ECLI:CZ:US:2007:4.US.1889.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1889/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Haštalská 27, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005 sp. zn. 4 T 7/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. 3 To 93/2005 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 7 Tdo 269/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu), brojí stěžovatel proti výše označeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jejich postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny a nebyly respektovány principy zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel zejména v tom, že obecné soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění, jejich závěry, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu žalovaných trestných činů, nemají podklad v objektivně zjištěných skutečnostech a jsou v rozporu se základní zásadou trestního řízení "in dubio pro reo". Dále stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že i v případě, že by rozhodnutí o jeho vině bylo správné, je nesprávné především rozhodnutí soudu odvolacího o uloženém trestu, neboť při rozhodování o trestu nebyla dostatečně zohledněna doba, která uběhla od spáchání trestné činnosti a skutečnost, že trestní řízení trvalo osm let, přičemž toto pochybení nenapravil ani soud dovolací.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
Z trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 7/2003, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005 čj. 4 T 7/2003-4896 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst.1, §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným. Odsouzen byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině 9 spoluobžalovaných stěžovatele.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. 3 To 93/2005 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části v celém rozsahu ohledně stěžovatele (i 8 spoluobžalovaných). Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst.1, §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. v platném znění a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v platném znění, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a odsuzuje se podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. Znovu bylo rozhodnuto též o vině spoluobžalovaných stěžovatele. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání stěžovatele, opřené o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 7 Tdo 269/2007 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti skutkovým zjištěním, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a domáhá se přezkoumání jejich závěrů vztahujících se ke skutkovým zjištěním Ústavním soudem. Vyslovuje rovněž nesouhlas s výrokem o trestu obsaženým v rozsudku odvolacího soudu a dovolacímu soudu vytýká, že se ztotožnil se závěry soudu druhého stupně vztahujícími se k rozhodnutí o uloženém trestu odnětí svobody.
Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud již opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 375/04, III. ÚS 156/04), stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 272/01, II. ÚS 182/02). Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů.
Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy Ústavním soudem přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry těchto soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že část ústavní stížnosti týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů nalézacího soudu je obsahově shodná s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku, všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v tomto opravném prostředku a odvolací soud, který znovu rozhodl o vině stěžovatele a napravil i nerespektování ustanovení §16 tr. zák. nalézacím soudem, se s těmito námitkami řádně vypořádal.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Přesto, že rozsah dokazování není v ústavní stížnosti napadán, konstatuje Ústavní soud, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v napadených rozhodnutích přiléhavě odůvodněny (§125 odst. 1 tr. ř.).
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, vypořádal se s obhajobou stěžovatele a logicky a přesvědčivě odůvodnil závěry o vině stěžovatele jednotlivými útoky trestného činu, příp. pokusu trestného činu, kterými byl uznán vinným. Rovněž odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího je v plném souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Obecné soudy tedy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a na obsah jejich rozhodnutí proto postačí odkázat.
Ústavní soud konstatuje, že soudy prvních dvou stupňů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu postupovaly v souladu s platným trestním řádem a se základními zásadami českého trestního řízení, trestní odpovědnost stěžovatele zhodnotily v souladu se zákonem, a to při respektování hranic vymezených i ústavněprávními předpisy. Za situace, kdy procesní postup obecných soudů byl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a z provedených důkazů vyvozeným skutkovým stavem věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
K námitce, že závěry soudů jsou v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", stěžovatelem blíže nezdůvodněné, Ústavní soud pouze pro úplnost konstatuje, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné obžalovaného uznat vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citovaného pravidla. Rozhodnout ve prospěch obžalovaného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obžalovaného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98). Pravidlo "in dubio pro reo" je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Žádné takovéto pochybnosti v posuzovaném případě zjištěny nebyly a stěžovatel na ně ani neupozorňuje.
Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud i námitku stěžovatele, že při rozhodování o trestu odvolací soud, který z podnětu odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu a na rozdíl od tohoto soudu dospěl k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., nezohlednil dobu trvání trestního řízení. Ústavní soud se ztotožňuje s konstatováním odvolacího soudu, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal s podmínkami pro užití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., které umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody a rovněž se závěrem, že okolnosti posuzované věci ani poměry stěžovatele aplikaci citovaného ustanovení trestního zákona neumožňují. Odvolací soud svůj závěr, že použití zmírňovacího ustanovení při ukládání trestu odnětí svobody stěžovateli není na místě, vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem odůvodnil, zdůraznil výši škody, která byla způsobena, četnost útoků a delší časovou linku páchání trestné činnosti. Při rozhodování o výši trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli vzal v úvahu i časovou vzdálenost od spáchání trestné činnosti, a proto, byť i uložil trest v rámci zákonné trestní sazby stanovené v ustanovení §148 odst. 4 tr. zák., zvolil trest při spodní hranici dané trestní sazby. Délka trvání trestního řízení tudíž odvolacím soudem zohledněna byla.
Porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy postupem soudů prvních dvou stupňů a jejich rozhodnutími Ústavní soud nezjistil.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že v dovolacím řízení nebylo napraveno pochybení odvolacího soudu týkající se výroku o trestu. Námitku, že při rozhodování odvolacího soudu o trestu nebyla dostatečně zohledněna doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti i délka trestního řízení, čímž mělo dojít k porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, uplatnil stěžovatel ve stejném rozsahu již v podaném dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že námitku vztahující se k neužití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a k nezohlednění délky trestního řízení lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a touto námitkou se podrobně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná námitka je zjevně neopodstatněná. Tento závěr odůvodnil zejména rozsahem trestné činnosti, rozhodujícím podílem stěžovatele na jejím spáchání a výší škody, která byla České republice způsobena (škoda 7x převýšila hranici škody velkého rozsahu podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák.), resp. zčásti hrozila (hrozící škoda převýšila uvedenou hranici téměř 3x) a jejímu způsobení bylo zabráněno pouze tím, že byli zadrženi řidiči přepravující líh. Dovolací soud rozvedl i základní skutkové okolnosti jednání stěžovatele a dalších spoluobžalovaných, zdůraznil, že se jednalo o trestnou činnost zasahující na území cizích států (trestná činnost spočívala "v masivním nezákonném dovozu 96 % lihu ze zahraničí - Francie, Itálie, Řecko - do ČR, který byl fiktivně u zahraničních lihovarů deklarován jako vývoz do jiných států mimo ČR - Ukrajina, Litva, Lotyšsko, přičemž v průběhu přepravy došlo k výměně dokladů k lihu za tranzitní doklady pro průvoz nerizikové komodity přes ČR do jiných států, ale po vstupu do ČR byl náklad bez celního projednání vyjmut z režimu tranzitu a vyskladněn na území býv. Severomoravského kraje, a to s cílem vyhnout se zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty") a stěžovatel jako jeden z organizátorů této trestné činnosti průběh přepravy řídil, trestné činnosti se dopustil v přímém úmyslu, tuto páchal cílevědomě, po dlouhou dobu a do trestné činnosti zapojil další osoby. Za této situace nelze dospět k závěru, že byly splněny podmínky pro užití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o námitku týkající se délky trestního řízení uplatněnou v dovolání a nyní opakovanou v ústavní stížnosti, i s touto se Nejvyšší soud řádně vypořádal. Stěžovateli byl v rámci zákonné trestní sazby ustanovení §148 odst. 4 tr. zák. (5 - 12 let odnětí svobody) uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, tedy téměř při samé spodní hranici uvedené trestní sazby. Za situace, kdy způsobená či hrozící škoda mnohonásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, není pochyb o tom, že v takto uloženém trestu odnětí svobody byla doba trvání trestního stíhání stěžovatele plně zohledněna. Důvodně bylo přihlédnuto i k tomu, že stěžovatel i poté, kdy počátkem roku 1996 byli při přepravě lihu z Francie řidiči zadrženi orgány Celního pátracího úřadu SRN, v páchání další, ještě rozsáhlejší trestné činnosti, pokračoval až do dubna 1997. I když od sdělení obvinění stěžovateli do jeho pravomocného odsouzení uplynula doba osmi roků, nelze přehlédnout, že se jednalo o důkazně a skutkově složitou trestní věc, o řadu útoků téhož pokračujícího trestného činu, obžaloba byla podána na celkem 21 obviněných, trestná činnost zasahovala do více cizích států, byli do ní zapojeni i cizí státní příslušníci a důkazy bylo třeba opatřovat formou dožádání v rámci právní pomoci ve styku s cizinou (právní pomoc byla vyžadována od příslušných orgánů ze SRN, Francie, Itálie, Portugalska, Řecka a Slovenska), což bylo časově velmi náročné. Všechny tyto skutečnosti měly vliv na celkovou dobu trestního řízení a přesto při ukládání trestu stěžovateli byla tato doba vzata v úvahu, neboť jinak - jak konstatuje Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí o dovolání - musel by být stěžovateli "s ohledem na charakter a rozsah jeho trestné činnosti, jakož i výraznou výši způsobené škody, uložen trest podstatně přísnější". S tímto závěrem se po přezkoumání věci ztotožňuje i Ústavní soud a vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je vyčerpávající a zcela přesvědčivé, na toto v dalších podrobnostech odkazuje. Časový odstup od spáchání trestné činnosti byl v dané věci soudem odvolacím i dovolacím zcela nepochybně zohledněn při rozhodování o výši uloženého trestu. I za situace, že by bylo možno považovat dobu trvání trestního řízení v dané věci za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bylo by toto porušení v plném rozsahu kompenzováno uložením mírného trestu odnětí svobody.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že dovolací soud postupoval v daném případě v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zákonným způsobem odůvodnil.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutími obecných soudů v přezkoumávané věci ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolává v ústavní stížnosti, ani žádná jiná základní práva garantovaná Listinou či Úmluvou, porušena nebyla.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. listopadu 2007
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu