ECLI:CZ:US:2014:4.US.1739.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1739/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti MUDr. Jaroslava Hanzela, zastoupeného JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem Praha 1, Hradčanské nám. 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3953/2013-1249 ze dne 19. 2. 2014 a návrhu na uložení povinnosti k zaplacení nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 21 Co 347/2011-989, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-§238a o. s. ř.).
Stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je velmi stručné, opomíjí obsahové zhodnocení argumentace stěžovatele, je formální a bezobsažné. Dovolacímu soudu přitom muselo být na základě obsahu dovolání zřejmé, že stěžovateli jde o řešení otázek zásadního právního významu, které vycházejí z fakticity vícečetných procesních pochybení soudů I. a II. instance.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. V předmětné věci přitom přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.
Důvodem pro odmítnutí stěžovatelova dovolání byla okolnost, že neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel jako dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění konkrétně uvedl, že stěžovatel nevymezil, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. sp. zn. Cdo 2394/2013). Dále uvedl, že stěžovatel uplatnil nepřípustné dovolací důvody, neboť v dovolání namítá, že řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje i prostřednictvím námitek skutkových.
Ústavní soud má za to, že navzdory poměrně stručnému odůvodnění, které však dovolacímu soudu výslovně umožňuje ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., lze z odůvodnění rozhodnutí seznat, z jakých důvodů došlo k odmítnutí dovolání stěžovatele. Ústavní soud dodává, že stěžovatel ve svém dovolání předestřel téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a svou argumentaci nepřizpůsobil specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, anebo dokonce právo na obligatorní meritorní přezkum podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek. Ústavní soud dodává, že podle jeho ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud není v zásadě do této činnosti oprávněn zasahovat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost v řízení u příslušných soudů uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo podle přesvědčení Ústavního soudu z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal důvod pro postup podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu