ECLI:CZ:US:2010:4.US.1766.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1766/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 213/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 4 To 218/2008, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27.3.2008 č. j. 95 T 289/2007-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kdy právě zmiňovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 95 T 289/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil - zjednodušeně řečeno - tím, že v nájemních domech, jejichž je vlastníkem, nechal přerušit u několika bytů dodávky vody a elektrické energie, ač tato opatření nebyla odůvodněná stavebně-technickým stavem těchto bytů [z šetření orgánů činných v trestním řízení vyplynulo, že k přerušení dodávek přistoupil stěžovatel u bytů podléhajících takzvanému regulovanému nájemnému, když u bytů s takzvaným tržním nájemným nejenže k těmto opatřením nepřistoupil, ale nechal je dokonce připojit na nově vybudované rozvody vody].
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody jedné z poškozených nájemnic částku ve výši 66.000,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli na totéž řízení se svými nároky na náhradu škody odkázáni též další poškození nájemci.
K odvolání, která proti rozsudku prvostupňového soudu podal stěžovatel a poškozená nájemnice L. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 4 To 218/2008 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele uznal vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., za což ho podle §249a odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal některé poškozené nájemce s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních [ve srovnání s prvostupňovým rozhodnutím se krajský soud neztotožnil s dobou páchání trestné činnosti stěžovatelem, tak jak byla vymezena městským soudem; neztotožnil se rovněž s rozhodnutím městského soudu, co do rozhodnutí o náhradě škody].
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Toto dovolání však bylo usnesením Nejvyššího soudu z 25. 3 2010 sp. zn. 6 Tdo 213/2010 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že obecné soudy porušily zejména jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva (svobody) garantovaná mu zejména čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť svoje rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a nevypořádaly se s jeho obhajobou. V rámci ústavněprávní argumentace stěžovatel zopakoval svoje odvolací a dovolací námitky. K odpojení vody a elektrické energie přistoupil s ohledem na nevyhovující bezpečnostně-technické poměry v předmětných bytech, kdy kvůli státním zásahům do oblasti vztahů mezi majiteli domů a nájemci nemá finanční prostředky na řádnou opravu - proto z důvodu ochrany zdraví a života nájemníků musel přistoupit k odpojení zmíněných sítí. Stát podle stěžovatele trvale přenáší svoji odpovědnost za zajištění sociálně únosného bydlení na vlastníky nájemních domů. Stěžovatel se rovněž pozastavil nad tím, že v jeho případě byly proti němu využity přímo prostředky trestního práva a nebyly využity nejprve například instituty občanskoprávní odpovědnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily, naopak pochybení prvostupňového soudu odvolací soud zcela dostatečně napravil.
Věc byla projednána v přiměřené lhůtě při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a obecné soudy svoje rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání [pokud stěžovatel v ústavní stížnosti svoje jednání (tedy odpojení nájemců jednotlivých bytů od základních sítí patřících ke standardní vybavenosti) vysvětluje mj. nevyváženým vztahem mezi vlastníky nájemních domů a nájemci bytů v těchto domech, pak takováto argumentace je poněkud nepřípadná; nadto lze pro úplnost konstatovat, že Ústavní soud, vědom si této disproporce, na tuto nevyváženou situaci reagoval ve své nejnovější judikatuře - srov. např. nález Ústavního soudu z 10. 6. 2009 sp. zn. I ÚS 2220/08, dostupný pod http://nalus.usoud.cz/]. S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadeném rozhodnutí popsána, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti obsaženým pak Ústavní soud odkazuje na velmi podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, s přihlédnutím ke korekci provedené soudem odvolacím.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu