ECLI:CZ:US:2005:4.US.178.05
sp. zn. IV. ÚS 178/05
Usnesení
IV. ÚS 178/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, AK Dlouhá 31/63, 415 01 Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 19. 11. 2004, čj. 3 Afs 8/2004-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.3.2005 se domáhá stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že napadený rozsudek považuje za nesprávný a nespravedlivý. Mělo jím být porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
I.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především rekapituluje důvody, pro které podal kasační stížnost napadající rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2003, čj. 30 Ca 190/2000-41, jímž byly zamítnuty jeho žaloby směřující proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni, čj. 6627/140/2000, ze dne 18.9.2000, čj. 3392/140/2000, ze dne 18.4.2000 a čj. 2870/140/2000, ze dne 18.4.2000, o vrácení dotací poskytnuté Ministerstvem zemědělství. Dále uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. K porušení uvedeného práva mělo dojít tím, že podle stěžovatelova názoru žádný z příslušných orgánů nezkoumal dostatečně důvody odvolání ani podaných správních žalob a kasační stížnosti, čímž bylo způsobeno, že ve věci nebyl soudy zjištěn řádně a úplně skutkový stav věci, věc byla nesprávně právně posouzena a ze všech těchto důvodů bylo nespravedlivě rozhodnuto. K tomuto tvrzení však nenabídl jakýkoliv (tím méně ústavněprávní) důkaz.
Ústavní soud, jak již mnohokrát uvedl, nemůže na sebe brát právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí soudů vyplývá, že k porušení čl. 36 Listiny nedošlo, neboť stěžovateli nebylo bráněno, aby se obrátil na Krajský soud v Plzni (čl. 36 odst. 1 Listiny), který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal napadená rozhodnutí správního orgánu - Finančního ředitelství v Plzni (čl. 36 odst. 2 Listiny) a v rámci volného hodnocení důkazů učinil závěr o tom, že správní orgány, pokud požadovaly vrácení dotace poskytnuté stěžovateli, postupovaly v souladu s platnými právními předpisy o dotacích poskytovaných Ministerstvem zemědělství. Své rozhodnutí také soud dostatečným způsobem odůvodnil. Později se stěžovatel obrátil kasační stížností na Nejvyšší správní soud, který rovněž napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni předepsaným způsobem přezkoumal a v kasačním řízení shledal, že námitky stěžovatele jsou nedůvodné a právní závěry učiněné krajským soudem byly v souladu se zákonem. Postupoval tedy v souladu s ustanovením hlavy třetí dílu 1. zákona č. 150/2002 Sb., soudního správního řádu.V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím i kasačním řízení a kterými se soudy zabývaly. To, že se závěry obecných a kasačního soudu nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod, zvláště když v ústavní stížnosti spokojil se jen s tvrzením, že rozhodnutí je nespravedlivé. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, respekt. čl. 90 Ústavy každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, a ani být nemůže. Jak bylo zjištěno, kasační soud v řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními soudního správního řádu a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
II.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 19. 11. 2004, čj. Afs 8/2004-86, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele daných ústavním pořádkem, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu