ECLI:CZ:US:2004:4.US.191.04
sp. zn. IV. ÚS 191/04
Usnesení
IV. ÚS 191/04
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti MUDr. L. T., zastoupeného JUDr. K. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, čj. 32 Odo 270/2004-150 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 5. 2001, čj. 12 Co 654/2000-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2004 se MUDr. L. T. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel je soukromým lékařem. Žalobou ze dne 22. 4. 1996 se domáhal proti B., spol. s r.o. se sídlem v Olomouci, zaplacení částky 99.964,- Kč, jež měla představovat neoprávněně účtovanou část daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") v nájemném za užívání zdravotnického přístroje podle smluv o koupi najaté věci ve vlastnictví vedlejšího účastníka, a to od 1. 8. 1993, kdy došlo ke snížení DPH z 23 % na 5 %.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 4. 2000 žalobě stěžovatele vyhověl, když dospěl k závěru, že vedlejší účastník se bezdůvodně obohatil tím, že stěžovateli účtoval v nájemném vyšší DPH, než jaká byla stanovena zákonem o DPH.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 28. 5. 2001 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Konstatoval, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci, nicméně dospěl k jinému právnímu závěru, tedy že snížení DPH u věcí, které byly předmětem smluv, nemělo vliv na již sjednanou cenu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, dovolání stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném dokazování a spočívá na správném právním posouzení věci. Poukázal mj. na ust. §494 a §448 odst. 2 obch. zákoníku, dle něhož "(2) Není-li cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení a je-li smlouva platná s přihlédnutím k §409 odst. 2, může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy."
Stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny, čl. 2 odst. 3 Listiny a právo pokojného užívání majetku zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je přesvědčen, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování ze skutkových zjištění, jež neměla oporu v provedeném dokazování a učinily nesprávné právní závěry při posouzení dopadu změny daňového zákona do soukromoprávní sféry, což lze dovodit i z ust. §111 odst. 12 nového zákona o DPH č. 235/2004 Sb.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatele.
Krajský soud Ostrava, pobočka v Olomouci, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém právním posouzení věci a má zato, že argumentace stěžovatele nedosahuje ústavně právní roviny. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 18 C 25/2000, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení stěžovatele a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud především uvádí, že tento článek nemá samostatnou existenci a je zahrnut v základním právu na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého civilního řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám dle přesvědčení Ústavního soudu byla v posuzované věci zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jako si on představuje, a dospět k právním závěrům, které má on za správné. To, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu. Dovolací soud pak zcela v souladu se svým posláním sjednocovat judikaturu obecných soudů v odůvodnění svého usnesení podrobně objasnil své závěry, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném dokazování a spočívá na správném právním posouzení věci.
Ze samotné skutečnosti, že obecné soudy měly na věc odlišný právní názor než stěžovatel, pak nelze dovodit, že stěžovatel byl nucen činit, co zákon neukládá, tedy že bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 1 Listiny.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nutno uvést, že poskytnutí plnění, k němuž je účastník závazkového vztahu zavázán, nelze považovat za zásah do práva na pokojného užívání svého majetku. Stejně tak Ústavní soud nemohl akceptovat tvrzení o porušení principu, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), neboť v civilní věci stěžovatele se o uvedené veřejnoprávní závazky vůbec nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy dle názoru Ústavního soudu nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy; z toho však nelze bez dalšího dovodit, že řízení bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti jiné relevantní tvrzení neuvedl a ani z obsahu vyžádaných spisů není patrno, že by v řízení před obecnými soudy jakkoliv byly porušeny principy ústavně souladného procesu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu