ECLI:CZ:US:2020:4.US.1694.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1694/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kavínka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2020 č. j. 30 Co 318/2019-687, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Evy Hájkové a 2) Pavla Hájka a 3) Jakuba Folaufa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku napadeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 27 C 196/2013-570 byla vedlejším účastníkům jako žalovaným uložena povinnost vyklidit byt č. X1 ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. X2 v ulici v P. do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci náklady řízení 14 675,40 Kč. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal vyklizení vedlejších účastníků z označeného družstevního bytu (dále "byt") s tvrzením, že dne 10. 4. 2013 uzavřel se třetím vedlejším účastníkem jako třetím žalovaným smlouvu o převodu členských práv a povinností (dále "smlouva o převodu"), na základě které nabyl též právo nájmu bytu.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 2. 2020 č. j. 30 Co 318/2019-687 byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změněn tak, že žaloba na vyklizení bytu č. X1 ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. X2 v P. se zamítá (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 429 115 Kč a výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 400 Kč.
4. Proti I. výroku rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání a proti II. výroku rozsudku městského soudu podal ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti I. výroku rozsudku městského soudu podal dovolání a proti II. výroku rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podává tuto ústavní stížnost, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
10. V posuzované věci podal stěžovatel proti rozsudku městského soudu současně dovolání i ústavní stížnost. Dovolání směřoval proti I. výroku, jímž městský soud rozhodl ve věci samé, zatímco ústavní stížnost směřuje jen proti II. výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V posuzované věci bylo proti napadenému rozsudku městského soudu dovolání za podmínek §237 o. s. ř. přípustné a o této možnosti byl stěžovatel také řádně poučen.
11. Ústavní soud neshledal ústavní stížnost proti výrokům rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že bylo-li by dovolání Nejvyšším soudem shledáno přípustným, pak by Nejvyšší soud mohl nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e o. s. ř.), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
12. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 o. s. ř., pak je s ohledem na oprávnění Nejvyššího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19).
13. Výrok o náhradě nákladů řízení má totiž v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
14. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl spokojen s výsledkem dovolacího řízení, bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, brojila-li by výhradně proti nákladovým výrokům (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 a usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19).
15. S ohledem na uvedené, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj