ECLI:CZ:US:2004:4.US.183.04
sp. zn. IV. ÚS 183/04
Usnesení
IV. ÚS 183/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. P. zastoupeného JUDr. M. K. advokátem proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, čj. 3 KZv 27/2004, a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, ze dne 9. 5. 2004, čj. ČTS: PSM-81/HK-21-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2004 se M. P. (dále jen "stěžovatel"), nar. 10. 8. 1961, tč. ve vazbě, domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Usnesením policejního komisaře Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, ze dne 9. 5. 2004, čj. ČTS: PSM-81/HK-21-2004, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele z přípravy k trestnému činu padělání a pozměňování peněz dle §7 odst. 1 tr. zákona k §140 odst. 2 a 3 písm. b) tr. zákona s odkazem na ust. §143 tr. zákona v souběhu s přípravou k tr. činu podvodu dle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona. Z usnesení vyplývá, že v době do 7. 5. 2004 měl prostřednictvím dalších osob na základě osobních a telefonických kontaktů a jednání s dalšími osobami organizovat na území ČR nákup nejméně 18.000 ks padělaných šeků Money Order Security americké banky PACIFIC NATIONAL BANK, Los Angeles, Californie, U.S.A., v celkové hodnotě 36 000 000 USD, v úmyslu tyto dále udat jako šeky pravé v jedné ze zahraničních bank na území Švýcarska.
Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, čj. 3 KZv 27/2004, byla stížnost obviněného stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byl porušen čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle jeho přesvědčení usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje požadavky §160 odst. 1 tr. řádu. Zejména neobsahuje jakýkoliv údaj o subjektivní stránce trestného činu ve vztahu k údajné padělatelnosti šeků, které měly být předmětem připravované transakce. Nejasná je také doba páchání trestné činnosti, neboť v usnesení je pouze údaj "v době do 7. 5. 2004". K trestnému činu zcela chybí vylíčení objektivní stránky skutkové podstaty, neboť absentuje údaj o tom, kdo měl být uveden v omyl, případně omylu koho mělo být využito nebo komu měly být zamlčeny podstatné skutečnosti a jakým způsobem mělo být vše provedeno. Údajné organizování trestné činnosti je popsáno nedostatečně a vágně, chybí jakákoliv individualizace, přitom v této trestní věci je stíháno celkem osm obviněných. Usnesení o zahájení trestního stíhání je proto nezákonné, a tudíž stěžovatel není stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Dále uvedl, že spoluobviněný R. G. podal také stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jež obsahovalo skutkovou větu obsahově naprosto stejnou se skutkovou větou obvinění stěžovatele. Této stížnosti krajská státní zástupkyně vyhověla a usnesení o zahájení trestního stíhání jmenovaného jako nezákonné a neodůvodněné zrušila. Takto dle přesvědčení stěžovatele postupovala ve stejné věci rozdílně. S touto námitkou, uplatněnou advokátem stěžovatele, se krajská státní zástupkyně v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádala. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02.
Závěrem stěžovatel uvedl, že podání ústavní stížnosti není samoúčelné a souvisí se základním právem na osobní svobodu. Je-li totiž nezákonné zahájení trestního stíhání, není ani vazba zákonná, a proto obviněný musí být propuštěn na svobodu.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v předmětné trestní věci byly splněny podmínky §67 tr. řádu, když dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání R. G. po jeho zrušení dne 10. 5. 2004 bylo téhož dne opět usnesením policejného orgánu zahájeno jeho trestní stíhání. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, přičemž soud nepřijal písemný slib obviněného ani nabídku peněžité záruky. Závěrem Krajské státní zastupitelství v Ostravě uvedlo, že z uvedených skutečností vyplývá závěr, že trestní stíhání proti stěžovateli je vedeno důvodně a v souladu s trestním řádem. Dále připojilo kopii usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 1 To 447/2004, kterým byly zamítnuty stížnosti spoluobviněných M. P. a Ing. J. P. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004 o jejich vzetí do vazby.
Policie ČR, Správa Severomoravského kraje, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovala důvody zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalších spoluobviněných. Dále uvedla, že skutkem v trestněprávním smyslu se rozumí souhrn trestněprávních relevantních skutečností, které odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu. V uvedené trestní věci byl skutek v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 5. 2004 popsán takovým způsobem, že se do jeho vymezení promítly všechny zákonné znaky přípravy k popsaným trestným činům, kdy dále policejní orgán svým podáním ze dne 10. 5. 2004 upravil danou skutkovou větu původního usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy byly rozvedeny některé skutečnosti oproti předmětnému usnesení navíc, ale podstata skutku se nezměnila.
Ústavní soud vyžádal trestní spis Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, ČTS: PSM-81/HK-21-2004, svazek 1 a svazek 2, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obvinění stěžovatele z trestného činu bylo učiněno nezákonně, čímž byl porušen čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny, dle něhož
"(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. (...)",
a čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož
"(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."
Obě výše uvedená základní práva jsou obsažena v "trestní větvi" článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z toho důvodu bude Ústavní soud dále odkazovat pouze na posledně uvedený článek, jehož relevantní ustanovení zní:
"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...).
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně (...) podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby; (...)".
Ústavní soud připomíná, že požadavek spravedlivosti řízení, zakotvený v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, musí být posouzen s ohledem na řízení jako celek. Základní procesní podmínkou pro zásah Ústavního soudu je tedy skutečnost, že řízení je skončeno - jinak řečeno že stěžovatel využil všech procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění; dále jen "zákon o Ústavním soudu") - viz např. nezveřejněné usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 568/03. V daném případě stěžovatel brojí proti vznesení obvinění podle §160 odst. 1 tr. řádu, tedy proti rozhodnutí vydaném v úvodní fází trestního stíhání, které evidentně nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Za takové situace, kdy řízení jen započalo a věc není pravomocně skončena, tudíž otázku, zda trestní řízení jako celek bylo spravedlivé, nelze vůbec posoudit. Z toho důvodu Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, jež tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), považuje za nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedeného ovšem nelze dovodit, že stěžovatel jako obviněný nepožívá po vznesení obvinění vůči němu žádná ústavně zakotvená základní práva. V tomto směru nutno poukázat především na ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, jež výslovně formuluje potřebu věnovat zvláštní pozornost sdělení "obvinění". Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k citovanému ustanovení Úmluvy, lze poukázat např. na rozsudek ve věci Dallos proti Maďarsku, 2001 (uveřejněno pod č. 185, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 6/2001). Podle Evropského soudu pro lidská práva podrobný popis trestného činu hraje v trestním řízení velmi důležitou roli tím, že je to od okamžiku jeho doručení, kdy je podezřelý písemnou formou upozorněn na skutkovou a právní podstatu obvinění proti němu (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kamasinski proti Rakousku, 1989, uveřejněný na internetových stránkách ESLP). Čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy dává obviněnému právo nejen být informován o "důvodech" obvinění, tj. o činech, jichž se měl dopustit a na nichž je obvinění založeno, ale také o právní charakterizaci, která je těmto činům dávána. Tato informace by měla být podrobná (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, 1999, uveřejněný na internetových stránkách ESLP a též pod č. 66 v časopise Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 6/1999). Dosah citovaného ustanovení musí být posouzen především ve světle obecnějšího práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy. V trestních věcech je poskytnutí plné, detailní informace o obvinění dotčené osobě, a tudíž o právní kvalifikaci, kterou může v projednávaném případu přijmout soud, zásadní předběžnou podmínkou pro zajištění toho, že řízení bude spravedlivé. V tomto ohledu musí být poznamenáno, že čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy neukládá žádný zvláštní formální požadavek, pokud jde o způsob, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodu obvinění. Ustanovení článku 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy jsou spolu propojena a na právo být informován o povaze a důvodu obvinění musí být nahlíženo ve světle práva obviněného na přípravu obhajoby.
K otázce náležitostí obvinění a ústavněprávním aspektům s tím spojeným se Ústavní soud vyjádřil mj. ve svém (nepublikovaném) usnesení ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 568/03. Z jeho odůvodnění lze uvést následující:
"Stěžovatel svojí ústavní stížností de facto brojí proti trestnímu stíhání jako takovému, resp. jeho zahájení. K tomu Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá v přípravném řízení permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má ke své obhajobě v této fázi řízení k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat i právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu např. ust. §157a tr.řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3.5.1999). Doručením usnesení o zahájení trestního stíhání je realizována zásada řádného zákonného procesu zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 tr. řádu, podle níž nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Závěr, že takové usnesení je schopné zasáhnout sféru ústavně zakotvených základních práv či svobod, dle názoru Ústavního soudu může přicházet v úvahu jen za situace, kdy by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak nebo například pokud by zahájení trestního stíhání, respektive rozhodnutí státního zástupce o přezkumu stížnosti proti usnesení o jeho zahájení vykazovalo znaky evidentní libovůle, popř. postrádalo dostatečné odůvodnění; právě absolutní nedostatek takového odůvodnění vedl Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí státního zástupce ve věci III. ÚS 511/02, (...).
Stěžovatelův případ je však jiný, neboť stěžované usnesení státní zástupkyně (...) odůvodnila sice stručně, ale v rozsahu, který v žádném případě nemůže vést ať už k závěru o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti nebo k závěru, že by toto rozhodnutí bylo výsledkem protiústavní svévole.
V dále probíhajícím trestním řízení bude na obecných soudech, aby při šetření všech pravidel trestního procesu v řízení rozhodly. Jen tyto soudy - a nikoli soud Ústavní - jsou povolány k rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Je úkolem a povinností těchto soudů, aby při svém rozhodování nevykročily z kautel ústavnosti."
K projednávanému případu Ústavní soud poznamenává, že dle jeho názoru stěžovatel i jeho právní zástupce byli napadenými rozhodnutími dostatečně podrobně informováni jak o právní kvalifikaci, kterou může v případě stěžovatele přijmout soud, tak o obecných skutkových otázkách, na nichž tato právní kvalifikace může být založena. Důvodností obvinění se navíc zabýval jak Okresní soud v Ostravě, v souvislosti s vydáním usnesení o vzetí obviněného do vazby, tak i Krajský soud v Ostravě v souvislosti s rozhodování o stížnosti proti usnesení o vazbě (tato usnesení ovšem stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl, a tudíž Ústavní soud se otázkou, zda zbavení svobody stěžovatele v důsledku vazby bylo v souladu se zárukami obsaženými v čl. 8 odst. 2 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, nezabýval).
Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že téměř obsahově stejné usnesení policejního komisaře o zahájení trestního stíhání spoluobviněného R. G. ze dne 9. 5. 2004, ČTS: PSM - 81/HK-21-2004, bylo ke stížnosti jmenovaného krajskou státní zástupkyní zrušeno jako nezákonné usnesením ze dne 10. 5. 2004. I nadále se však domnívá, že důvodem pro jeho zásah v daném kontextu by bylo pouze stěžovatelovo pravomocné odsouzení za trestný čin, z něhož vůbec nebyl obviněn, v důsledku čehož by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zahrnující též právo mít přiměřené možnosti k přípravě obhajoby, nehledě na to, že Ústavní soud v žádném případě není vázán - jak se snad stěžovatel domnívá - postupem a citovaným rozhodnutím krajského státního zastupitelství; ke správnosti či nesprávnosti tohoto rozhodnutí týkajícího se jiné osoby nehodlá se Ústavní soud v souvislosti s ústavní stížností nyní posuzovanou vyjadřovat.
Ústavní soud proto uzavírá, že na základě skutečností uvedených v obvinění stěžovatel měl a má příležitost se rozhodnout, jakým směrem vést obhajobu a na ni se připravit. Je tudíž toho názoru, že stěžovatelova práva být podrobně informován o povaze a důvodu obvinění a mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby, zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy, v dané fázi trestního řízení nebyla porušena.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jednak jako nepřípustný a jednak jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu