ECLI:CZ:US:2021:4.US.1729.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1729/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Babšického, MBA, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 33 Cdo 363/2020-142 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2019 č. j. 23 Co 225/2019-99, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. Z., zastoupeného opatrovnicí obcí S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 5. 2019 č. j. 5 C 115/2019-63 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal 210 500 Kč s příslušenstvím. Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník byl v roce 2005 zbaven způsobilosti k právním úkonům a byla mu ustanovena opatrovnice J. G., která byla své funkce zproštěna rozhodnutím z roku 2014, jímž byla vedlejšímu účastníkovi jako opatrovnice ustanovena obec S. V roce 2007 vedlejší účastník zastoupený opatrovnicí J. G. se stěžovatelem uzavřel smlouvu, jíž měl vedlejší účastník pronajmout stěžovateli svou nezkolaudovanou garáž. Vedlejší účastník se současně měl zavázat, že požádá příslušný stavební úřad o kolaudaci, do tří měsíců po kolaudaci požádá opatrovnický soud o souhlas s převodem garáže na stěžovatele a vynaloží veškeré úsilí, aby s převodem soud souhlasil. Ve smlouvě byla stanovena pokuta 500 Kč za každý den prodlení s plněním těchto povinností. Stěžovatel se pak žalobou domáhal smluvní pokuty za 421 dní, tj. částky 210 500 Kč s příslušenstvím. Krajský soud shledal, že uzavření této smlouvy nepředstavovalo běžnou správu majetku vedlejšího účastníka (§28 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen "občanský zákoník"), a to s přihlédnutím k povaze závazku zajistit kolaudační rozhodnutí, závazku k převodu vlastnického práva k nemovitosti a ujednání smluvní pokuty ve výši 500 Kč denně, vše u nemajetného vedlejšího účastníka. Protože uzavření smlouvy přesahovalo běžnou správu majetku, bylo k jejímu uzavření třeba přivolení soudu, které však dáno nebylo. Šlo tedy o absolutně neplatný právní úkon a stěžovatel nemá nárok na požadovanou smluvní pokutu. Dále krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení o odvolání ve výši 36 467 Kč, protože v něm byl vedlejší účastník v plném rozsahu úspěšný (v řízení před soudem prvního stupně mu žádné náklady nevznikly). Krajský soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné (§150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř.") pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému vedlejšímu účastníkovi. Tyto důvody neshledal ani ve stěžovatelem zdůrazňované okolnosti, že opatrovnice vedlejšího účastníka byla v řízení před soudem prvního stupně nečinná a obranu uplatnila až v odvolacím řízení.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že vymezuje dovolací důvod a přípustnost dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako vadné po zjištění, že absentuje údaj o tom, v čem podle stěžovatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správné vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.). Dovolání proti rozsudku krajského soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K podání označeném "upřesnění dovolání" ze dne 7. 2. 2020 Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud svůj závěr o tom, že smlouva přesahovala rámec běžné správy majetku, založil mimo jiné na nemajetnosti vedlejšího účastníka. O majetku vedlejšího účastníka však soudní spis obsahoval jedinou informaci, a to vlastnictví garáže. Ani soud prvního stupně ani odvolací soud k majetkové situaci vedlejšího účastníka neprováděly dokazování. Stěžovatel tvrdí, že vlastníka garáže nelze označit za nemajetného. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy k objasnění, proč byla opatrovnice nečinná až do odvolacího řízení, čímž chtěl dokladovat existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že tu takové důvody hodné zvláštního zřetele nebyly. Porušení svých práv spatřuje rovněž v okolnosti, že u krajského soudu se věcí při jednání zabývala jen referující soudkyně, zbylí členové senátu pracovali s počítačem a budili dojem, že neposlouchají. Ve všech těchto skutečnostech spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
5. Námitky směřuje stěžovatel i proti usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že vymezení důvodu dovolání neměnil (za důvod dovolání stěžovatel považuje tvrzení, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak). Napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za formalistické.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Rozhodovací důvody, na nichž je založeno usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu, jsou rozdílné povahy (Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, kdežto krajský soud se věcí zabýval meritorně). Proto je nezbytné nejprve posoudit procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti a její opodstatněnost vůči usnesení Nejvyššího soudu (část III. A.) a v návaznosti na to hodnotit procesní předpoklady řízení vůči rozsudku krajského soudu (část III. B.).
III. A. Usnesení Nejvyššího soudu
7. Proti usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem dovolacího řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nemá zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu tedy jsou splněny.
8. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) v hodnocení Nejvyššího soudu o vadnosti dovolání. Stěžovatel totiž ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tato náležitost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, se vymezuje tak, že dovolatel nejprve formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a poté vymezí, v jaké ze čtyř možných typových situací popsaných v §237 o. s. ř. je řešení této právní otázky ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu.
9. Ve stěžovatelově dovolání ze dne 11. 12. 2019 absentuje vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Její vymezení nelze zaměňovat s důvodem dovolání, který je jediný, a to nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a vymezuje se uvedením právního posouzení věci odvolacím soudem, které dovolatel pokládá za nesprávné, a vyložením, v čem spočívá jeho nesprávnost (§241a odst. 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, nicméně samotným vymezení důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka hmotného nebo procesního práva. Stěžovatel v dovolání vymezil jen důvod dovolání (formuloval dovolací námitky), nevymezil však otázku hmotného nebo procesního práva. V dovolání toliko zmínil, že vymezuje "přípustnost dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak", není tak zřejmé, která konkrétní právní otázka to má být. Navíc, hodlá-li dovolatel vymezit splnění přípustnosti dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak (tj. požaduje-li dovoláním, aby Nejvyšší soud změnil svou judikaturu), pak musí označit i rozhodovací praxi, od níž se má Nejvyšší soud odchýlit. Nejlepší způsob jejího označení je uvedení spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, a stručný slovní popis této rozhodovací praxe, byť postačí i její dostatečně určitý slovní popis bez uvedení spisové značky [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), bod 21.]. Ani slovním popisem však stěžovatel neoznačil rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž byla vyřešena právní otázka, která má být podle stěžovatele posouzena Nejvyšším soudem jinak.
10. Ústavní soud se ztotožňuje s Nejvyšším soudem, že stěžovatelovo dovolání ze dne 11. 12. 2019 bylo vadné. Protože doplnit dovolání o jeho chybějící náležitost v podobě vymezení předpokladů přípustnosti je možno jen v průběhu trvání dvouměsíční dovolací lhůty (§241b odst. 3 o. s. ř.), nebylo možno po jejím uplynutí tuto vadu již napravit. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 24. 10. 2019, stěžovatelovo podání ze dne 7. 2. 2020 označené "upřesnění dovolání" bylo učiněno až po uplynutí dovolací lhůty, Nejvyšší soud k němu nemohl přihlédnout.
III. B. Rozsudek krajského soudu
11. Proti I. výroku rozsudku krajského soudu (výroku ve věci samé) je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jejich vyčerpáním se rozumí řádné a včasné uplatnění [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 60.]. Podáním dovolání, které je vadné a kterým se tak Nejvyšší soud nad rámec identifikace jeho vad nemůže zabývat, není náležitým vyčerpáním procesních prostředků k ochraně práva. Z hlediska posuzování přípustnosti ústavní stížnosti a z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti, jejímž výrazem je §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno naroveň stavět situaci, kdy procesní prostředek k ochraně práva nebyl vůbec podán, a kdy byl podán vadně (srov. zmíněné stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60.).
12. Ústavní stížnost proti I. výroku rozsudku krajského soudu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze ji proto připustit ani podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Posouzení, zda určitý právní úkon spadá nebo nespadá pod rámec běžné záležitosti při správě majetku zastoupeného ve smyslu §28 občanského zákoníku, je třeba činit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu (usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2131/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Pro nutnost individuálního posouzení celého spektra okolností každého případu tak lze stěží identifikovat ve věci stěžovatele nějakou otázku týkající se ústavních předpisů, která by byla zobecnitelná, aby měla dopad na široký okruh případů a založila tak podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí, že krajský soud své rozhodnutí založil na současné kumulaci řady okolností [1) smlouva obsahovala závazek týkající se převodu vlastnictví k nemovitosti (závazek usilovat o udělení souhlasu soudu k převodu vlastního práva), 2) ujednání o smluvní pokutě, která se může vyšplhat do výše statisíců Kč, 3) závazek usilovat o kolaudaci stavby a 4) nemajetnost vedlejšího účastníka] a soustřeďuje se jen na nemajetnost, když tvrdí, vedlejší účastník měl garáž a nebyl nemajetný. Podstatný přesah vlastních zájmů dán není a nezaložily ho ani námitky, že krajský soud řádně neprovedl dokazování či že dva ze tří soudců senátu krajského soudu podle stěžovatele budili při jednání dojem, že neposlouchají. Tyto námitky se týkají průběhu řízení ve věci stěžovatele, kterou však nijak nepřesahují. Protože proti rozsudku krajského soudu neběží žádné řízení o opravném prostředku, nelze ústavní stížnost proti I. výroku rozsudku krajského soudu připustit ani podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
13. Proti nákladovému výroku odvolacího soudu nelze přípustně podat dovolání [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Z tohoto důvodu se lze proti nákladovému výroku odvolacího soudu bránit přímo ústavní stížností. Při určení počátku lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku nicméně Ústavní soud zohledňuje, že ač nelze dovoláním napadnout samotný nákladový výrok, lze jím v zákonem stanových situacích napadnout výrok rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé (meritorní výrok), a bylo-li by dovolání důvodné proti meritornímu výroku, zruší Nejvyšší soud i akcesorický nákladový výrok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 33 Cdo 5272/2017-642), neboť zrušením rozhodnutí ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. se rozumí zrušení rozhodnutí jako celku, tj. včetně akcesorického nákladového výroku (srov. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, bod 10.). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu se pak odvíjí od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1844/19, bod 22.), čímž se eliminují nesmyslné důsledky, které by plynuly z toho, že by účastník byl veden k souběžnému podání dovolání proti meritornímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu a ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (k nim srov. zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/18, bod 11.). Nutno zdůraznit, že takto se stanovuje počátek lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, není-li dovolání proti meritornímu výroku vadné, opožděné či nepřípustné ze zákona podle §238 o. s. ř. Okolnost, že Nejvyšší soud dovolání odmítne po provedení kvazimeritorního přezkumu, při němž na základě §237 o. s. ř. porovná řešení právní otázky odvolacím soudem se svou rozhodovací praxí, není na překážku popsanému stanovení počátku lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
14. Naopak, je-li dovolání proti meritornímu výroku vadné, opožděné nebo nepřípustné podle §238 o. s. ř., pak se počátek lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku odvolacího soudu odvíjí od doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu (viz usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 846/20, bod 7.). V souladu s dispoziční zásadou je plně věcí účastníka se rozhodnout, zda dovolání proti meritornímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu nepodá, byť by třeba bylo za splnění podmínek §237 o. s. ř. přípustné, což mu však nebrání, aby samotný nákladový výrok odvolacího soudu napadl ústavní stížností; počátek lhůty k podání takové ústavní stížnosti se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Shodné pravidlo pro určení počátku lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku se uplatní i v případě, že dovolání proti meritornímu výroku sice bylo podáno, ale bylo podáno vadně, neboť jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud naroveň staví situace, kdy procesní prostředek k ochraně práva nebyl podán, a situace, kdy byl podán vadně.
15. Stěžovatelovo dovolání proti meritornímu výroku rozsudku krajského soudu bylo vadné, lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu se tak odvíjela od doručení rozsudku krajského soudu stěžovateli, k čemuž došlo dne 24. 10. 2019. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu tak skončila v pátek 27. 12. 2019. Ústavní stížnost byla podána dne 29. 6. 2021, tudíž opožděně.
IV.
Závěr
16. Podanou ústavní stížnost Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části, v níž je napadeno usnesení Nejvyššího soudu (část III. A.), v části směřující proti I. výroku rozsudku krajského soudu ji odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (body 11. až 12.) a v části, v níž směřuje proti II. a III. výroku rozsudku krajského soudu, ji odmítl pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (body 13. až 15.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu