ECLI:CZ:US:2020:4.US.1742.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1742/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Studničkové, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. 9 A 12/2019-72, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vysoké školy Univerzita Karlova, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí, jako zcela úspěšné žalobkyni, náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce. Stěžovatelka tvrdí, že tento výrok je v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 37 odst. 2 Listiny.
II.
Argumentace stěžovatelky
2. Stěžovatelka uvádí, že městský soud napadeným výrokem jí přiznal náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek a pět úkonů právní služby, avšak nepřiznal jí náhradu za první poradu podle §11 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů [pozn. správně má být "§11 odst. 1 písm. b)"]. Domnívá se, že převažující praxe obecných soudů, kdy právnímu zástupci zastupujícímu klienta na základě smlouvy není přiznávána náhrada za první poradu s klientem, je nespravedlivá (první poradu s klientem nelze podle stěžovatelky směšovat s převzetím a přípravou zastoupení, neboť v nich je rozdíl; první porada s klientem je zásadně úkon, který je u zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb třeba přiznat samostatně - jde o komunikaci s klientem, která je charakterem odlišná od samotného převzetí a přípravy zastoupení, což je další úkon, při kterém je zakládán spis a zastoupení oznamováno soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu [vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti - viz bod 7. - nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady přiložené plné moci, která podle usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557) není v souladu s §30 odst. 1 tohoto zákona]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
5. Jak je stěžovatelce, respektive jejímu právnímu zástupci známo, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení napravoval každou eventuální nesprávnost, zvláště jde-li o chybné vyčíslení náhrady nákladů řízení v rozsahu bagatelní částky [jak je tomu u stěžovatelky - srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1198/19 ze dne 28. 5. 2019 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud se v takovýchto případech zabývá jen skutečnými excesy, kterým však rozhodnutí ve věci stěžovatelky není.
6. Nadto výklad, který zvolila pro aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu sama stěžovatelka, není správný. Jak u právního zástupce působícího na základě smlouvy [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], tak u právního zástupce ustanoveného soudem [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] je první porada s klientem zahrnuta pod přípravou a převzetím zastoupení. Normotvůrce ohledně ustanoveného právního zástupce chtěl jen zdůraznit okolnost, že při ustanovení právního zástupce může první porada s klientem následovat až po převzetí zastoupení nebo k ní - například vzhledem ke zdravotnímu stavu klienta - nemusí vůbec dojít.
7. Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu