ECLI:CZ:US:2017:4.US.1704.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1704/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 9/2016-B-984, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1843/2014-B-841 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-634, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti České spořitelny, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 2. 6. 2017 Mgr. Monika Cihelková, insolvenční správkyně (dále též jen "insolvenční správkyně" případně "stěžovatelka") dlužníka LESS & FOREST s. r. o. (dále jen "dlužník") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů, vydaná v řízení o návrhu insolvenční správkyně na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli České spořitelně, a. s., IČ 45244782 (dále jen "zajištěný věřitel") a věc vrátil Krajskému soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") k dalšímu řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 2. 10. 2012 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Moniku Cihelkovou.
Dne 30. 1. 2013 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125 insolvenční soud povolil reorganizaci dlužníka s tím, že insolvenční správkyní je Mgr. Monika Cihelková.
Dne 22. 4. 2014 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529 insolvenční soud přeměnil reorganizaci dlužníka v konkurs s tím, že prohlášením konkursu přechází na insolvenční správkyni oprávnění nakládat s majetkovou podstatou.
Návrhy ze dne 2. 7. a 6. 8. 2014 insolvenční správkyně insolvenčnímu soudu navrhla, aby zajištěnému věřiteli byl vydán výtěžek zpeněžení zajištění v částce 38 624 526,88 Kč, po odečtení částky 2 391 928,28 Kč, zahrnující odměnu insolvenční správkyně včetně DPH ve výši 1 528 100,29 Kč, a částku 863 828 Kč, jako povinnou participaci na nákladech znaleckého posudku.
Proti návrhu insolvenční správkyně podali námitky zajištěný věřitel a další věřitel Lesy České republiky, s. p., v nichž nesouhlasily s tím, aby od výtěžku zpeněžení byla odečtena odměna insolvenční správkyně, neboť inkaso zajištěných pohledávek proběhlo před prohlášením konkursu a z toho důvodu insolvenční správkyni odměna nenáleží.
Dne 21. 8. 2014 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-634 insolvenční soud vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli též částku 2 391 928,28 Kč (bod II výroku) a k tomu stanovil lhůtu [bod IV. b) výroku]. Insolvenční soud konstatoval, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek) v době reorganizace dlužníka, tj. od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v tomto období dlužník, který tak de iure zpeněžování pohledávek prováděl. Insolvenční soud měl dále za to, že zajištění věřitelé mají povinnost k úhradě poloviny zaplacené odměny a hotových výdajů i znalce, který zpracoval první znalecký posudek, nicméně byl toho názoru, že soud o odměně znalce usnesením nerozhoduje.
Dne 27. 8. 2015 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1843/2014-B-841Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání insolvenční správkyně usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-634 v bodu II výroku ohledně částky 1 528 100,29 Kč potvrdil, ohledně částky 863 828 Kč zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), a odvolání proti bodu IV. písm. b) výroku odmítl (výrok II). Odvolací důvody směřovaly k otázce odměny insolvenční správkyně při zpeněžování pohledávek, a povinnosti zajištěného věřitele participovat na nákladech znalečného. Odvolací soud uvedl, že pokud inkasa pohledávek bylo dosaženo při reorganizaci, tj. v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, nemá insolvenční správkyně nárok na odměnu za "zpeněžení" těchto pohledávek, a v tomto rozsahu usnesení insolvenčního soudu v napadeném bodu II výroku co do částky 1 528 100,29 Kč shledal věcně správným, a proto je v tomto rozsahu potvrdil. K otázce znalečného odvolací soud uvedl, že bylo povinností insolvenčního soudu ověřit, zda odměna znalce byla schválena postupem podle §154 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a zda již nedošlo k úhradě příslušné části odměny a hotových výdajů znalců, a z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení v bodu II výroku stran částky 863 828 Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 28. 2. 2017 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 9/2016-B-984 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání insolvenční správkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1843/2014-B-841, podané v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ohledně částky 1 528 100,29 Kč, zamítl. Dovolací soud poukázal na ustanovení §2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (ve znění účinném do 31. 12. 2013), dle něhož, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku reorganizace, náleží insolvenčnímu správci za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace odměna, která je stanovena v návaznosti na průměrný měsíční obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu, což byl případ insolvenční správkyně. Podle dovolacího soudu odvolací soud správně uzavřel, že insolvenční správkyni za činnost, realizovanou v období od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace do přeměny reorganizace v konkurs, nepřísluší odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka od jeho dlužníků; případné právo insolvenční správkyně na náhradu hotových výdajů tím není dotčeno. Vzhledem k závěru, že insolvenční správkyni nenáleží (vedle odměny určené ustanovení §2 výše citované vyhlášky) i (další) odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, jimiž byly zajištěny pohledávky věřitelů dlužníka, shledal dovolací soud zbývající "otázky" kladené dovolatelkou nevýznamné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala předcházející řízení a polemizovala s výše již citovaným závěrem obecných soudů, že za dobu od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka do přeměny reorganizace v konkurs insolvenčnímu správci nenáleží odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, ale odměna podle ustanovení §2 vyhl. č. 313/2007 Sb. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřesvědčivá, nedostatečně odůvodněná a rozporná s ustanovením §283 věty druhé insolvenčního zákona. Dovolacímu soudu vytkla, že z pohledu nakládání s výtěžkem zpeněžení dospěl k naprosto odlišnému závěru, než k jakému došel v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97.
Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu k požadavkům spravedlivého procesu a uvedla, že v její věci rozhodující obecné soudy všech stupňů absencí odůvodnění a svými postupy vykročily z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu dle čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "když porušily zásadu zákonnosti občanského soudního řízení vyjádřenou v ustanovení §3 občanského soudního řádu a uplatnily státní moc způsobem překračujícím meze stanovené zákonem a narušujícím princip nestrannosti a nezávislosti soudu."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka tvrdila, že za okolností řešení úpadku dlužníka měla i za dobu jeho reorganizace nárok na odměnu podle ustanovení §1 výše citované vyhlášky č. 313/2007 Sb. Pokud obecné soudy dospěly k jinému závěru, porušily tím základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny.
Obecné soudy všech stupňů byly toho názoru, že za dobu, kdy byly způsobem řešení úpadku dlužníka jeho reorganizace, měla insolvenční správkyně nárok na odměnu podle ustanovení §2 citované vyhlášky.
Dle přesvědčení Ústavního soudu je ústavní stížnost jen polemikou se způsobem, jakým obecné soudy v civilním řízení posoudily stěžovatelkou uplatněný nárok na odměnu insolvenčního správce po dobu reorganizace dlužníka, jako jednoho ze způsobů řešení jeho úpadku, tudíž polemikou s právním posouzením její věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se dostatečně vypořádaly již odvolací soud a dovolací soud ve svých rozhodnutích.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatelky byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které tyto soudy návrh stěžovatelky na odměnu za "inkasa" pohledávek dlužníka ve výši 1 528 100,29 Kč neakceptovaly, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry insolvenčního soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu