ECLI:CZ:US:2013:4.US.1715.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1715/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti TERMOMONT, s. r. o., se sídlem Václavské náměstí 823/33, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, AK se sídlem Václavské náměstí 823/33, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 č. j. 12 Co 560,561/2012-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jelikož se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka si objednávkou č. 7111070 ze dne 24. 2. 2011 objednala u žalobkyně (BELIMO CZ, s. r. o.) regulační ventily. Místo dodání bylo ve smlouvě určeno adresou "Saint Gobain-Vertex s. r. o. Zahradní 256, Hodonice, tel.: XXX Vomočil David". Ventily byly poštou doručeny na smluvenou adresu, zásilku převzala zaměstnankyně firmy Saint Gobain Vertex, s. r. o., která po podpisu balíku zjistila, že není určen jejímu zaměstnavateli, nýbrž stěžovatelce, firmě TERMOMONT (jejíž zaměstnanci pracovali na stavbě na stejné adrese). Proto balík vrátila doručovateli s tím, aby ho odvezl na stavbu. Balík se ke stěžovatelce z neznámých důvodů nedostal, ta přesto sjednanou částku zaplatila.
Jelikož stěžovatelka ventily potřebovala, objednala je u žalobkyně dne 9. 3. 2011 znovu objednávkou č. 7111083. Ventily z této objednávky byly dodány na sjednanou adresu "TERMOMONT spol. s r. o., provozovna 1, Nedošín 128, Litomyšl". Zboží bylo stěžovatelkou převzato, vyúčtovanou fakturu však odmítla zaplatit.
Žalobkyně se proto zaplacení kupní ceny (39 370 Kč s příslušenstvím) domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 1. Žalovaná (stěžovatelka) v průběhu řízení započetla proti pohledávce žalobkyně na zaplacení kupní ceny z objednávky č. 7111083 svoji pohledávku na vrácení téže částky, kterou si žalobkyně ponechala bez právního důvodu poté, co ji stěžovatelka zaplatila jako kupní cenu za zboží, jež jí mělo být dodáno podle objednávky č. 7111070 a jež dodáno nebylo.
Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost plynoucí z první kupní smlouvy (z objednávky č. 7111070), jelikož zboží mělo být dodáno stěžovatelce (a nikoli firmě Saint Gobain Vertex s. r. o.) v dohodnutém místě. Záviselo na žalobkyni, jakým způsobem zajistí přepravu a předání zboží stěžovatelce, nebezpečí škody na stěžovatelku nepřešlo a následky ztráty zboží musí nést žalobkyně. Žalobkyně se následně dostala do prodlení a smlouva zanikla podle §349 obchodního zákoníku. Žalobkyni tím vznikla povinnost vydat získaný majetkový prospěch zpět stěžovatelce. Povinnost stěžovatelky plynoucí z druhé smlouvy následně zanikla započtením, jež stěžovatelka učinila v průběhu řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně svou povinnost plynoucí z první smlouvy splnila, jelikož zboží dodala na určené místo. Vycházel mimo jiné "z obecně uznávaného názoru", že zásilky určené právnické osobě se označují její obchodní firmou, sídlem a poštovním směrovacím číslem s uvedením jména příslušné obce, respektive pošty. Zásilky určené fyzické osobě, avšak k dodání prostřednictvím právnické osoby, bývají označeny jménem a příjmením adresáta s až následným označením právnické osoby a její adresy.
Podle adresy uvedené ve smlouvě, tedy "Saint Gobain-Vertex s. r. o., Zahradní 256, Hodonice, tel.: XXX Vomočil David", měla žalobkyně dle odvolacího soudu zboží dodat určené právnické osobě, což učinila. Bylo pak už výlučně na stěžovatelce, jakým způsobem zajistí, aby se k ní, respektive k jejímu pověřenému zaměstnanci, zboží dostalo. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka byla povinna zaplatit dohodnutou cenu z první smlouvy, a nemohla si tudíž započíst pohledávku, neboť jí ani žádná nevznikla.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, jelikož v rozsudku Městského soudu v Praze spatřuje řadu pochybení. Podle stěžovatelky bylo rozhodnutí odvolacího soudu naprosto překvapivé, "bez rozmyslu a pro stěžovatel[ku] zcela nepředvídateln[é]", čímž byl porušen princip právní jistoty. Odvolací soud opomněl aplikovat §455 obchodního zákoníku a při rozhodování vycházel z obecně uznávaného názoru, nikoli z právních norem či provedených důkazů. Takový postup je podle stěžovatelky v rozporu s jejími základními právy a je vůči ní také silně diskriminační. Další pochybení soudu stěžovatelka spatřuje v nedostatečném odůvodnění.
Konečně, stěžovatelka polemizuje s ustanovením §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, který neumožňuje podání dovolání ve sporech o peněžitá plnění nepřesahující 50 000 Kč. Tato suma je podle stěžovatelky stanovena v zákoně zcela nahodile a odepírá mu možnost žádat u nestranného a nezávislého soudu přezkum rozhodnutí.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud musí připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli pouhé zákonnosti. Není tedy další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13 ze dne 29. 5. 2013). Ústavní soud již také opakovaně uvedl, za jakých okolností je přezkum aplikace podústavního práva možný. Je tomu tak zejména tehdy, jestliže chybná aplikace podústavního předpisu obecnými soudy nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V tomto směru je potřeba také uvést, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí není podle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu přípustné dovolání, což je založeno na úsudku o nižším významu takového rozhodnutí. Bylo by tak proti logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění ještě přísněji kladených podmínek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3251/10 ze dne 31. 5. 2011).
Ústavní soud však žádné pochybení, které by bylo s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, v rozhodování odvolacího soudu nespatřuje. Městský soud v Praze se rozhodnutím řádně zabýval a po zhodnocení skutkového stavu došel k závěru, že z předmětné smlouvy vyplývala povinnost žalobkyně dodat zboží na určené místo, kam také bylo řádně dodáno, a žalobkyně tím splnila svou povinnost. Ústavní soud považuje toto posouzení za ústavně konformní, nedochází jím k nepřípustnému porušení základních práv stěžovatelky a ve svém celku je rozhodnutím logickým a spravedlivým. Ústavní soud, vědom si své pozice v právním řádu, nemůže závěry odvolacího soudu podrobit detailnějšímu přezkumu, jelikož by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí obecných soudů.
Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Rozhodování odvolacích soudů nelze automaticky považovat za překvapivé jen proto, že jím bylo prvostupňové rozhodnutí změněno. Za překvapivé lze podle judikatury Ústavního soudu označit takové rozhodnutí, jímž odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4284/12 ze dne 12. 12. 2012). O takovou situaci se v dané věci očividně nejednalo, jelikož závěr odvolacího soudu se z velké části shodoval s postojem žalobkyně vyjádřeným v žalobě i v odvolání, na které stěžovatelka měla možnost reagovat, přičemž této možnosti také využila. Stěžovatelce byla celou dobu známa klíčová otázka předmětné věci a mohla k ní odvolacímu soudu předkládat svoji právní argumentaci. Ústavní soud uzavírá, že pouhá okolnost, že odvolací soud neposoudil věc v souladu s názorem stěžovatelky či prvostupňového soudu, nemůže vést k závěru o překvapivosti rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, podle které odvolací soud nevycházel z právních norem, nýbrž z "obecně uznávaného názoru", pak tento postup je v souladu s §121 občanského soudního řádu a z ústavního hlediska jej není důvod považovat za nepřípustný.
K námitce stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nedostatečně odůvodněno, Ústavní soud uvádí, že jakkoli si lze představit přesvědčivější a obsahově komplexnější odůvodnění, je celkově z rozhodnutí patrno, na základě jakých skutkových okolností bylo ve věci rozhodnuto a uspokojivě v něm byly podány i argumenty účastníků.
Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, ačkoli z ústavní stížnosti nevyplývá, v čem toto porušení spatřuje. Ústavní soud tudíž jen v krátkosti uvádí, že v projednávané věci porušení žádného z práv garantovaných čl. 38 odst. 2 neshledává.
Pokud jde o poslední stěžovatelčinu námitku, ta se již netýká rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zpochybňuje ústavnost ustavení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. V petitu stížnosti však stěžovatelka zrušení daného ustanovení nenavrhla. Ústavní soud k tomu přesto pro úplnost uvádí, že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4712/12 ze dne 22. 1. 2013). Ústavně garantováno není v civilních věcech ani právo na dvouinstančnost řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1846/08 ze dne 9. 10. 2008). Ústavní soud ostatně již několikrát uvedl, že hranici 50 000 Kč pro podání dovolání za ústavně nekonformní nepovažuje (např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1780/10 ze dne 3. 2. 2012).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu