ECLI:CZ:US:2016:4.US.1886.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1886/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. D., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 73/2015-23 ze dne 11. 2. 2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 156/2014-391 ze dne 12. 9. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 7 T 181/2013-304 ze dne 4. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se měl dopustit využitím nezkušenosti a tísně poškozené P. Miškovské, vyvolané váznoucím dluhem vůči bytovému družstvu, jehož byla poškozená členkou, kdy ji stěžovatel přiměl k převedení členských práv a povinností družstevního bytu v hodnotě 1 200 000 Kč na třetí osobu za úplatu ve výši 182 000 Kč, kterýmžto jednáním způsobil škodu přesahující 1 000 000 Kč. Za výše uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným usnesením, jímž odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení principu in dubio pro reo, když důkazy byly hodnoceny jednostranně a výlučně v jeho neprospěch, ačkoliv jeho účast na samotném převodu družstevního podílu z poškozené Miškovské na třetí osobu byla pouze okrajová. Stěžovatel má dále za to, že došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces v důsledku podjatosti vyšetřující policejní komisařky i nezákonně nařízených odposlechů. Stěžovatel dále soudům vytkl nesprávné posouzení jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu lichvy dle §218 odst. 1 (alinea první), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to především pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto přečinu, když má za to, že subjektivní stránka nebyla v uvedeném případě vůbec naplněna, ale i pokud se jedná o objektivní stránku, zejména pak pokud jde o údajnou nezkušenost poškozené, hrubý nepoměr vzájemného plnění a údajnou výši způsobené škody. Ve všech těchto ohledech soudy dle názoru stěžovatele pochybily. Stěžovatel zdůraznil, že od počátku trvá na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Z odůvodnění dovolacího soudu je pak patrné, že stěžovatel uplatnil řadu námitek skutkového či procesního charakteru, byť se je všechny snažil podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V ústavní stížnosti pak opakuje tytéž argumenty, které již zazněly v řízení před trestními soudy a s nimiž se již tyto soudy náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Skutečnost, že se s výsledkem tohoto vypořádání stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Pokud jde o námitky vztahující se k údajnému porušení zásady in dubio pro reo, plně postačí odkázat na odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně, v nichž byla tato otázka podrobně vypořádána. Kupříkladu odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že to byl stěžovatel, který poškozenou jako první oslovil s nabídkou odkoupení dluhu, že dopředu věděl, že poškozená je zatížená dluhem, že byla vyloučena z družstva atd., což vyplynulo nejen z vlastní výpovědi stěžovatele, ale též z pořízených odposlechů. Další okolnosti, za kterých nalézací soud dospěl k závěru o vině stěžovatele, soud zjistil i ze svědeckých výpovědí (srov. str. 16 - 19 napadeného rozsudku okresního soudu). Ústavní soud se přitom neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obhajoba nebyla respektována jako plnoprávná procesní strana v kontradiktorním řízení.
Ani procesním námitkám stěžovatele nemohl Ústavní soud přisvědčit. Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou procesní nepoužitelnost opatřených záznamů telekomunikačního provozu, dlužno poznamenat, že jeho argumentace změnou právní kvalifikace je lichá. Nejvyšší soud se již ve své judikatuře zabýval situací, kdy obviněný byl nejprve stíhán pro delikt, pro jehož stíhání bylo nařízení odposlechů ze zákona možné, avšak posléze byl čin překvalifikován na jiný delikt, u něhož by nařízení odposlechů možné nebylo, a to kupř. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 109/2014 ze dne 16. 7. 2014. V něm Nejvyšší soud uvedl, že "obsah záznamu odposlechů slouží jako podklad pro další vedení trestního stíhání, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposleších zaznamenány, prověřovány a objasňovány. Proto na použití odposlechů jako důkazu v jiné trestní věci (§88 odst. 6 věta třetí tr. ř.) nebrání skutečnost, že řízení ve kterém byly odposlechy povoleny (§88 odst. 1 tr. ř.) se již nevede, nebo že právní kvalifikace, která podle §88 odst. 1 tr. ř. vedla k povolení odposlechů, se na základě provedeného dalšího dokazování neprokázala a obviněný nebyl takovým trestným činem uznán vůbec vinným. V případě odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení jde o zajišťovací institut, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle §158b a násl. tr. ř., proto v širším smyslu i odposlechy a záznamy telekomunikačních zařízení obecně slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Jejich využití se předpokládá zejména v přípravném řízení, kde právě na jejich podkladě může, ale i nemusí dojít k objasnění podezřelých skutečností, a proto zahájení trestního stíhání není od zákonnosti jejich povolení a nařízení nikterak odvislé". Ačkoli Nejvyšší soud zde primárně posuzoval použitelnost odposlechů v jiné trestní věci, než ve které byly odposlechy pořízeny, je zřejmé, že tím spíše lze tyto závěry vztáhnout i na situaci, kdy se právní kvalifikace změní v téže právní věci (srov. dikci "nebo že právní kvalifikace, která podle §88 odst. 1 tr. ř. vedla k povolení odposlechů, se na základě provedeného dalšího dokazování neprokázala"). Na tomto místě se sluší též poznamenat, že Ústavní soud ve své judikatuře tato výkladová východiska Nejvyššího soudu jako ústavně konformní aproboval (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2539/15 ze dne 4. 11. 2015, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Konečně nelze přehlédnout, že teprve následkem vyhodnocení pořízených odposlechů došlo k upřesnění charakteru jednání stěžovatele, což vedlo ke změně právní kvalifikace okresním soudem, a to v jeho prospěch.
Co se týče námitky údajné podjatosti vyšetřující policistky, stěžovatel ji vznesl již v přípravném řízení a policejní orgán o ní také rozhodl, včetně stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí o nevyloučení komisařky (č. l. 205 a 210 vyšetřovacího spisu). Z těchto důvodů již soudy nepokládaly za nutné se k námitce blíže vyjadřovat. Ostatně ani stěžovatel či jeho obhájce nepovažovali za nutné své výhrady podjatosti vyšetřující policistky zmínit v odvolacím řízení, a to ani v samotném odvolání (č. l. 329), ani v jednom z veřejných zasedání odvolacího soudu (viz protokoly na č. l. 352 a 372), jichž se navíc sám stěžovatel nezúčastnil. Nelze než konstatovat, že obhajoba zde řádně nevyužila procesní prostor, který se jí v odvolacím řízení nabídl, a tudíž uvedenou námitku je nutno pokládat za nepřípustnou v řízení o ústavní stížnosti.
Polemika stěžovatele s vývody Nejvyššího soudu (a potažmo i nižších soudů) stran nenaplnění subjektivní a zejména pak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, zvláště pokud jde o výklad "nezkušenosti" a "tísně" jako znaků lichvy, postrádá ústavně právní rovinu. Skutečnost, že s tímto hodnocením není stěžovatel spokojen, ústavní stížnost ještě důvodnou nečiní. Dovolací soud námitky stěžovatele v dostatečném rozsahu přezkoumal a vyvodil v tomto směru patřičné závěry, na nichž Ústavní soud nic ústavně nekonformního neshledal a na které postačí v podrobnostech odkázat (viz str. 3 a 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud tedy v rozhodnutích a postupu trestních soudů nic zásadně nespravedlivého nezjistil, pročež musil odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu