ECLI:CZ:US:2007:4.US.1778.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1778/07
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Miloslava Výborného - ze dne 12. září 2007 sp. zn. IV. ÚS 1778/07 ve věci ústavní stížnosti P. Z. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 103 T 2/2005 o změně zbytku trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody a proti výzvě tohoto soudu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 103 T 2/2005.
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností domáhal se řádně zastoupený stěžovatel zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 103T 2/2005 a výzvy tohoto soudu k nastoupení trestu ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 103T 2/2005; s ústavní stížností spojil návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrh na vydání předběžného opatření a uložení orgánům veřejné moci, aby stěžovatele nezbavovaly osobní svobody na základě napadených rozhodnutí.
V důvodech ústavní stížnosti především stěžovatel zdůraznil, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 103T 2/2005 (jímž soud přeměnil stěžovateli zbytek trestu obecně prospěšných prací ve výměře 75 hodin, který mu byl uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. 103T 2/2005, jenž nabyl právní moci dne 5. 2. 2005) bylo vydáno v důsledku zásadního porušení základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože soud rozhodoval o přeměně trestu ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, přičemž v rozporu s ustanovením §64 odst. 4 trestního řádu předvolání k veřejnému zasedání měl za doručené uložením. Výzvou k nástupu výkonu trestu odnětí svobody mělo být dle stěžovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud vyžádal si za účelem posouzení věci spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 103T 2/2005. Po zhodnocení jeho obsahu dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je nutno odmítnout z důvodů dále uvedených.
III.
Z obsahu spisu je především patrno, že napadené usnesení bylo vskutku vydáno ve veřejném zasedání, které proběhnout nemělo. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom směru, že předvolal-li jej soud k tomuto roku (a to jest prokázáno - č. l. 29), bylo náhradní doručení uložením předvolání vyloučeno. Dále však je ze spisu patrno, že naříkané usnesení nebylo dosud řádně stěžovateli doručeno, takže jej nelze považovat za pravomocné. Doručit toto rozhodnutí náhradním způsobem sice lze, avšak fikce doručení dle ustanovení §64 odst. 2 trestního řádu uplatní se jen v případě, že se adresát, tj. v projednávaném případě stěžovatel, zdržoval v místě doručení. Ze spisu lze však mít za spolehlivě doložené, že tato podmínka splněna nebyla (č. l. 44).
Z uvedeného plyne především, že bude povinností soudu napadené usnesení řádně doručit (stěžovateli a jeho obhájci). Stěžovatel má pak možnost proti tomuto usnesení brojit cestou řádného opravného prostředku - stížností, ve které je oprávněn uplatnit všechny námitky, pro něž dle jeho názoru usnesení obstát nemůže. V následném řízení o podané stížnosti bude věcí buď stížnostního soudu nebo soudu prvního stupně, aby relevantnost stěžovatelových výhrad posoudil. S ohledem na to, co již bylo uvedeno, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že v mezidobí důvod pro přeměnu zbytku trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody odpadl (č. l. 37), zdá se být autoremedurní postup podle ustanovení §146 odst. 1 trestního řádu postupem rozumným; zda však věc přece jen soud první instance nepředloží soudu nadřízenému, je zcela v jeho rukou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Protože z již vyloženého je patrno, že stěžovateli bude dána možnost své výtky proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí soudu předestřít, nezbývá než konstatovat, že stěžovatel ještě má (bude mít) možnost čerpat procesní prostředek daný mu trestním řádem k ochraně práva. Je proto jím podaný návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 103T 2/2005 návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným.
IV.
Článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky povolává Ústavní soud k rozhodnutí o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Uvedenou ústavní úpravu rozvádí část druhá hlava druhá oddíl třetí zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel označil za pravomocné rozhodnutí soudu i výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody; jedině pokud by tato výzva skutečně byla rozhodnutím, mohl by ji Ústavní soud (byla-li by zjištěna její protiústavnost) zrušit. Je nepochybné, že uvedený akt je aktem veřejné moci, neboť jej učinil soud. Pro závěr, je-li nějaký akt rozhodnutím, není přitom relevantní jeho označení; aby však takový akt mohl být považován za pravomocné rozhodnutí [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí jím být autoritativně zasaženo do právní sféry. Je evidentní, že výzvou k nástupu výkonu trestu odnětí svobody žádné dosud neexistující povinnosti nejsou zakládány, měněny nebo rušeny; tato výzva též nezakládá, nemění ani neruší žádné oprávnění. Stěžovatelovo mínění, že již touto výzvou bylo porušeno jeho základní lidské právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny, proto Ústavní soud nesdílí. Jedině rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zrušit [srov. ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; že by uvedená výzva byla jiným zásahem orgánu veřejné moci, stěžovatel netvrdil a výroku Ústavního soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu se nedomáhal. Není-li možno napadenou výzvu považovat za rozhodnutí, nemůže být již pro svoji povahu (neboť do ústavně chráněných práv sama o sobě nezasahuje) předmětem přezkumu Ústavním soudem [srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/99 ze dne 25. 5. 1999 (U 40/14 SbNU 355)]. V této části byla proto ústavní stížnost posouzena jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud pravomoc nemá (slovy zákona o Ústavním soudu "není příslušný").
V.
Z vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.
S ústavní stížností spojené (akcesorické) návrhy sdílí její osud; nadto z vyžádaného spisu je patrno, že hrozba okamžitého a nuceného dodání stěžovatele do výkonu trestu v době řízení o ústavní stížnosti neexistovala (č. l. 46).
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za potřebné vyzývat stěžovatele a jeho právního zástupce k odstranění vady plné moci.
Rozhodnutí Ústavního soudu je pro další postup soudu závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).