ECLI:CZ:US:2015:4.US.1875.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1875/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4288/2014-159 ze dne 31. 3. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 105/2013-140 ze dne 6. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po státu náhrady nemajetkové újmy ve výši 696.868,- Kč spočívající v průtazích v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. P 576/99. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 15 C 18/2013-90, řízení co do částky 165.000,- Kč zastavil, státu uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 102.499,50 Kč, žalobu co do částky 429.368,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou účastníků řízení rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku co do částky 403.530,- Kč potvrdil, co do částky 25.838,50 Kč změnil tak, že stát zavázal povinností tuto částku stěžovateli zaplatit do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením odmítl z důvodu absence údajů o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení proto nebylo možno pokračovat.
Proti rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že ačkoli obecné soudy konstatovaly nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení, jejich rozhodnutí o přiznání nemajetkové újmy spočívá na nesprávném právním posouzení. Stěžovatel se dle svých slov domáhal náhrady nemajetkové újmy za 9 roků a 11 měsíců, a je přesvědčen o tom, že řízení o úpravě styku mělo být započítáno do doby soudního řízení s ohledem na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel k tomu uvedl, že se domáhal ochrany jeho rodinných práv již v tomto řízení, když podal návrh na vydání předběžného opatření. Nevydáním předběžného opatření a následným zdlouhavým jednáním dle něj došlo k narušení vztahů s jeho synem a de facto k jeho ztrátě. Soudům také vytkl, že při stanovení výše nemajetkové újmy nezohlednily extrémní zásah do jeho práv, kdy jednáním soudu ztratil možnost vychovávat svého nezletilého syna. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že dovolání odmítl ryze formalisticky navzdory skutečnosti, že v textu dovolání, konkrétně čl. II., je řešena otázka přípustnosti dovolání, a to ve spojitosti s dalším textem dovolání. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud a Městský soud v Praze nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav. Tuto de facto jedinou výhradu však Ústavní soud nemohl akceptovat, poněvadž Nejvyšší soud se skutkovým stavem vůbec nezaobíral, nýbrž dovolání naopak odmítl z důvodu, že stěžovatel v něm neuvedl nic, z čeho by bylo možno usuzovat na splnění podmínek přípustnosti dovolání, formulovaných v §237 občanského soudního řádu, v platném znění (dále též "o. s. ř."). Ústavní soud na základě spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 18/2013) dospěl k závěru, že v dovolání stěžovatele tyto předpoklady jako obligatorní náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) zcela absentují. Stěžovatel sice v čl. II. svého dovolání uvedl, že dovolání pokládá za přípustné, ale již neuvedl, při řešení které právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že by (vy)řešil otázku dovolacím soudem dosud nejudikovanou či rozhodovanou rozdílně, popřípadě že by měla být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena Nejvyšším soudem jinak než v jeho předchozích rozhodnutích. Stěžovatel pouze ocitoval znění ustanovení §237 o. s. ř., aniž by je relevantním způsobem vztáhl na posuzovaný případ. Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že primárně směřuje do skutkové, a nikoli právní roviny. Odlišné právní posouzení tu je totiž důsledkem (ne)zohlednění konkrétních skutkových okolností, s nimiž stěžovatel zásadně polemizuje, a nikoli důsledkem nesprávné aplikace právní normy nebo jejího výkladu. Nadto nelze přehlédnout, že nynější ústavní stížnost je takřka doslovným přepisem podaného dovolání. Neuspělo-li toto podání u Nejvyššího soudu, stěží lze očekávat opačný výsledek v řízení o ústavní stížnosti s identickými výhradami. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání z formálních důvodů odmítl, neboť je z jeho obsahu zjevné, že nebylo ani jakkoli způsobilé zpochybnit nosné právní úvahy, na nichž je založeno rozporované rozhodnutí odvolacího soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu