit a v tomto směru také nezletilé instruoval", odůvodnil tím, že nezl. C. mimo jiné uvedl, že "jim starší G. řekl, že kdyby se ta paní bránila, mají ji zabít", dle výpovědí nezl. H. a K. o zabití poškozené hovořil ml. V. G. ve voze v přítomnosti stěžovatele a nezl. T. ve své výpovědi usvědčuje stěžovatele z instrukce, že "pokud jim poškozená nebude chtít dát peníze, mají ji zbít, zmlátit". Soud druhého stupně tedy výrok o vině stěžovatele trestným činem vraždy - v souladu s provedenými důkazy - opřel v podstatě o jediný přímý důkaz, a to o výpověď nezl. M. C.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel je z trestné činnosti usvědčován nejen výpověďmi nezl. osob ze stadia před zahájením trestního stíhání, ale řadou dalších důkazů, lze s tímto tvrzením souhlasit pouze tak, že tyto další důkazy prokazují nepochybně účast stěžovatele na jednání nezl. osob, které by - pokud by byly trestně odpovědné - bylo trestnou činností, a na provinění spolupachatele ml. V. G., neprokazují však tu část jednání stěžovatele, která dle popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině spočívá v instrukci "o použití fyzického násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt".
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda stěžovatel o slyšení nezl. svědků M. C. a J. H. v řízení před soudem požádal. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obhájce stěžovatele při hlavním líčení dne 16. 3. 2005 (č. l. 765) navrhl výslech těchto svědků a dále i nezl. P. G. a M. T. Při hlavním líčení dne 18. 3. 2005 (č. l. 802) obhájce vzal zpět návrh na slyšení nezl. J. H., na ostatních návrzích setrval, stejně jako při hlavním líčení dne 19. 4. 2005 (č. l. 881). Soud prvního stupně tyto důkazní návrhy usnesením ze dne 19. 4. 2005 (č. l. 881) zamítl bez bližšího odůvodnění. V odůvodnění svého rozsudku neodůvodnil tento postup přímo tak, že by zmínil konkrétně zamítnutí návrhů na slyšení nezl. svědků, ale vypořádal se s procesní použitelností výpovědí těchto svědků provedených podle ustanovení §158a tr. ř., podrobně rozvedl, z jakých důvodů tyto výpovědi považuje za důkazy účinné a použitelné v soudním řízení, čímž vyvodil nepřímo nadbytečnost navrhovaných opakovaných výslechů těchto svědků. Neprovedení navrhovaných důkazů namítl stěžovatel i v odvolání (č. l. 934), odvolací soud na tuto námitku nereagoval.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím svého obhájce opakovaný výslech nezl. svědka M. C. navrhl, tento návrh byl však soudem zamítnut. K možnosti výslechu jmenovaného svědka se u hlavního líčení vyjádřila znalkyně z odvětví pedopsychologie, která uvedla, že jeho opakovaný výslech před soudem by pro něho byl stres, nikoliv však stres zásadní, který by ho poznamenal na zdraví (č. l. 785). Lze konstatovat, že vzhledem k tomu, že výpověď nezl. M. C. je klíčovým důkazem v přezkoumávané věci, o jeho slyšení stěžovatel požádal a výslechu jmenovaného nebránil ani jeho psychický stav, měl být tento důkaz v řízení před soudem proveden. Naproti tomu návrh na osobní slyšení nezl. J. H. v rámci soudního řízení byl obhájcem stěžovatele vzat zpět, takže provedení tohoto důkazu se stěžovatel nemůže domáhat až prostřednictvím ústavní stížnosti, a to navíc za situace, kdy shora uvedená znalkyně výslech jmenovaného svědka jednoznačně nedoporučila, a tudíž aplikace ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. byla plně namístě.
Záruky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Ústavní soud při svém zkoumání poměřoval opodstatněnost stěžovatelovy argumentace ze všech těchto hledisek. Pokud je odsouzení stěžovatele pro skutek v celém rozsahu (tj. včetně úmyslu zabít poškozenou či srozumění s tímto následkem) založeno téměř výlučně na výpovědi nezl. svědka M. C., který ho jako jediný i z úmyslu poškozenou zabít přímo usvědčuje a kterého stěžovatel neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat v žádném stadiu trestního řízení, byl postup orgánů činných v trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup ve vztahu ke jmenovanému svědkovi v rozporu nejen se základními zásadami trestního řízení, ale i s pravidly spravedlivého procesu. Výpovědi nezl. J. H. a M. K. ze stadia před zahájením trestního stíhání, v nichž uvedli, že o zabití poškozené hovořil ml. V. G. a nezl. M. B. v autě v přítomnosti stěžovatele, nelze považovat za důkazy, které by byly přiměřenou kompenzací za výrazné omezení práva na obhajobu spočívající v nemožnosti stěžovatele klást alespoň jedenkrát otázky nezl. P. C. A to navíc za situace, kdy ani nezl. J. H. v přítomnosti stěžovatele nebo jeho obhájce slyšen nebyl a jeho výpověď v předmětném směru popřeli nezl. M. T. i ml. V. G. a nezl. M. K. v řízení před soudem svoji prvou výpověď v celém rozsahu popřel. Ústavní soud za daného stavu dospěl k závěru, že stěžovatel neměl přiměřenou možnost zpochybnit svědectví nezl. M. C., na němž je v rozhodující míře založeno jeho odsouzení pro trestný čin vraždy. Stěžovateli se tak nedostalo spravedlivého procesu a bylo tak porušeno jeho právo vyplývající z čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že vytýkanou vadu řízení stěžovatel namítl i v odvolání, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s tím, že odvolacímu soudu tak bude dán prostor pro opětovné posouzení správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ve světle právních závěrů v tomto nálezu vyslovených a pro nové rozhodnutí o odvolání stěžovatele.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká pouze to, že v řízení o dovolání nebyla zjednána náprava vad v postupu odvolacího soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu konstatuje, že stěžovatel, ač dovolání podal z důvodu uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zpochybnění správnosti právních závěrů soudů odůvodnil toliko vlastní verzí skutkového děje vyvozenou z jím provedeného odlišného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto opodstatněně dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Za této situace Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterýžto postup stěžovatel v petitu ústavní stížnosti ani nenavrhoval.
V.
Ústavní soud, jak konstatoval již ve své předchozí judikatuře (viz např. nález ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 142), není povolán k tomu, aby předjímal, jak bude odvolací soud v řízení dále postupovat. V jurisdikci tohoto soudu je, aby sám zvážil, zda po zrušení rozsudku soudu prvního stupně přistoupí k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení či zda rozhodne ve věci sám. Výlučně na odvolacím či na nalézacím soudu též bude, jak po výslechu nezl. M. C. a po vyhodnocení obou jeho výpovědí přistoupí k hodnocení dalších již ve věci provedených důkazů a rozhodne o právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Ústavní soud není součástí obecné justice a není povolán k tomu, aby se k uvedeným otázkám jakkoliv závazně vyjadřoval, neboť jeho posláním je výlučně ochrana ústavnosti. Nález Ústavního soudu proto v žádném případě nemůže být, a to ani nepřímo, rozhodnutím o vině či nevině stěžovatele. Za situace, kdy Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se stěžovatele, bude tedy věcí dalšího řízení, aby v rámci soustavy obecných soudů při šetření stěžovatelových ústavně zaručených základních práv bylo rozhodnuto o jeho vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).
VI.
S ohledem na důvody shora uvedené Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 8 Tmo 5/2005 ve výrocích týkajících se stěžovatele (body I. a II. rozsudku).