ECLI:CZ:US:2010:4.US.170.08.1
sp. zn. IV. ÚS 170/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 28. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů N. V. D., V. T. K. H. a V. T. P. D. proti výroku I větě druhé rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 133/2007, kterým bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný soudce.
Výrok I se v té části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 133/2007, jíž bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce, ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení výše citované části rozsudku Vrchního soudu v Praze.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Účastníci řízení v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
4. Stěžovatelé se žalobou vedenou u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 81/2004 domáhali ochrany osobnosti. Projednání věci bylo v souladu s rozvrhem práce přiděleno soudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi, jehož rozsudek ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. 36 C 81/2004 ve znění usnesení ze dne 3. 1. 2007 a usnesení ze dne 7. 3. 2007 byl v části potvrzen a v části zrušen s tím, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá, že důvodem je ta skutečnost, že samosoudce nesprávně právně posoudil, kdo je osobou oprávněnou jednat za žalovanou, tj. Českou republiku. Přesto, že byl samosoudce zástupcem Ministerstva spravedlnosti upozorněn na skutečnost, že je sporné, zda jedná se správným zástupcem, jednal soud i nadále s organizační složkou státu, která nebyla oprávněna žalovanou zastupovat. Tento svůj postup výše jmenovaný soudce v odůvodnění rozsudku nijak neodůvodnil. Zastupování žalované organizační složkou, která k tomu v dané věci není oprávněna, považuje vrchní soud za vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dalším důvodem pro odebrání věci z dispozice JUDr. Vojtěcha Cepla byla neurčitost zamítavých částí výroků rozsudku v podobě "co do zbytku nároků". Stěžovatelé k těmto závěrům odvolacího soudu uvádějí, že se v podstatě jedná pouze o odlišný názor na hodnocení důkazů a na právní posouzení věci, který se však pohybuje v mezích soudcovské nezávislosti. Za závažnou vadu nepovažují stěžovatelé též tu skutečnost, že krajský soud jednal, pokud jde o Českou republiku, s Ministerstvem spravedlnosti, a nikoliv s Vězeňskou službou České republiky. Stejně tak není závažná vada řízení ze strany stěžovatelů spatřována ani v neurčitosti zamítavých výroků rozsudku krajského soudu, neboť tuto vadu vrchní soud sám odstranil tím, že specifikoval znění potvrzujících zamítavých výroků. Přípisem ze dne 7. 5. 2008 stěžovatelé doplnili svoji ústavní stížnost v tom smyslu, že je sporné, zda soudce Cepl jednal ve věci s nesprávným zástupcem České republiky. Stěžovatelé v souvislosti s projednávaným případem odkazují na odpovídající judikaturu Ústavního soudu. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé tvrdí, že ústavní stížností napadený výrok byl učiněn v rozporu s ustanovením §221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo k zásahu do práv stěžovatelů zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
5. Ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Z toho důvodu také nebylo toto vyjádření zasíláno stěžovatelům k replice.
IV.
6. Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je důvodná.
7. Čtvrtý senát Ústavního soudu v souvislosti s projednávanou věcí poukazuje na skutečnost, že obdobným případem se v minulosti již zabýval, přičemž neshledává důvod se od své předešlé judikatury, zrcadlící se především v nálezu IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), jakkoli odchylovat.
8. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu však Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení, výjimku, neboť, jak již podrobně vyložil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04 (ve SbNU nepublikovaném, dostupném na http://nalus.usoud.cz), proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.
9. Ústavní soud tedy napadenou část výroku věcně přezkoumal, přičemž se v prvé řadě, obdobně jako ve věci IV. ÚS 956/09, zabýval otázkou, zda odvolací soud svůj postup odůvodnil co do nezbytnosti odnětí věci zákonnému soudci z důvodu ochrany práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Shledal přitom, že z odůvodnění napadeného výroku není zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků řízení či zda pouze mechanicky aplikoval zákonem svěřenou kompetenci. Smyslem ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu jako celku, jak bylo vyloženo již v nálezu IV. ÚS 956/09 citovaném výše, je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelů a vedlejších účastníků, mohou být rovněž sporné.
10. Vrchní soud jako soud odvolací dle názoru Ústavního soudu své rozhodnutí o odnětí věci samosoudci JUDr. Vojtěchovi Ceplovi dostatečně nezdůvodnil, neboť sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje. Absence příslušného odůvodnění pak zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady.
11. Jelikož Ústavní soud shledal u napadeného rozhodnutí vadu spočívající v absenci adekvátního odůvodnění, jež sama o sobě postačovala jako důvod pro kasaci napadeného výroku, nebyl již nucen přistupovat k dalšímu kroku, jímž by bylo meritorní posouzení souladu odůvodnění s ústavně zaručeným právem stěžovatelů na zákonného soudce, zahrnující mimo jiné i hodnocení, zda jsou vady vytýkány soudu prvního stupně právem či nikoliv. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zdůrazňuje, z hlediska možného opětovného rozhodování vrchního soudu v této věci, že důvodem pro postup podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení.
12. Na základě takto vyložených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 133/2007 v té části, jíž bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce, zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.