ECLI:CZ:US:2019:4.US.173.19.1
sp. zn. IV. ÚS 173/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti JUDr. Václava Hlavína, zastoupeného JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 192/2013-688, a Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2012, č. j. 30 Cm 107/2004-559, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení, korporace AB - CREDIT a. s. se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 25. 11. 2004, č. j. 30 Sm 141/2003-64, uložil dvěma žalovaným (druhým žalovaným byl stěžovatel), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni směnečný peníz 85 762 022,53 Kč spolu s 6% úroky od 1. 6. 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu 25 8873,40 Kč a na náhradě nákladů řízení 1 000 000 Kč.
Rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, č. j. 30 Cm 107/2004-559, ponechal městský soud směnečný platební rozkaz v platnosti ve vztahu ke stěžovateli (výrok I.) a uložil mu zaplatit na náhradě nákladů řízení 1 194 792,80 Kč (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 192/2013-688, potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I. do výše směnečného peníze 15 000 000 Kč s 6% úroky od 1. 6. 2000 do zaplacení, směnečné odměny 50 000 Kč a nákladů řízení co do částky 600 000 Kč; dále změnil rozsudek městského soudu tak, že se směnečný platební rozkaz v rozsahu 70 762 022,53 Kč s 6% úroky od 1. 6. 2000 do zaplacení a směnečné odměny 253 873,40 Kč nevydává, a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 128 087,70 Kč.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 29 Cdo 4087/2016-752, zamítl stěžovatelovo dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku vrchního soudu; ve zbytku dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudkům vrchního soudu a městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení pro nepřezkoumatelnost; namítá porušení ústavně zaručených práv vlastnit majetek a na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
V přezkoumávané věci stěžovatel sice využil svého práva a podal proti rozsudku vrchního soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo částečně zamítnuto a ve zbytku odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označeným rozsudkům vrchního soudu a městského soudu.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku (a ani náznakem se o něm ve stížnosti nezmiňuje a z obsahu stížnosti nevyplývá, že by brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat; pokud by tak učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj