ECLI:CZ:US:2004:4.US.538.03
sp. zn. IV. ÚS 538/03
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 11. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 ve věci ústavní stížnosti P. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 1. 7. 2003 sp. zn. 4 To 266/2003 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově z 28. 3. 2003 sp. zn. 1 T 242/2002, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, a proti obžalobě Okresního státního zastupitelství v Prostějově sp. zn. 1 Zt 344/2002.
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2003 č. j. 4 To 266/2003-127 se ve výroku "Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněný" zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen "tr. zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel uvádí, že v průběhu trestního stíhání neměl možnost uplatnit své právo obhajoby a klást svědkyni otázky, neboť výpověď nezletilé poškozené byla získána jako neodkladný a neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání, orgány činné v trestním řízení z ní pak vycházely a poškozenou k výpovědi za přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce již nepředvolaly. Stěžovatel má za to, že v situaci, kdy takto použitá výpověď nebyla podpořena dalšími přímými důkazy, nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, nemohla sloužit jako důkaz, na jehož základě byl odsouzen, a proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil, stejně jako všechna na ně obsahově navazující a z nich vycházející rozhodnutí, která jejich zrušením ztratí podklad. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ze stejných důvodů nálezem zrušil i obžalobu Okresního státního zastupitelství v Prostějově.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 11. 2003, podepsaném předsedou senátu 4 To, uvedl, že v předmětné věci šlo o kolektivní rozhodnutí celého senátu, který svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil v napadeném rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze zjistit bližší závěry.
Okresní soud v Prostějově ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 11. 2003, podepsaném předsedou senátu 1 T, uvedl, že v trestním řízení bylo postupováno nejen podle trestního řádu, ale i při zachování základních lidských práv vyplývajících jak z Úmluvy [zejména z čl. 6 odst. 3 písm. d)], tak i Listiny. Ustanovení §158a trestního řádu (dále též "tr. řád"), které bylo použito při opatření důkazu výpovědí nezletilé svědkyně I. K., zaručuje minimální právo obviněného přítomností soudce, který garantuje zákonnost průběhu výslechu. Pokud pak byla výpověď nezletilé v hlavním líčení přečtena v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu, neznamená to, že obviněný neměl možnost vyslýchat svědky a klást otázky. Právě s ohledem na neodkladnost úkonu, výslechu poškozené, bylo obviněnému umožněno vyslýchat, případně klást otázky dalším svědkyním, které pak vypovídaly o okolnostech, za kterých poškozená vypovídala jak před policejním orgánem, tak při jiných příležitostech. Okresní soud v Prostějově uvedl, že dle jeho přesvědčení byla minimální práva obhajoby zachována, navrhl zamítnutí, případně odmítnutí ústavní stížnosti a v ostatním odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Okresní státní zastupitelství v Prostějově ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 6. 2004 uvedlo, že práva obviněného v rámci trestního řízení nemohou být preferována na úkor práv oběti jeho trestného činu, zejména, je-li touto obětí dítě, a zásada presumpce neviny obviněného nemůže převýšit nad presumpcí věrohodnosti svědka. V případech, kdy je obětí sexuálního trestného činu dospělá osoba, je pravidelně vyslechnuta jako svědek během hlavního líčení před soudem, přestože tato retrospekce je pro ni většinou skličující. Je-li obětí dítě, je samotný prožitek natolik traumatizujícím zásahem do jeho psychiky, že zpravidla zanechá trvalé následky, a je proto nežádoucí tyto události oživovat. Pro poškozené dítě je nesnadné v prostředí soudního procesu o ponižujícím a pro něj těžko pochopitelném prožitku vůbec hovořit. Taková situace může vyvolat jeho další traumatizaci, která není sice úmyslná, ale ve svých důsledcích může být stejně škodlivá jako týrání primární. Na škodlivost opakovaného výslechu pro dítě v daném případě upozornila i soudní znalkyně z oboru psychologie. Podle Okresního státního zastupitelství v Prostějově orgány činné v trestním řízení postupovaly tak, aby respektovaly práva poškozeného dítěte, a to v souladu s projektem EU "Práva dětí v soudním řízení", a zabránily jeho sekundární viktimaci. K námitce o nepřítomnosti obhájce u výslechu poškozené poukázalo na to, že v daném stadiu řízení nebyl dán důvod nutné obhajoby, obhájce nebyl dosud ustanoven a garantem zákonnosti předmětného úkonu byl přítomný soudce. Legitimitu tohoto úkonu nezpochybnil ani nalézací ani odvolací soud, důkaz byl proveden za podmínek uvedených v §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, a proto Okresní státní zastupitelství v Prostějově navrhlo, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Brně jako vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Městský úřad v Prostějově, odbor sociálních věcí, jako opatrovník nezletilé poškozené se podáním ze dne 22. 6. 2004 postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 242/2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěných dnech období přibližně od roku 1996 do 17. 9. 2002 včetně, jednak v průběhu pobytu na zahraniční dovolené v Chorvatsku v roce 1996 a jednak v místě svého trvalého bydliště opakovaně, nejméně však ve čtyřech případech s cílem přivodit si sexuální uspokojení, pohlavně zneužil způsobem ve skutkové větě rozsudku přesně popsaným dceru své družky, nezletilou I. K., nar. 22. 2. 1989. Stěžovatel od počátku popíral, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil, Okresní soud v Prostějově však jeho výpovědi neuvěřil a svůj rozsudek opřel o výpověď nezletilé poškozené a o výpovědi dalších svědků a znalců.
Návrh na výslech nezletilé I. K. podle §158a tr. řádu podala státní zástupkyně, která byla společně se soudcem činným v přípravném řízení, vedoucí oddělení péče o dítě Městského úřadu v Prostějově a znalkyní z oboru psychologie PhDr. Ch. přítomna výslechu nezletilé před policejním orgánem. Podle státní zástupkyně neodkladnost tohoto úkonu spočívala jednak v tom, že měla být vyslechnuta osoba mladší 15 let k okolnostem, jejichž oživování v paměti by v případě dalších jejích výslechů vzhledem k jejímu věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, a dále proto, že svědkyně měla vypovídat o protiprávním jednání, kterého se měl vůči ní dopustit druh matky, žijící s ní a matkou, které byla po rozvodu rodičů svěřena do výchovy, ve společné domácnosti, svědkyně podléhala jeho dozoru a výchově, a tudíž zde bylo nebezpečí, že její výpověď učiněná po zahájení trestního stíhání by byla ovlivněna buďto samotným podezřelým nebo matkou, a tak snížena, případně úplně zmařena důkazní hodnota tohoto úkonu.
Ve světle výpovědi svědkyně Z. H., vedoucí oddělení péče o dítě Městského úřadu v Prostějově, která uvedla, že po zahájení trestního stíhání na ni obhájkyně stěžovatele naléhala, aby s nezletilou provedla opětovný pohovor s tím, že nezletilá změnila výpověď, jakož i z obsahu znaleckého posudku znalkyně PhDr. Ch., která následnou změnu výpovědi nezletilé I. K. hodnotila jako výsledek možného ovlivnění ze strany stěžovatele či působení matky, Okresní soud v Prostějově potvrdil závěr o tom, že výpověď nezletilé bylo nutno provést jako neodkladný úkon. Nezletilá, která se na základě předvolání dostavila k hlavnímu líčení, přes požadavek obhajoby vyslechnuta nebyla, neboť znalkyně z oboru psychologie, PhDr. Ch., přítomná u hlavního líčení, její výslech nedoporučila. Okresní soud v Prostějově proto výpověď nezletilé poškozené v hlavním líčení přečetl podle ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu vycházeje z ustanovení §102 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se výslech nezletilé svědkyně v dalším řízení oproti přípravnému řízení zpravidla nemá opakovat, resp. má se opakovat jen v nutných případech; tyto důvody však v daném případě nebyly shledány.
Ze soudního spisu rovněž vyplynulo, že Okresní soud v Prostějově vyslechl i svědkyně M. Z., E. Z., pedagožky, a Z. H., vedoucí oddělení péče o dítě Městského úřadu v Prostějově, kterým se nezletilá svěřila, a souladnost jejich výpovědí, byť každá svědkyně mluvila s poškozenou samostatně, vedla okresní soud k závěru o věrohodnosti výpovědi nezletilé. Okresní soud rovněž hodnotil závěry znaleckého posudku MUDr. K., znalce z oboru psychiatrie a psychiatrické sexuologie, o duševním stavu stěžovatele a znaleckého posudku PhDr. Ch., znalkyně z oboru pedopsychologie, o vyšetření poškozené, jakož i výpovědi těchto znalců v hlavním líčení. Matka nezletilé využila svého práva nevypovídat, obhajobě stěžovatele, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy neuvěřily a rozhodly o vině a trestu stěžovatele jak shora uvedeno. Omezení podle ustanovení §60a odst. 3 tr. zákona, spočívající v zákazu osobního styku a společného bydlení stěžovatele s nezletilou, uložené okresním soudem v rámci nařízeného dohledu, Krajský soud v Brně zrušil, neboť uložením tohoto druhu omezení by stěžovateli bylo znemožněno nejen žít s matkou nezletilé v družském poměru, který je stavěn na roveň manželského soužití, ale i znemožněno žít se svou vlastní dcerou Z. a podílet se na její výchově. V ostatním zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně vyplynulo, že odvolací soud hodnotil dokazování provedené okresním soudem jako úplné a řádné. Odvolací soud nepřijal námitky stěžovatele o neúčinnosti důkazu učiněného podle §158a tr. řádu, ověřil, že tento úkon byl proveden zákonným způsobem, nebyl zatížen vadami, které by ho činily důkazem absolutně neúčinným, jak namítal stěžovatel, a pokud okresní soud v hlavním líčení protokol o výpovědi nezletilé podle §211 odst. 1 písm. b) tr. řádu [správně: §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu] přečetl, šlo o řádné provedení důkazu. Co se týče hodnocení důkazů jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, odvolací soud neshledal žádné rozpory a uzavřel, že skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku měla oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávaném případě zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupeným a k návrhu oprávněným stěžovatelem. Ústavní stížnost je přípustná; dovolání, byť jeho podání bylo avizováno (viz spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 242/2002), se ve vyžádaném spisu Okresního soudu v Prostějově nenachází, a z úředního záznamu založeného ve spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 538/03 se podává, že Okresní soud v Prostějově stejně jako Nejvyšší soud dovolání stěžovatele neevidují. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele je prvotně založena na tvrzení o porušení práv obhajoby, neboť v průběhu trestního řízení nebylo umožněno jemu či jeho obhájci klást klíčové svědkyni potřebné otázky, druhotně na tvrzení, že takto použitá svědecká výpověď nebyla podpořena dalšími přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, a proto nemohla být použita jako důkaz.
V projednávaném případě je zřejmé, že v neprospěch stěžovatele vypovídaly jednak nezletilá poškozená, která nebyla v žádném stadiu trestního stíhání vyslechnuta tak, aby stěžovatel měl alespoň minimální možnost sledovat její přímou výpověď a klást jí otázky, jednak další svědkyně, které vypověděly, že si u poškozené povšimly změněného fyzického a psychického stavu a ta se jim na jejich naléhání svěřila. Úkolem Ústavního soudu tedy bylo posoudit, zda omezení práva obhajoby vůči nezletilé svědkyni, jejíž výpověď byla jediným přímým a původním důkazem proti stěžovateli, by mohlo být tolerováno a v jakém rozsahu.
Ústavní soud při tomto posouzení vycházel ze své vlastní rozhodovací praxe, kdy k okamžiku zahájení trestního stíhání a k provádění neodkladných či neopakovatelných úkonů již dříve judikoval, že alternativní možnost zahájit přípravné řízení provedením neodkladného úkonu musí dopadat na objektivně a přesně definovanou situaci a že v případě, kdy tato situace není dána z důvodu absence přípustných výjimek ze zásady bezprostřednosti a ústnosti, jedná se o zásah do ústavně zaručených práv obviněného na obhajobu, které je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, a proto je v zájmu spravedlivého rozhodnutí nutno zajistit takové podmínky, aby obviněný mohl realizovat svá práva cestou příslušných procesních záruk [srov. sp. zn. I. ÚS 592/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí), svazek 25, nález č. 15]. Proto akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (srov. sp. zn. III. ÚS 471/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 17, nález č. 36; sp. zn. II. ÚS 118/01, tamtéž, svazek 29, nález č. 13; sp. zn. III. ÚS 376/01, tamtéž, svazek 24, nález č. 174).
Ústavní soud vzal v úvahu i právní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Podle Evropského soudu se musí výslech svědka odpovídající tomuto článku uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě přímého pozorování jeho chování a reakcí. Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stadiu (srov. věc Van Mechelen a další proti Nizozemí, 1997, věc Lüdi proti Švýcarsku, 1992). Za jistých okolností je však možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech proveden v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. věc P. S. proti Německu, 2001); naopak čtení výpovědi takového svědka nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně založeno ani v rozhodující míře založeno na takové výpovědi (srov. věc Verdam proti Nizozemí, 1999). Z principu kontradiktorního řízení existují výjimky, opatření omezující práva obhajoby však musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. V určitých případech principy spravedlivého procesu vyžadují, aby byla váha zájmů obhajoby porovnána s váhou zájmů svědků nebo obětí předvolaných svědčit, především tehdy, když je v sázce život, svoboda či bezpečnost osob anebo zájmy obecně spadající do působnosti čl. 8 Úmluvy. Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými čl. 6 Úmluvy (srov. např. věc Doorson proti Nizozemí, 1996). Evropský soud dále uvedl, že nelze interpretovat čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tak, že vyžaduje v každém případě, aby otázky položil svědkovi přímo obviněný nebo jeho obhájce. Neporušení tohoto ustanovení konstatoval v případě, kdy k provedení důkazu výslechem nezletilého poškozeného (pohlavně zneužitého) dostačoval audiovizuální záznam zachycující výslech poškozeného provedený policií a přečtení přepisu magnetofonového záznamu odpovědí na otázky zformulovaných obhajobou, neboť obhajoba měla dostatečnou možnost se k těmto důkazům vyjádřit a zpochybňovat věrohodnost nezletilého (srov. věc S.N. proti Švédsku).
V projednávaném případě se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka, zejména jde-li o výpověď dítěte, je umožněno v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst. Takový postup však představuje zkrácení práv obhajoby vůči takovému svědkovi (právo zúčastnit se výslechu svědka a klást mu otázky), který by obecně vzato mohl být připuštěn, pokud by šlo o opatření striktně nezbytné, avšak aby se obžalovanému dostalo spravedlivého procesu, musely by být nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. V projednávaném případě by nevyslechnutí dítěte před soudem v zájmu respektování ochrany jeho duševního a mravního vývoje mohlo být opatřením, které je striktně nezbytné, a kontradiktorní výslech jiných svědků by mohl představovat kompenzaci újmy v právech obhajoby; to ovšem za situace - jak odpovídá konstantní judikatuře - kdy by skutkový stav byl bez pochybností prokázán i dalšími důkazy, v daném případě soustavou nepřímých důkazů vzájemně na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
Tak tomu však v projednávaném případě jednoznačně nebylo. Svědkyně E. Z. a M. Z. vypověděly, že si u poškozené všimly změněného fyzického a psychického stavu, a po naléhání se jim poškozená svěřila. Svědectví o změně fyzického i psychického stavu poškozené tak bylo důkazem, který mohl být v příčinné souvislosti s deliktním jednáním stěžovatele dne 17. 9. 2002 - a pokud by odsouzení stěžovatele bylo založeno na takové soustavě nepřímých důkazů, která by dle přesvědčení obecných soudů postačovala k prokázání skutkového stavu bez pochybností, pak by byl dán prostor pro úvahu Ústavního soudu, zda omezení práv obhajoby vůči svědectví dítěte mohlo být kompenzováno tím, že stěžovateli byla poskytnuta dostatečná a přiměřená možnost zpochybnit ostatní důkazy, na nichž by bylo (s odhlédnutím od svědectví nezletilé) založeno jeho odsouzení. V projednávané věci však podle skutkové věty obecného soudu se stěžovatel dopustil deliktního jednání i dříve, nejméně již před více než šesti lety ("...v přesně nezjištěných dnech období nejméně od roku 1996..."), přičemž tento závěr je vystavěn pouze a jenom na svědectví poškozené, vůči které stěžovatel nemohl uplatnit právo, které mu zaručuje čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a které nebylo žádným, natož pak přiměřeným způsobem kompenzováno, zatímco - jak již uvedeno - ve zbytku skutkové věty (týkající se jednání dne 17. 9. 2002 v místě trvalého bydliště v nočních hodinách) bylo dle závěrů okresního a krajského soudu jednání stěžovatele prokazováno nejen výpovědí poškozené, ale i jinými nepřímými důkazy, vůči nimž práva obhajoby omezena nebyla.
Záruky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Ústavní soud při svém zkoumání poměřoval opodstatněnost stěžovatelovy argumentace ze všech těchto hledisek. Specifikum projednávaného případu spočívá v tom, že skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, obsahuje nejméně čtyři deliktní jednání. Pokud bylo odsouzení stěžovatele zčásti založeno výlučně na výpovědi nezletilé svědkyně, vůči které byla obhajoba stěžovatele výrazně omezena bez jakékoliv kompenzace, byl postup orgánů činných v trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup v rozporu se základními zásadami trestního řízení, což na ústavněprávní úrovni představuje rozpor s pravidly spravedlivého procesu.
Vzhledem k tomu, že vytýkané vady řízení stěžovatel namítl i v odvolání, Ústavní soud v rámci minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů vyhověl ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve výroku týkajícím se rozhodnutí o vině a trestu s tím, že odvolacímu soudu bude dán prostor pro opětovné posouzení správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ve světle právních závěrů v tomto nálezu vyslovených a o odvolání znovu rozhodnout.
Ústavní soud není povolán k tomu, aby předjímal, jak bude Krajský soud v Brně v řízení dále postupovat. V jurisdikci tohoto soudu je, aby sám zvážil, zda po zrušení rozsudku soudu prvního stupně přistoupí k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení či zda rozhodne ve věci sám; výlučně na krajském, případně okresním soudu též bude, jak přistoupí k hodnocení nepřímých důkazů, o něž nalézací soud též opřel svůj závěr o vině stěžovatele ve vztahu k deliktnímu jednání dne 17. 9. 2002; ustálené judikatuře Ústavnímu soudu odpovídá, že ten, nejsa součástí obecné justice, není povolán k tomu, aby se k uvedeným otázkám jakkoliv závazně vyjadřoval, neboť jeho posláním je výlučně ochrana ústavnosti; nález Ústavního soudu proto nemůže být - ani nepřímo - rozhodnutím o vině či nevině stěžovatele. Za situace, kdy Ústavní soud zrušil pro stěžovatele nepříznivý výrok odvolacího soudu, bude tedy věcí dalšího řízení, aby v rámci soustavy obecných soudů při šetření stěžovatelových ústavně zaručených základních práv [ale i při zohlednění zájmů poškozené - viz i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.)] bylo rozhodnuto o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).
S ohledem na důvody shora vyložené Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu, jak ve výroku nálezu uvedeno, zrušil.
Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zrušil celé usnesení Krajského soudu v Brně. Pokud však odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil odvoláním napadený rozsudek ve výroku, jímž bylo stěžovateli uloženo omezení ve smyslu §60a odst. 3 tr. zákona, jde o rozhodnutí pro stěžovatele bez jakýchkoliv pochybností příznivé, a tudíž neschopné dotčení se ústavně zaručeného stěžovatelova práva; v této části byla proto ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Zrušením rozhodnutí o vině v rozsahu, jak shora uvedeno, se v řízení před obecnými soudy vytváří dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů; již ze shora vyloženého je patrno, že Ústavní soud nepovažuje rozsudek soudu prvního stupně za ústavně souladný, jeho přezkum však ponechává plně na soudu odvolacím.
Stěžovatel se domáhal též zrušení obžaloby, která na něj byla podána Okresním státním zastupitelstvím v Prostějově dne 20. 12. 2002. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obžalobu podanou v trestním řízení nelze považovat za pravomocné rozhodnutí a její podání ve stěžovatelově věci za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu citované ústavní úpravy. Proto ve vztahu k tomuto stížnostnímu požadavku byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud není ke zrušení podané obžaloby příslušný.