ECLI:CZ:US:2010:4.US.1754.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1754/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem Jihlava, Benešova 8, proti rozsudkům Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. května 2009 č. j. 9 C 124/92-877 a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 19. dubna 2010 č. j. 54 Co 820/2009-901, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. června 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho práva na řádný zákonný proces garantovaného čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivé soudní řízení garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 9 C 124/92 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce stěžovatele (S. P.) se žalobou podanou dne 31. ledna 1992 domáhal po žalovaném Zemědělském družstvu Zhoř (dále jen "žalovaný") zaplacení náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby bez bližší specifikace podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Mezitímním rozsudkem Okresního soudu ze dne 2. 11. 1992 bylo rozhodnuto, že základ žalobního návrhu ohledně vydání živého a mrtvého inventáře je po právu. Nárok na vydání byl tedy uznán jako opodstatněný a v dalším průběhu sporu byla sporná pouze výše této náhrady. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. května 2009 návrh na zaplacení náhrady ve výši 2 566 268,97 Kč s přísl. zamítl z důvodu, že žalovaný, který v mezidobí vstoupil do likvidace, postupně plnil nároky žalobce do výše 1 617 190,- Kč, přičemž tyto nároky byly mírně překryty. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by mu příslušel nárok ve výši 2 566 268,97 Kč, přičemž dovodil, že veškeré nároky vznesené po termínu 23. ledna 1995 jsou promlčeny. Krajský soud pak k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že závěry, ke kterým obecné soudy dospěly nejsou správné, byly přijaty pro mnohaletém vedení sporu a proto již délkou řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími, která považuje za překvapivá, zamezily možnosti, aby obdržel adekvátní náhradu za živý a mrtvý inventář v rámci širšího restitučního procesu podle zákona č. 229/1991 Sb., nerespektovaly jeho poukaz na věc vedenou u stejného okresního soudu pod sp. zn. 10 C 1076/93 a vznesenou námitku promlčení posoudily nesprávně. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04, I. ÚS 1688/09 a I. ÚS 342/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů a stěžovatel pouze překládá vlastní představu o interpretaci příslušných zákonných ustanovení aplikovaných v průběhu řízení. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, včetně posouzení vznesené námitky promlčení, náležitě odůvodnily. Tyto závěry, které byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, pak nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se v projednávané věci jedná o překvapivé rozhodnutí, jež je projevem libovůle. Okolnost, že obecné soudy neposoudily věc v souladu s názorem stěžovatele, nelze chápat jako překvapivé rozhodnutí. Jak bylo zjištěno z obsahu soudního spisu, v průběhu řízení se konalo mnoho soudních jednání, bylo vypracováno více znaleckých posudků a revizních znaleckých posudků na stanovení výše náhrady, opakovaně byla navrhována změna petitu, částečná zpětvzetí žaloby i doplnění dokazování. Zvyšující se požadavky byly odůvodňovány nesprávným výpočtem náhrady za živý a mrtvý inventář a zpochybněním transformačního projektu právního předchůdce žalovaného. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že přípisem ze dne 18. února 2009, kterým upřesnil žalobní petit na částku 2 566 268,97 Kč s přísl., upřesnil skutková tvrzení a navrhl, aby soud s ohledem na nedosažitelnost a neprůkaznost účetnictví žalovaného postupoval podle §136 o. s. ř., a soudy se s tímto návrhem nevypořádaly, k tomu lze pouze dodat, že již soud prvního stupně se s tímto návrhem vypořádal na str. 5 a 6 svého rozsudku, kde dovodil, že v případě výpočtu výše náhrad vydaných stěžovateli je nutné vycházet z platně uzavřených dohod ohledně vydání těchto náhrad a ze závěrů znaleckých posudků soudních znalců Ing. R., Ing. J. a znaleckého Ústavu Česká znalecká, a. s. Odvolací soud pak na str. 6 svého rozsudku konstatoval, že pro výši nároku stěžovatele podle §20 zákona č. 221/1991 Sb. pro nedostatek jiných podkladových relevantních materiálů, jež by odrážely skutečný stav majetku povinné osoby ke dni účinnosti zákona č. 221/1991 Sb., je možné považovat v rozsudku uvedené podklady a údaje za odpovídající podklad pro řádné zjištění jak výše nároku stěžovatele, tak i výše již poskytnutého plnění.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání řízení. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13, resp. přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mourek proti České republice ze dne 3. dubna 2008 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC).
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu