ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.213.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 213/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 4 To 218/2008, jako soud odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 289/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 95 T 289/2007, byl obviněný Ing. P. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „a) jako vlastník domu č. v B. na ulici M.
1) v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 6. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. v podlaží domu užívaného nájemkyní Ing. H. Š., čímž poškozené způsobil škodu ve výši nejméně 1.500,- Kč v souvislosti s obstaráváním vody do bytu a v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu,
2) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. ve podlaží domu užívaného nájemkyní A. B.,
3) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. v přízemí domu nájemci J. Š. a od přesně nezjištěné doby dne 17. 8. 2007 nechal zastavit přívod vody do téhož bytu,
4) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. ve podlaží domu č. nájemci D. Š.,
5) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. v suterénu domu č. poškozenému nájemci K. K.,
a do současné doby neučinil ničeho k odstranění tohoto stavu, čímž všem výše uvedeným nájemcům bytů a jejich rodinným příslušníkům znemožnil obvyklé užívání bytů,
b) jako vlastník domu v B. č. na ulici B.
6) v přesně nezjištěnou dobu dne 28. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. ve podlaží domu č. poškozené nájemkyni L. H. a v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu, v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 7. 2007 nechal vyměnit zámky ve vstupních dveří do sklepních prostor domu, aniž by oprávněné vydal nové klíče, čímž jí zamezil v přístupu ke sklepní kóji s jejími věcmi, přičemž svým jednáním poškozené způsobil škodu nejméně 4.200,- Kč,
7) v 10.00 hodin dne 26. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. v podlaží domu č. poškozené n. L. B., a od přesně nezjištěné doby dne 27. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu, od přesně nezjištěné doby dne 29. 7. 2007 nechal vyměnit zámky ve vstupních dveřích do sklepních prostor domu, aniž by oprávněné vydal nové klíče, čímž jí zamezil v přístupu ke sklepní kóji s jejími věcmi, přičemž svým jednáním způsobil poškozené škodu nejméně 10.000,- Kč,
8) v přesně nezjištěnou dobu dne 26. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. v podlaží domu poškozené nájemkyni M. Š., od přesně nezjištěné doby dne 27. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu,
9) od přesně nezjištěné doby dne 28. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. ve podlaží domu č. poškozené nájemkyni M. Ř., v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru, přívod elektrické energie do téhož bytu,
a do současné doby neučinil ničeho k odstranění tohoto stavu, čímž všem výše uvedeným nájemcům bytů a jejich rodinným příslušníkům znemožnil obvyklé užívání bytů“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. Š. částku ve výši 66.000,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli na totéž řízení se svými nároky na náhradu škody odkázáni též poškození D. Š. a L. B.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená L. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 4 To 218/2008, z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., neboť „a) jako vlastník domu č. v B. na ulici M.
1) v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 6. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. v podlaží domu užívaného nájemkyní Ing. H. Š., a v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu,
2) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. ve podlaží domu užívaného nájemkyní A. B.,
3) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. v domu nájemci J. Š. a od přesně nezjištěné doby dne 17. 8. 2007 nechal zastavit přívod vody do téhož bytu,
4) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. ve podlaží domu č. nájemci D. Š.,
5) v dopoledních hodinách dne 14. 8. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do bytu č. v č. poškozenému nájemci K. K.,
a do 23. 10. 2007 neučinil ničeho k odstranění tohoto stavu, čímž všem výše uvedeným nájemcům bytů a jejich rodinným příslušníkům znemožnil obvyklé užívání bytů,
b) jako vlastník domu v B. č. na ulici B.
6) v přesně nezjištěnou dobu dne 28. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. v podlaží domu č. poškozené nájemkyni L. H. a v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu, v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 7. 2007 nechal vyměnit zámky ve vstupních dveří do sklepních prostor domu, aniž by oprávněné vydal nové klíče, čímž jí zamezil v přístupu ke sklepní kóji s jejími věcmi,
7) v 10.00 hodin dne 26. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. v podlaží domu č. poškozené nájemkyni L. B., a od přesně nezjištěné doby dne 27. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu, od přesně nezjištěné doby dne 29. 7. 2007 nechal vyměnit zámky ve vstupních dveřích do sklepních prostor domu, aniž by oprávněné vydal nové klíče, čímž jí zamezil v přístupu ke sklepní kóji s jejími věcmi,
8) v přesně nezjištěnou dobu dne 26. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. ve podlaží domu poškozené nájemkyni M. Š., od přesně nezjištěné doby dne 27. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru přívod elektrické energie do téhož bytu,
9) od přesně nezjištěné doby dne 28. 7. 2007 nechal zastavit přívod vody do bytu č. ve podlaží domu č. poškozené nájemkyni M. Ř., v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 7. 2007 nechal zastavit odstřižením drátů vedoucích od elektroměru, přívod elektrické energie do téhož bytu,
a do 23. 10. 2007 neučinil ničeho k odstranění tohoto stavu, čímž všem výše uvedeným nájemcům bytů a jejich rodinným příslušníkům znemožnil obvyklé užívání bytů,“ a za to ho podle §249a odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené H. Š., D. Š., L. B. a L. H. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodnutí v projednávané věci v podstatě reflektují celospolečensky silně vnímaný problém vztahů mezi pronajímateli a nájemci obytných domů. Prohlásil, že v daném případě došlo nejen k obecně přijímané preferenci zájmů nájemců, nýbrž dokonce ke kriminalizaci jeho jednání coby pronajímatele, a že má za to, že se jednáním popsaným ve výrokových částech rozhodnutí soudů obou stupňů trestného činu nedopustil, ani dopustit nemohl. Přitom odkázal na svoji dosavadní obhajobu v rámci trestního řízení. Připomněl, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. měl spáchat tím, že jednotlivým nájemcům měl protiprávně znemožnit užívání bytů v bytových domech, které jsou v jeho vlastnictví, tím, že odpojil přívod elektřiny a vody. Zdůraznil, že od počátku trestního řízení tvrdil, že tak učinil z důvodu nevyhovujícího technického stavu těchto instalací, které byly zastaralé a nevyhovovaly platným technickým normám, resp. že na jejich rekonstrukci neměl v danou chvíli dostatek finančních prostředků, neboť nájemné hrazené jednotlivými nájemci bylo v důsledku státní ingerence neúměrně nízké a v žádném případě neodráželo obecnou ekonomickou situaci, zejména pak výši potřebných nákladů nejen na rekonstrukce jednotlivých bytů, ale dokonce ani na jejich běžnou údržbu. Upozornil rovněž, že v jednotlivých případech bylo ohroženo zdraví či dokonce životy nájemců obývajících byty s nevyhovující instalací, a proto zvolil toto krajní řešení, aby předešel možným újmám na zdraví nájemců, pro které by byl rovněž bezesporu trestně odpovědný. Následně konstatoval, že byl pravomocně uznán vinným trestným činem proto, že v důsledku nutnosti respektovat stanovenou výši nájemného neměl finanční prostředky na provedení rekonstrukce a tuto situaci vyřešil odpojením některých energií. Dospěl, k závěru, že v situaci, v níž se nacházel, v podstatě neměl jinou možnost, než čelit trestnímu stíhání, a to zejména z důvodu zcela neodpovídající právní regulace vztahů mezi pronajímateli a nájemci.
Dále poznamenal, že trestní stíhání proti němu bylo vedeno a následně ukončeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem přesto, že poukazoval na protizákonnost takového postupu spočívající v porušení jedné ze základních zásad trestního práva - zásady ultima ratio, podle níž má aplikace trestního práva opodstatnění pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. V této souvislosti podotkl, že obecné trestní soudy by měly v souladu s touto zásadou zkoumat, zda jednotliví nájemci, cítili-li se poškozeni na svých právech vyplývajících z nájemního vztahu, využili cestu občanskoprávního či správního řízení k ochraně svých tvrzených práv. Seznal, že v projednávané věci se tak nestalo v případě žádného z nájemců, přesto soudy dospěly k závěru, že byl spáchán trestný čin. Akcentoval, že právě v této okolnosti spatřuje pochybení soudů obou stupňů, přičemž dodal, že nesprávné právní závěry soudů nižších stupňů jsou navíc v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu ČR, které zaujal v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 40, str. 433. Uzavřel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v jeho trestní věci jsou nesprávná z pohledu učiněných právních závěrů, neboť není zřejmé, že by jeho jednání vykazovalo všechny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 4 To 218/2008, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný mj. v souladu s opatřenými skutkovými zjištěními plynoucími z výroku o vině připomenul, že jeho trestná činnost v přisouzené právní kvalifikaci měla spočívat v tom, že měl tam blíže specifikovaným nájemníkům protiprávně znemožnit užívání bytů v bytových domech, které jsou jeho vlastnictvím, a to tím, že odpojil přívod elektřiny a vody, čímž měl oprávněným osobám bránit v užívání těchto bytů. Následně konstatovala, že pokud obviněný v uvedené souvislosti poukázal na svoji setrvalou obhajobu o tom, že takto postupoval z důvodu nevyhovujícího technického stavu těchto instalací, které byly zastaralé a neodpovídaly platným technickým normám s tím, že na jejich rekonstrukci v důsledku státem regulované výše nájemného neměl v danou chvíli dostatek finančních prostředků, pak je zřejmé, že prostřednictvím takové argumentace vytkl oběma soudům, že do svých skutkových zjištění nezahrnuly jím tvrzené okolnosti, kterými byl při svém jednání veden a které vypovídají o tom, že za daného stavu věci ani jiným, než přisouzeným způsobem jednat nemohl. Zdůraznila, že takto uplatněnou námitku nedostatku svého zavinění tak opřel o jiná skutková zjištění, než byla ta, která v uvedeném směru vyplynula z provedeného dokazování. Dodala, že při takto zaměřeném odůvodnění předmětného dovolání je zřejmé, že k naplnění obsahové stránky uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohlo dojít a že v něm použitá dovolací argumentace ani není takové povahy, aby byla ve smyslu judikovaných podmínek výjimečnosti zásahu do skutkových zjištění způsobilá vyvolat jejich revizi.
Prohlásila, že za stavu, že předpoklady obsahového přezkoumání podaného dovolání nejsou dány jak z uvedeného důvodu dovolání, tak ani z jiného dovolacího důvodu ve smyslu jejich taxativního výčtu v §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., jde veškerý níže uvedený komentář k otázce správnosti právního posouzení jednání obviněného, jakož i k otázce správnosti jeho skutkového podkladu, nad rámec předmětného dovolacího řízení.
Poté poznamenala, že z hlediska opatřeného skutkového stavu věci zůstává podstatným, že obviněný v postavení vlastníka dvou bytových domů od konce června 2007 do 23. 10. 2007 v celkem devíti případech tam přisouzeným způsobem zastavil přívod elektrické energie a vody do bytů tam vyjmenovaných nájemníků, z nichž některým navíc ještě zamezil přístup k jimi užívaným sklepním kójím. Přitom tak činil s odůvodněním, že z důvodu havarijního stavu elektrických rozvodů s dopadem na bezpečnost užívání koupelen a tím i z důvodu nezbytnosti odpojení přívodu vody, jsou jejich byty ohrožující jejich zdraví, ale i jejich životy, a tedy neobyvatelné. Soudy k takto uplatněné obhajobě však nemohly přihlédnout, když po stránce skutkových zjištění vycházely především z revizní zprávy jím přizvaného revizního technika R. Š., podle které spočívalo tvrzené nebezpečí na zdraví a životě jeho nájemníků v absentujících ochranných zajištěních jejich kovových van, když náprava tohoto stavu nepředpokládala podle náhledu téhož odborníka vynaložení takových výdajů, které by byly z hlediska majetkových poměrů obviněného neuskutečnitelné. Při posuzování důvodnosti takové obhajoby soudy současně nemohly přehlédnout ani výsledky zpráv o mimořádných revizích elektrického zařízení, uskutečněných ze strany revizního technika F. K. k požadavkům jednotlivých nájemníků s tím závěrem, že elektrická zařízení v bytech jsou schopná bezpečného a spolehlivého provozu aniž by byl shledán důvod pro okamžité odpojení přívodu elektrické energie. Na uvedeném podkladě, dále s přihlédnutím ke zjištění, že obviněný přisouzeným způsobem jednal ještě před vyžádanou asistencí revizního technika a že se jeho jednání týkalo toliko nájemníků s regulovaným nájemným, se kterými tomu odpovídajícím způsobem jak ústně, tak také písemně komunikoval, soudy důvodně naznaly, že si počínal zcela účelově tak, aby se do budoucna staly nájemci jeho bytů výlučně osoby s tzv. tržním nájemným. Státní zástupkyně shledala, že přisouzené jednání za takto poukázaných a v odůvodnění rozhodnutí obou soudů ještě blíže rozvedených okolností bylo zcela správně posouzeno v intencích jeho právního významu jako „neoprávněné bránění oprávněným osobám v užívání (jimi pronajatých) bytů“ ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák.
Dodala, že protizákonnost a dokonce protiústavnost předmětného odsouzení nelze spatřovat ani s poukazem na tu výhradu, že občansko právní vztah obviněného s nájemci bytů v jím vlastněných nájemních domech byl bez respektu k ústavnímu principu „ultima ratio“ řešen za pomoci norem trestního práva. V projednávané věci obviněný totiž spáchal činy, které nelze spojovat s klasickým jednáním občansko právní povahy za stavu, že tomu odpovídající právní vztahy naplnil jednáním veskrze kriminální povahy. Proto se jeví zcela adekvátním, aby na jeho případ dopadly prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo v napadeném rozhodnutí a z výše komentovaných hledisek zcela v souladu se zákonem rozhodnuto. Takový závěr se podle státní zástupkyně nemůže nacházet v rozporu s výše uvedeným ústavním principem, podle kterého má aplikace norem trestního práva opodstatnění pouze tam, kde jsou jiné způsoby ochrany práv fyzických a právnických osob již vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. V této návaznosti nelze obviněnému přisvědčit, pokud soudům vytýká, že v souladu s touto zásadou nezkoumaly, zda jednotliví nájemci, cítili-li se poškozeni na svých tvrzených právech, využili k jejich ochraně občansko právní, popř. správně právní cestu. V daném případě tak totiž jednotliví nájemci prokazatelně učinili a za stavu, že se důvodností jejich nároků ve vztahu k obviněnému zabýval v rozhodném období jak Městský soud v Brně, tak i správní orgány na úrovni Magistrátu města Brna, jakož i Úřadu městské části Brno – střed, které obviněnému nařídily obnovení předešlého pokojného stavu výkonu práva nájmu bytu oprávněných osob, je zcela zřejmé, že mimotrestní prostředky právní ochrany nebyly v daném případě dostatečně účinné. Doplnila, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, na které obviněný odkazuje, se dotýká povinnosti bývalého nájemce k vyklizení bytu za stavu dosud neukončeného civilního řízení o pronajímatelově žalobě uvedené povahy, a tedy se vztahuje ke zcela jiné, než v daném případě řešené právní situaci. V této souvislosti se jeví případnějším spíše odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ČR pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 s tím, že ve smyslu tam uvedených požadavků na odůvodnění subjektivní stránky jednání pachatele trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. při ne zcela jednoznačném právním stavu užívacích práv, je případ obviněného v uvedeném směru z již výše poukázaných okolností jeho jednání a v neposlední řadě z výše učiněných odkazů na výsledky řízení před soudem, jakož i v rámci správního řízení, naprosto transparentní.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 4 To 218/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a rozvedená v jeho odůvodnění), přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že nájemcům odpojil přívod elektřiny a vody do bytu toliko z důvodu nevyhovujícího technického stavu instalací, které v jednotlivých případech dokonce ohrožovaly zdraví a životy nájemců, přitom zdůrazňuje, že na rekonstrukci bytů neměl v danou chvíli dostatek finančních prostředků, neboť nájemné hrazené jednotlivými nájemci bylo v důsledku státní ingerence neúměrně nízké). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, když vyjadřuje přesvědčení, že tento nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzených vadných skutkových zjištění soudů a vlastní (odlišné) verze skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat následující skutečnosti.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem předmětného trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou.
Oprávněnou osobou ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. je nepochybně také nájemce bytu na základě platné smlouvy o nájmu bytu. Nájemce je oprávněn užívat věc způsobem stanoveným ve smlouvě; nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení věci.
Bytem se v citovaném ustanovení rozumí nejen byt samotný, ale také jeho příslušenství, jako koupelna, spíž, komora, půda a sklep.
Za bránění v užívání bytu je přitom třeba považovat jakékoliv neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby spočívající nejen ve znemožnění přístupu do bytu, ale i takové zásahy do užívacího práva, které jeho výkon závažným způsobem narušují, jako je svévolné přerušení dodávky elektrického proudu, plynu nebo vody, odstranění dveří, oken, probourání zdí, střechy apod. Naopak za bránění v užívání nelze považovat omezení v užívání spočívající v rozsahu nutném pro provádění stavebních úprav bytu a jiných podstatných změn v bytě prováděné pronajímatelem, a to za podmínek stanovených v §695 občanského zákoníku.
Po subjektivní stránce vyžaduje tento trestný čin úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutkové závěry soudu první a druhé instance Nejvyšší soud konstatuje, že tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Obviněný totiž osobám oprávněným (v rozsudku blíže určeným nájemcům domu č. v B. na ulici M. a domu č. v B.na ulici B.) neoprávněně bránil v užívání bytu (konkrétně zneužíval svého vlastnického práva k předmětným domům tím způsobem, že svévolně zastavil přívod vody a elektrické energie do nájemci po právu užívaných bytů, popř. vyměnil zámky ve vstupních dveřích do sklepních prostor domu č. v B. na ulici B., aniž by nájemcům vydal nové klíče, čímž nepochybně závažným způsobem narušil, resp. dotčeným nájemcům de facto znemožnil řádné užívání pronajatých bytů).
V této souvislosti nutno zdůraznit, že dodávky vody a elektřiny do bytu jsou zcela základním předpokladem pro řádné užívání bytu a důstojné žití každého občana (zajišťují dodržování základních hygienických potřeb uživatele bytu, přípravu jídla apod.). Svévolné přerušení dodávky vody a elektřiny do bytu je závažným zásahem, který je třeba považovat za neoprávněné bránění v užívání bytu ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne též úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby poškozeným znemožnil realizaci jejich nájemního práva k bytům.
Na tomto místě je s ohledem na dovolací argumentaci obviněného vhodné připomenout, že odvolací soud v odůvodněné svého rozhodnutí mj. uvedl, že : „ Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že elektrické zařízení v bytech Š. bylo schopno bezpečného a spolehlivého provozu, kdy drobné zjištěné závady byly odstraněny při revizi a totožné skutečnosti byly zjištěny i bytě J. Š. a D. Š. a také, že nikdy nebyl shledán důvod pro okamžité odpojení instalace od sítě, jak vyplývá z daných revizních zpráv, tak s tímto závěrem se i odvolací soud ztotožnil. Stejně tak jako se závěry vůči bytu manželů B. Podstatné je taktéž to, že ze zprávy PČR vyplývá, že přívod vody do bytu byl zajištěn tzv. tržním nájemcům, novým vedením v plastových trubkách, z nichž nebyly vyhotoveny přípojky do bytů nájemníkům s regulovaným nájemným. Žádný z bytů s tržním nájemným nebyl bez přívodu elektrické energie a vody. Z toho lze učinit jediný závěr, že úmyslem obžalovaného bylo znemožnit nájemníkům, kteří neplatili tržní nájemné, řádné bydlení, donutit je k vystěhování z bytu, aby obžalovaný mohl dosáhnout toho, že se do bytu nastěhují noví nájemníci, kterým bude moci stanovit nájemné bez jakéhokoliv omezení…. pokud obžalovaný měl pochybnosti o schopnosti provozu elektrického zařízení, měl a bylo to dokonce jeho povinností učinit takové opatření, aby byl provoz elektrické energie do bytů obnoven, aby byly schopny řádného užívání. Jeho obhajoba, proč zastavil přívod vody do bytu, aby v případě provizorního napojení elektrické energie nebyla ohrožena bezpečnost nájemníků je neakceptovatelná, až absurdní… o nedostatek subjektivní stránky v jednání obžalovaného by mohlo jít tehdy, pokud by skutečně měl obavy o zdraví a životy svých nájemníků, neměl by dostatek finančních prostředků na uvedení provozu elektrického zařízení v souladu s normami a činil veškerá opatření, aby finanční prostředky získal, např. urychleně by si zajišťoval úvěr, nebo činil kroky k prodeji nemovitosti, neboť nebyl schopen dostát svých zákonných povinností. K takové situaci však v žádném případě nedošlo a úmysl a motiv obžalovaného je evidentní a popsán shora.“
Není přitom od věci zmínit i zjištění soudu prvního stupně, podle něhož v nikoli nepodstatné míře (konkrétně v případě poškozených bydlících v domě číslo popisné na ulici B. v B.) obviněný přisouzeným způsobem jednal (též) ještě před vyžádanou asistencí revizního technika.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinil, není nesoulad, tedy, že soud druhého stupně nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutek obviněného vykazuje znaky trestné činnosti, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních (soukromoprávních) vztahů mezi obviněným a poškozenými. S ohledem na závažné okolnosti shora popsané (zejména je na místě vyzdvihnout motiv činu, a to, že obviněný neoprávněně zasáhl hrubým způsobem do práv většího počtu poškozených, přičemž tento zásah trval delší dobu) se skutek obviněného dostal i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva a bylo nutno uzavřít, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem, takže jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany práv a oprávněných zájmů fyzických osob soukromoprávní povahy.
Za popsaného stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. (byl dán i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti), nelze dovozovat, že v daném případě došlo k nepřípustnému rozšiřování podmínek trestní represe.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Ve shodě se státní zástupkyní lze ještě dodat, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, na které obviněný odkazuje, se dotýká povinnosti bývalého nájemce k vyklizení bytu za stavu dosud neukončeného civilního řízení o pronajímatelově žalobě uvedené povahy, a tedy se vztahuje ke zcela jiné, než v daném případě řešené právní situaci.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný(§265n
tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2010
Předseda senátu :
JUDr.VladimírVeselý