ECLI:CZ:US:2008:4.US.1750.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1750/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Pilates, s. r. o., se sídlem Wenzigova 1861/7, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, AK se sídlem Zátkovo nábřeží 7, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 7. 9. 2006 č. j. 22 Co 276/2006-137 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 4. 2006 č. j. 6 C 1124/2005-118 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající zejména z článku 1 odst. 1 Ústavy, článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 11 odst. 1 Listiny, článku 90 Ústavy a z článku 36 Listiny.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 6 C 1124/2005 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2006 č. j. 6 C 1124/2006-118 určil, že vlastníkem v rozsudku označených nemovitostí je Česká republika, neboť shledal, že kupní smlouva uzavřená mezi likvidátorem Fondu dětí a mládeže a stěžovatelkou je neplatná, protože k úplatnému převodu nemovitostí došlo před usnesením Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech a tedy v rozporu s článkem I. bodem 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o zrušení FDM"), ve znění účinném ode dne 12. 12. 2003. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 7. 9. 2006 č. j. 22 Co 276/2006-137 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2008 č. j. 32 Cdo 5140/2007-171 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka nesouhlasí s doslovným výkladem článku I. bodem 5 písm. f) zákona o zrušení FDM a poukazuje na stabilní judikaturu Ústavního soudu vytýkající obecným soudům přepjatý formalismus a zdůrazňující, že obecné soudy nejsou vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se smí a musí od něj odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona a princip spravedlnosti. Za situace, kdy právní předpis umožňuje vícero výkladů, je nutné upřednostnit ten, který je nejvíce v souladu s ústavním pořádkem. Význam předmětného ustanovení je třeba chápat s přihlédnutím k dalším ustanovením zákona o zrušení FDM. Dle přílohy č. 1 usnesení vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004 majetek, o který nikdo v rámci bezúplatných převodů neprojevil zájem, automaticky přešel do skupiny majetku, který se úplatně převede dle článku I. bodu 5 písm. c) zákona o zrušení FDM. Není důvodu, proč by se mělo ohledně majetku, který byl výběrovou komisí vyřazen z možnosti bezúplatného převodu, a nikdo tudíž tento majetek nemohl bezúplatně získat, vyčkávat rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Povinnost likvidátora vyčkat takového rozhodnutí se logicky týká pouze majetku, který byl k bezúplatnému převodu schválen vládou a o němž Poslanecká sněmovna následně rozhodla. Účelu zákona o zrušení FDM, jakož i právní jistotě nabyvatelů, kteří získali nemovitosti v dobré víře v řádné veřejné soutěži, by se příčil výklad, dle kterého byl likvidátor povinen vyčkat s prováděním úplatných převodů až do rozhodnutí Poslanecké sněmovny bez ohledu na skutečnost, že vláda dané nemovitosti k bezúplatnému převodu nenavrhla, a Poslanecká sněmovna o nich proto nerozhodovala. Na podporu svého právního názoru stěžovatelka uvádí, že ohledně předmětného třetího kola bezúplatných převodů zákon nestanovil žádné "blokační ustanovení", které přikazovalo dosud neskončené výběrové řízení zrušit.
Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť tímto rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky k projednání ústavní stížnosti, především zda je ústavní stížnost přípustná.
Ústavní soud stabilně judikuje, že je ve svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic vykročit nemůže (srov. usnesení Pl. ÚS 16/94, Sb.n.u., sv. 2, str. 227). Z petitu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka jím nežádá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Ústavní soud však přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toto rozhodnutí zmínila a k ústavní stížnosti jeho kopii přiložila, a veden snahou nepostupovat nadměrně formalisticky (jak mu bylo vytýkáno Evropským soudem pro lidská práva, srov. např. rozhodnutí č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice, dostupné na http://echr.coe.int) nevyňal toto rozhodnutí z ústavněprávního přezkumu, čímž vzdor tomu, že šlo o rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti výslovně nezmíněné.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s použitím toliko jazykového výkladu při posuzování její věci namísto zaujetí, dle jejího mínění, méně formalistického přístupu k její věci. Ústavní soud se se stěžovatelkou může ztotožnit v konstatování, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, jelikož je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu; mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. nález Pl. ÚS 33/97, Sb.n.u., sv. 9, str. 399). V dalším však již Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit nemůže. Obecné soudy neupřely logiku a smysluplnost právnímu názoru předestřenému stěžovatelkou, nicméně poukázaly na kogentní normu obsaženou v předmětném ustanovení, která dle jejich mínění hovoří zcela jasně a nedovoluje přijmout jiný výklad než ten, který samy zastávají. Ústavní soud rozumí důvodům, pro které smluvní strany při uzavírání sporné kupní smlouvy nevyčkaly rozhodnutí Poslanecké sněmovny, přesto hledisko praktičnosti nemůže převážit nad jasně jednoznačnou normou sledující konkrétní úmysl zákonodárce; je nerozhodné, že ten se stěžovatelce může jevit jako nadbytečně formalistický a proces uzavírání kupní smlouvy přespříliš prodlužující. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy dotčené zákonné ustanovení nevyložily způsobem, který by naplňoval znaky z některých situací výše uvedených, jež vytvářejí prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Ježto z řečeného vyplývá, že Ústavní soud s rozhodovacími důvody obecných soudů souhlasí, je v dalším možno na odůvodnění všech napadených rozhodnutí odkázat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu