ECLI:CZ:US:2021:4.US.1817.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1817/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Schwarzové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem, sídlem Smilova 366, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2021 č. j. 20 Cdo 561/2021-106 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. srpna 2020 č. j. 27 Co 73/2020-72, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka dne 22. 1. 2014 uzavřela jako spoludlužnice obchodní společnosti M&S realizace staveb, s. r. o., smlouvu o půjčce (sc. zápůjčce) 110 000 Kč s ročním úrokem 42 292 Kč s vedlejší účastnicí jako věřitelkou. Součástí smlouvy byla rozhodčí doložka. Následně rozhodce JUDr. Jiří Kolařík rozhodčím nálezem ze dne 19. 2. 2015 č. j. 102 Rozh 10710/2014-9 uložil stěžovatelce a uvedené obchodní společnosti společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici peněžitou pohledávku s příslušenstvím z uvedené smlouvy o půjčce. Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") následně usnesením ze dne 4. 7. 2019 č. j. 27 EXE 511/2019-20 pověřil soudního exekutora k exekuci na majetek stěžovatelky k vymožení uvedené pohledávky.
3. Poté se stěžovatelka domáhala u okresního soudu zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro neplatnou rozhodčí doložku a nezpůsobilý exekuční titul. Okresní soud návrh zamítl usnesením ze dne 4. 2. 2020 č. j. 27 EXE 511/2019-45; způsob výběru rozhodců neshledal nepřiměřeným, výši úroku nepovažoval za zjevně se příčící dobrým mravům. Stěžovatelka měla znát obsah závazku, neboť vystupovala nejen jako spoludlužnice, ale byla současně jednatelkou uvedené obchodní společnosti.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky usnesení okresního soudu potvrdil napadeným usnesením. Z něj se podává, že závěr okresního soudu o platnosti rozhodčí doložky odpovídá ustálené soudní rozhodovací praxi. Ani krajský soud neshledal výši úroku nepřiměřenou, zejména proto, že stěžovatelka nevystupovala v uvedeném závazkovém vztahu jako spotřebitelka.
5. Stěžovatelka proti napadenému usnesení krajského soudu brojila dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady v záhlaví uvedeným usnesením. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu řádně nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje podle §237 o. s. ř. za naplněný a jaké otázky hmotného nebo procesního práva se přípustnost týká. Dovolání stěžovatelky obsahovalo toliko polemiku o výši úroků z uvedené smlouvy a transparentnosti výběru rozhodce bez "zvoleného hlediska přípustnosti dovolání".
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že rozhodčí doložka sjednaná s vedlejší účastnicí byla nevyvážená, neboť neměla možnost ovlivnit výběr osoby rozhodce. Hrozí, že spor rozhodne rozhodce, který je "nejvíce poplatný" vedlejší účastnici. Stěžovatelka dále považuje úvahy krajského soudu o přiměřenosti úroku za nepřezkoumatelné.
7. Zadruhé stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud při odmítnutí jejího dovolání postupoval přehnaně formalisticky a porušil její právo na přístup k soudu. Dovolání přitom formulovala dostatečně určitě a srozumitelně; Nejvyššímu soudu mělo být známo, čeho se stěžovatelka v dovolání domáhá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Jde-li však o zbylou část ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení krajského soudu, jde o návrh nepřípustný. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv jednotlivce, který lze uplatnit jen, neexistují-li v právním řádu jiné prostředky ochrany práva nebo kdy tvrzený zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv jiným zákonným způsobem (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 či ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojila proti napadenému usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady, neboť stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) se přitom podává, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, jaké otázky hmotného nebo procesního práva se přípustnost týká a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatelka uvedený procesní prostředek v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu neuplatnila řádně (sub 15), čímž způsobila, že její dovolání bylo odmítnuto. Stěžovatelka proto v uvedené části řádně nevyčerpala opravné prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Brojí-li stěžovatelka také proti usnesení Nejvyššího soudu (což Ústavní soud dovodil z obsahu ústavní stížnosti, byť podle výslovného vyjádření směřuje proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu), je Ústavní soud oprávněn přezkoumat toliko, zda Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky odmítnutím jejího dovolání pro vady, což také v ústavní stížnosti tvrdí.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Nezbytnými náležitostmi dovolání je mj. uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Zaprvé je tedy dovolatel povinen vymezit otázku hmotného nebo procesního práva. Následně jde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., a proto v dovolání musí být uvedeno, o kterou z těchto situací jde. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li současně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu. Obdobné platí, jde-li o nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva považuje dovolatel za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem.
15. Ústavní soud si ze spisu okresního soudu vyžádal dovolání stěžovatelky a shledal, že náležitosti řádně podaného dovolání nesplňuje. Samotná argumentace stěžovatelky v dovolání směřuje zaprvé proti posouzení přiměřenosti výše úroků a zadruhé proti způsobu sjednání okruhu rozhodců. Stěžovatelka rovněž v dovolání uvedla, že "došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci" a že napadené usnesení krajského soudu "spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Stěžovatelka proto sice v dovolání uvedla dovolací důvod, tj. uvedla právní posouzení, které pokládá za nesprávné a vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Dovolání stěžovatelky však postrádá vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené usnesení krajského soudu závisí. Protože v dovolání neformulovala, jaké otázky hmotného nebo procesního práva se přípustnost týká, nemohla ani poukázat na některou ze čtyř situací předpokládaných §237 o. s. ř. a provést na to navazující shora obecně popsané úvahy (sub 14). Stěžovatelka proto skutečně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, jak je zákonem předpokládáno.
16. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně a že v současné době se již ustálila judikatura v tomto směru (blíže např. bod 8 usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nesplňovalo-li dovolání stěžovatelky uvedené náležitosti a Nejvyšší soud je odmítl po vady, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu