ECLI:CZ:US:1995:4.US.193.95
sp. zn. IV. ÚS 193/95
Usnesení
IV. ÚS 193/95
Jestliže z důkazního řízení vyplývá, že konfiskace byla odůvodněna právě faktorem německé národnosti rodičů stěžovatelky, nemůže její oprávněnost zpochybnit příslušnost stěžovatelčina otce k živnostenskému stavu, neboť o tento fakt se konfiskační výměry neopírají. Bylo-li tedy postupováno v mezích dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, nelze takový postup považovat za porušení Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. srpna 1995 ve věci ústavní stížnosti H.P., zastoupené advokátem JUDr. V.U., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 1995, čj. 11 Co 594/94-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 4. 1994, čj. 12 C 80/92-25, jímž návrh, aby J., s. d., bylo uloženo sepsat s navrhovatelkou dohodu o vydání, ve výroku rozsudku blíže označených, nemovitostí, byl zamítnut, stěžovatelka uvádí, že v projednávané věci nebyla řešena otázka národnosti jejích rodičů a že právě v nerozlišení pojmů národnosti a občanství spočívá jádro celého sporu. Ke konfiskaci majetku rodičů stěžovatelky podle dekretu č. 108/1945 Sb. došlo až po únoru 1948 z politických důvodů, a to v souladu se záměrem zcela likvidovat živnostenský stav. Právě v tom, že tuto skutečnost nevzaly obecné soudy při svém rozhodování v úvahu a paušálně převzaly obsah dekretu č. 108/1945 Sb. bez přihlédnutí k těmto, shora uvedeným, konkrétním okolnostem, porušily článek 90 Ústavy, jakož i článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení článku 3 Listiny spatřuje pak stěžovatelka v tom, že v důsledku paušálního zařazení obyvatel tzv. H., tedy i jejích rodičů, jako občanů německé národnosti, nebylo zkoumáno splnění podmínek zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu 12 C 18/92 Okresního soudu v Opavě neplyne však nic, co by nasvědčovalo závěru, že k porušení některého ze základních práv a svobod stěžovatelky skutečně došlo. Z výměru bývalého ONV, ze dne 30. 4. 1948, sp. zn. K-727/6-IV-N, obecné soudy zjistily, že u rodičů stěžovatelky byly shledány podmínky pro konfiskaci podle §1 odst. 1 č. 1, 2, 3 dekretu č. 108/1945 Sb., a to proto, že jmenovaní se přihlásili k německé národnosti a otec stěžovatelky byl členem N. Rovněž z výměru bývalého MNV, ze dne 6. 2. 1950, sp. zn. 562-13/1-1950-VIII-Tý, je patrno, že odvolání rodičů stěžovatelky nebylo vyhověno a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno proto, že rodiče stěžovatelky byli osobami německé národnosti a neprokázali, že splňují podmínky pro vynětí majetku z konfiskace.
Jakkoli Ústavní soud má odlišný názor na otázku tzv. rozhodného období, než jaký zastávají oba obecné soudy, splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. může v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. soud posuzovat právě tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem (R č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94, nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94), nebyla vadnost nebo nesprávnost řízení proběhnuvšího v tzv. rozhodné době ničím doložena. I v té době totiž platilo ustanovení §1 odst. 1 č. 2 dekretu č. 108/1945 Sb., stejně jako ustanovení §1 odst. 4 citovaného dekretu, podle nichž byl konfiskován bez náhrady majetek osob německé národnosti, s výjimkou osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, přičemž o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci, rozhodoval příslušný ONV, a na základě podaného odvolání ZNV. Jestliže z důkazního řízení vyplývá, že konfiskace byla odůvodněna právě faktorem německé národnosti rodičů stěžovatelky, nemůže její oprávněnost zpochybnit ani příslušnost stěžovatelčina otce k živnostenskému stavu, pro tehdejší režim nepochybně nežádoucímu, neboť o tento moment se konfiskační výměry neopírají. K problematice dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, zaujal pak Ústavní soud stanovisko ve svém nálezu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94. V souladu s tímto stanoviskem třeba dále dovodit, že bylo-li postupováno v mezích tohoto dekretu, nelze takový postup považovat za porušení Listiny základních práv a svobod, jakkoli správní řízení proběhlo v období, přinášejícím již s sebou majetkové a jiné křivdy.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. srpna 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj