ECLI:CZ:US:2018:4.US.1973.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1973/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele N. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 10. 2007, č. j. KZV 86/2007-31, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 5 T 68/2011-5919, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 2 To 86/2015, a proti jinému zásahu spočívajícímu ve vyrozumění Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. Ntn 67/2017, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jakožto účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části právního předpisu se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2017, doplněnou podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2017 a dne 4. 12. 2017, která splňuje všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a konstatování nezákonnosti shora specifikovaného vyrozumění Nejvyššího soudu s tvrzením, že těmito rozhodnutími a tímto jiným zásahem došlo k porušení jeho práva na o vlastní záležitosti zákonným a nestranným soudem zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2, práva na obhajobu a bezplatnou právní pomoc zaručených čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, práva na rovnost účastníků v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Jelikož porušení některých těchto základních práv spatřuje stěžovatel v aplikaci ustanovení §265d odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jež považuje za protiústavní, spojil svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto ustanovení.
3. Stěžovatel rovněž uvedl, že splnění předpokladů přípustnosti své stížnosti ve vztahu ke shora specifikovaným rozhodnutím spatřuje v tom, že byť proti nim podal dovolání nikoliv prostřednictvím obhájce, jeho stížnost splňuje podmínky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž byla podána ve lhůtě kratší než jeden rok ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem. Za takový den stěžovatel považuje doručení písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, který byl vyhlášen dne 31. 8. 2016.
4. Přesah stížnosti nad zájmy stěžovatele spatřuje stěžovatel především v tom, že právní úprava dovolacího řízení dle trestního řádu je protiústavní, což dopadá na podstatně širší okruh osob než je stěžovatel. I pokud by protiústavnost nebyla konstatována, Nejvyšší soud ustáleně postupuje ústavně nekonformním způsobem. Podstatně širšího okruhu osob se pak dotýká i námitka stěžovatele ohledně přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem, který k němu dal souhlas, jakož i námitka odnětí zákonnému soudci.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
5. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro podezření, mimo dalšího skutku, o němž se vedlo jiné řízení, ze spáchání trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §148 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2003. V návětí specifikovaným usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele do usnesení o zahájení trestního stíhání.
6. V návětí konkretizovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "soud nalézací") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let a k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb po 10.000,- Kč. Výrok o trestu tohoto rozsudku byl z podnětu odvolání podaného stěžovatelem zrušen v návětí individualizovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "soud odvolací") a nově bylo rozhodnuto, že se upouští od uložení souhrnného trestu, neboť dříve uložený trest byl dostatečný. Odvolání podané státním zástupcem odvolací soud zamítl. V poučení pak odvolací soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání, které stěžovatel může podat pouze prostřednictvím obhájce a že jinak se takové podání nepovažuje za dovolání, byť by takto bylo označeno.
7. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, učinil tak však sám, tedy nikoliv prostřednictvím obhájce. Ve svém dovolání stěžovatel současně žádal o ustanovení obhájce. Nejvyšší soud na jeho dovolání reagoval v návětí uvedeným vyrozuměním (dále jen "předmětné vyrozumění"), v němž stěžovateli sdělil, že jeho podání se dle §265d odst. 2 trestního řádu nepovažuje za dovolání, neboť je stěžovatel nepodal prostřednictvím svého obhájce, a proto bylo postoupeno ministerstvu spravedlnosti jako možný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. O stěžovatelově žádosti o bezplatnou právní obhajobu bylo pak rozhodnuto až po doručení předmětného vyrozumění, a to negativně.
III. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení
8. Argumentace stěžovatele je koherentní s jeho postojem v průběhu předcházejícího trestního řízení. Stěžovatel tak brojí proti 1) porušení práva na obhajobu; 2) absenci výzvy k odstranění vad dovolání; 3) nevyčerpání předmětu odvolání; 4) rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem, který k němu dal pokyn; 5) nezpřístupnění tzv. pomocného vyšetřovacího spisu stěžovateli; 6) odnětí zákonnému soudci; 7) nezákonnosti odposlechů; 8) nezákonnosti výslechu spoluobviněné; 9) nezákonnosti domovní prohlídky. Tyto námitky je možno přiblížit následovně:
9. Ad 1) stěžovatel rozsáhle argumentuje pro závěr, že ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu představuje porušení práva na osobní obhajobu. Stručně řečeno, stěžovatel toto porušení spatřuje ve skutečnosti, že dovolání lze v trestním řízení podat toliko prostřednictvím obhájce, přičemž vlastnoruční dovolání podané samotným obviněným se dle trestního řádu za dovolání ani nepovažuje. Právo na osobní obhajobu je ovšem zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny, který omezení nepřipouští. V situacích, kdy obviněný nemá obhájce, je tak zbaven možnosti dovolání podat, což porušuje principy zakotvené v čl. 4 odst. 2, 4 Listiny a ve skutečnosti jde o zneužití institutu povinného zastoupení obhájcem k porušení ústavně zaručeného základního práva na obhajobu. Stěžovatel rovněž ve srovnání s jinými právními řízeními dospívá k závěru, že trestní řízení se vymyká tím, že nestanovuje povinnost vyzvat osobu, která sama podala dovolání, k odstranění vad. Stěžovatel na toto téma dále rozvíjí řadu teoretických úvah a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, jež má dle jeho názoru podporovat tuto jeho námitku.
10. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům, že dne 17. 11. 2016 spolu s odůvodněním stížnosti proti usnesení, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání bezplatné obhajoby, si podal další žádost o přiznání bezplatné obhajoby, neboť se dle jeho názoru změnila situace, přičemž zatímco tuto jeho stížnost ze dne 17. 11. 2016 zamítl odvolací soud a o jeho nové žádosti ze dne 17. 11. 2016 nebylo nikdy rozhodnuto. Stěžovatel si proto podal spolu se svým dovoláním novou žádost o přiznání bezplatné obhajoby a o ustanovení obhájce, o této nebylo nijak rozhodnuto až do doby, než mu bylo doručeno předmětné vyrozumění, že se jeho podání nepovažuje za dovolání, a až poté přípisem nalézacího soudu ze dne 16. 5. 2017 byl stěžovatel informován o tom, že lhůta k podání dovolání již uplynula, a proto o jeho žádosti nelze rozhodnout.
11. Dle stěžovatele obecné soudy pochybily již jen tím, že mu právo na bezplatnou obhajobu nepřiznaly, neboť stěžovatel pro ně splňoval podmínky a v nesouvisejícím občanskoprávním řízení mu bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku.
12. Dále k této námitce stěžovatel uvedl, že i kdyby Ústavní soud shledal ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu za souladné s ústavním pořádkem, Nejvyšší soud se dopustil jeho ústavně nekonformního výkladu. Dle stěžovatele nelze ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu vykládat tak, že by nepodáním dovolání prostřednictvím obhájce obviněný automaticky ztrácel tento opravný prostředek, jakož i přístup k Ústavnímu soudu. Za ústavně konformní výklad předmětného ustanovení by stěžovatel považoval, kdyby Nejvyšší soud musel stěžovatele nejprve vyzvat k odstranění vad, a teprve pro případ neuposlechnutí této výzvy postupovat dle §265d odst. 2 trestního řádu. Dle stěžovatele je tento přístup nelogický zejména v porovnání s ústavní stížností, u níž v případě vad Ústavní soud stěžovatele vždy vyzývá nejprve k jejich odstranění, než ji případně odmítne.
13. Ad 3) stěžovatel uvedl, že odvolací soud nerozhodl o jeho odvolání v rozsahu, v němž brojil proti výroku o vině.
14. Ad 4) stěžovatel tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení rovnosti zbraní, a to stručně řečeno proto, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval tentýž státní zástupce, který schválil koncept tohoto usnesení vypracovaný policejním orgánem.
15. Námitka ad 5) dle stěžovatele představuje druhé porušení rovnosti zbraní, neboť informace o rozhodných skutečnostech týkajících se vztahu a komunikace dozorujícího státního zástupce a policejního orgánu byly uvedeny v tzv. pomocném vyšetřovacím spise, k němuž obviněný ani jeho obhájce neměl přístup.
16. Ad 6) stěžovatel brojí proti skutečnosti, že v jeho věci rozhodoval senát odvolacího soudu, který k tomu byl nepříslušný dle platného rozvrhu práce, v němž docházelo ke změnám. Stěžovatel dále podrobně rozvedl, co jej k tomuto závěru vedlo.
17. Ad 7) stěžovatel předkládá rozsáhlou argumentaci, podle níž proti němu byly jako důkaz použity odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, pro jejichž nařízení nebyly splněny zákonné předpoklady a jejichž realizací i následným použitím proti stěžovateli byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva. Na podporu této své argumentace se stěžovatel dovolává celé řady rozhodnutí Ústavního soudu i soudů obecných.
18. Ad 8) stěžovatel rovněž napadá, že proti němu jako důkaz byla použita výpověď jeho spoluobviněné, ačkoliv jejímu prvotnímu výslechu nebyl přítomen jeho obhájce, neboť orgány činné v trestním řízení účelově postupovaly tak, aby se jej jeho tehdejší obhájce nemohl účastnit.
19. Ad 9) stěžovatel vztahuje protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení i na nařízení a provedení domovní prohlídky, jakož i proti všem důkazům zjištěným na jejím základě. Dle stěžovatele nebyly splněny požadavky předepsané dřívější judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nejen pro provedení domovní prohlídky, ale již pro samotný příkaz k ní.
20. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření dalších účastníků řízení.
21. Nalézací soud plně odkázal na závěry svých rozhodnutí citovaných v ústavní stížnosti.
22. Odvolací soud rovněž odkázal na své závěry vtělené do svého napadeného rozsudku.
23. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel podal dovolání sám, nikoliv prostřednictvím obhájce, navíc proti jednomu ze dvou napadených rozhodnutí (které však není předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti - pozn. Ústavního soudu) již dříve podal dovolání, o němž Nejvyšší soud následně rozhodl. Postup dle ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu byl tak zcela na místě. Mimo to Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel podal dovolání až po uplynutí zákonné lhůty.
24. Státní zástupce činný při Krajském státním zastupitelství v Praze se vyjádřil toliko k námitkám 4) a 5), přičemž uvedl, že napadaný postup byl plně v souladu s dřívější praxí a až řadu let poté Nejvyšší soud začal rozhodovat tak, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže rozhodovat dozorující státní zástupce, pokud se již před vydáním tohoto usnesení vyjádřil v tom smyslu, že s jeho obsahem souhlasí.
25. Vedoucí státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze se výslovně vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.
26. Ve věci se vyjádřil i první náměstek Nejvyššího státního zástupce, neboť v původní vlastnoruční ústavní stížnosti stěžovatel napadal i výsledek přezkumného řízení provedeného Nejvyšším státním zastupitelstvím. Jelikož však stěžovatel v doplnění svých ústavních stížností provedených řádně zvoleným právním zástupcem změnil předmět ústavní stížnosti tak, že tato výsledek tohoto přezkumného řízení již nenapadala, nenakládal nadále Ústavní soud s Nejvyšším státním zastupitelstvím jakožto s účastníkem či vedlejším účastníkem řízení.
27. Všichni účastníci a vedlejší účastník, kteří se k věci relevantně vyjádřili, pak shodně dospěli k závěru, že Ústavní soud by neměl ústavní stížnosti vyhovět. Ústavní soud upustil od zaslání jejich vyjádření stěžovateli, neboť tato nepřináší žádné ve věci nové argumenty, s nimiž se stěžovatel nevypořádal již ve své ústavní stížnosti. K argumentu Nejvyššího soudu, že stěžovatel podal dovolání až po uplynutí zákonné lhůty, Ústavní soud uvádí, že ve spise zkontroloval, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli i jeho tehdejšímu obhájci doručen dne 14. 11. 2016, přičemž poslední den lhůty k podání dovolání připadl na 16. 1. 2017, neboť den 14. 1. 2017 byla sobota. Dne 16. 1. 2017 přitom stěžovatel učinil své podání označené jako dovolání, na něž reagoval Nejvyšší soud předmětným vyrozuměním. Tento argument Nejvyššího soudu je tak vyvrácen a Ústavní soud z něj nebude vycházet.
IV. Posouzení Ústavním soudem
28. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě, neboť ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti navíc nepřípustná.
29. Ústavní soud předně uvádí, že v nyní projednávané věci je přípustnost ústavní stížnosti v rozsahu námitek 3) až 9) závislá na vyřízení námitek 1) a 2). Při závěru, že námitky 1) a 2) nezavdávají důvod k zakročení Ústavního soudu proti v návětí uvedenému jinému zásahu, totiž v tomto rozsahu bude ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává. Ústavní soud se proto musel nejprve zabývat námitkami 1) a 2), které spolu úzce souvisí. K tomu uvádí Ústavní soud následující:
30. K námitkám 1) a 2) Ústavní soud konstatuje, že je na místě stěžovatelův případ posoudit prizmatem nosných závěrů rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Correia de Matos proti Portugalsku, stížnost č. 56402/12 ze dne 4. 4. 2018 (dostupné na serveru: https://hudoc.echr.coe.int.), týkajícího se právě povinného zastoupení obhájcem v trestním řízení. V bodě 143 tohoto rozsudku formuloval Evropský soud pro lidská práva tyto závěry následovně: Za prvé, článek 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy nedává obviněnému bez dalšího právo se rozhodovat, jakým způsobem má být jeho obhajoba zajištěna. Za druhé, rozhodnutí, která z alternativ čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (hájit se osobně či prostřednictvím obhájce dle své volby či v některých případech ustanoveného soudem) se má uplatnit, závisí v zásadě na právní úpravě či soudní praxi členských států Úmluvy. Za třetí, členské státy Úmluvy mají v této otázce široký, byť ne neomezený, prostor pro uvážení. K porušení práva na obhajobu stěžovatele povinností mít obhájce tak může dle Evropského soudu pro lidská práva v zásadě dojít jen tehdy, pokud není příslušná zákonná úprava či její aplikace v konkrétním případě dostatečně odůvodněná či pokud by stěžovateli bylo znemožněno se efektivně podílet na svém řízení.
31. Pro stěžovatelův případ je kardinálního významu, že jeho argumentace podporující námitky 1) a 2), byť se věnovala i obecnějším úvahám o zakotvení práva na obhajobu a jeho obsahu, nesměřovala obecně proti existenci povinného zastoupení obhájcem, ale proti tomu, že v jeho důsledku bylo stěžovateli znemožněno účinně podat dovolání. Konkrétní stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv aplikací ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu, jež stěžovatel považuje za protiústavní, totiž spočívalo právě v tom, že stěžovatel neměl možnost domoci se účinně podání a projednání svého dovolání, nebyl-li zastoupen obhájcem.
32. Jak však Ústavní soud vyloží níže, stěžovatel tuto možnost měl, neboť v předmětnou dobu byl zastoupen obhájcem, který byl povinen za stěžovatele dovolání podat, pokud by mu tento za tímto účelem udělil pokyn. Ústavní soud proto neinicioval řízení dle §64 a násl. zákona o Ústavním soudu o posouzení souladu §264d odst. 2 trestního řádu, neboť stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nemohla být jeho aplikací v konkrétním případě v rozsahu stěžovatelových námitek 1) a 2) porušena, a tedy nevyvstal důvod pro přezkum souladu tohoto ustanovení s ústavou.
33. Ve svých úvahách vyústivších v tento závěr předně Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel byl poučením v návětí specifikovaného rozsudku odvolacího soudu řádně upozorněn na to, že proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání, o náležitostech, jež musí toto dovolání splňovat, aby je mohl Nejvyšší soud projednat, a to včetně povinného podání prostřednictvím obhájce, o lhůtě a místě podání, jakož i o skutečnosti, že nepodá-li je prostřednictvím obhájce, nebude Nejvyšší soud takové podání považovat za dovolání a nemůže o něm rozhodnout, i kdyby tak bylo označeno. Stěžovatel přitom ani ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by v tomto smyslu řádně poučen nebyl a že své vlastnoruční podání označené jako dovolání podal sám toliko z důvodu, že by byl v důsledku pochybení obecných soudů v mylném domnění, že tento postup povede k řádnému projednání tohoto jeho podání jakožto dovolání. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel si byl povinnosti podat dovolání výhradně prostřednictvím obhájce vědom, jakož i skutečnosti, že není-li dovolání podáno prostřednictvím obhájce, neznamená to pouze odstranitelnou vadu dovolacího řízení, ale že důsledkem této skutečnosti je, že takové podání vůbec nebude považováno za dovolání a že o něm Nejvyšší soud jakožto o dovolání vůbec nebude rozhodovat.
34. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž nepopírá, že byl v průběhu svého trestního stíhání zastoupen obhájcem, naposledy v době podání označeného stěžovatelem jako dovolání JUDr. Vladimírem Vaňkem, a to na základě plné moci, kterou mu udělil dne 23. 6. 2016, v níž byl rozsah zmocnění vymezen takto:
"...aby mne zastupoval jako obviněného v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 86/2015 a vykonával veškeré úkony s tím spojené, podával opravné prostředky či námitky, vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění z nároků přijímal, přebíral doručované písemnosti, to vše i tehdy, je-li k tomu podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci."
35. Dle ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu platí, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání, nicméně i když zmocnění takto zaniklo, je obhájce mimo jiné oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. JUDr. Vaněk jako stěžovatelův obhájce tedy byl oprávněn podat za stěžovatele i dovolání a účastnit se dovolacího řízení. Žádnou skutečnost osvědčující zánik právního zastoupení stěžovatele v této rozhodné době stěžovatel netvrdí a nic takového ostatně nevyplývá ani ze spisu.
36. V této souvislosti je vhodné zmínit, že na č. l. 6760 se nachází e-mail JUDr. Vaňka ze dne 11. 1. 2017, v němž se dotazuje nalézacího soudu, kdy bylo doručeno v návětí uvedené rozhodnutí odvolacího soudu Krajskému státnímu zastupitelství v Praze a zda proti němu bylo státním zástupcem podáno dovolání, přičemž uvádí, že stěžovateli i jemu bylo toto rozhodnutí doručeno dne 14. 11. 2016. Je tedy zřejmé, že JUDr. Vaněk ve věci i po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se skončilo trestní stíhání (tj. po doručení v návětí specifikovaného rozsudku odvolacího soudu), vystupoval jako obhájce stěžovatele, tedy nejednal, jako kdyby tím okamžikem jeho zmocnění zaniklo. I ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo v této době stále s JUDr. Vaňkem coby s obhájcem stěžovatele jednáno, jak vyplývá i z pokynu předsedkyně senátu k odpovědi na tento jeho e-mail nacházející se ve spisu na s. 6761.
37. Veškerá stěžovatelova argumentace proti tomu, že mu bylo formálním požadavkem na zastoupení obhájcem v dovolacím řízení odňato právo na obhajobu, neboť tuto nemohl vykonávat osobně, a protože si obhájce nemohl obstarat, jeho osobní obhajoba byla jedinou možností, jak se mohl v rámci dovolacího řízení hájit, je tudíž zcela bezpředmětná. Stěžovatel byl zastoupen obhájcem, přičemž v rozsahu jeho zmocnění bylo i podání dovolání a účast na dovolacím řízení. Dlužno podotknout, že stěžovatel byl před udělením plné moci JUDr. Vaňkovi zastupován JUDr. Filipem Svobodou, obhájcem ustanoveným ex offo, neboť ve stěžovatelově případě byl dán důvod nutné obhajoby dle ustanovení §36 odst. 3 trestního řádu, přičemž opatření o ustanovení tohoto obhájce (č. l. 6042) nikterak rozsah zmocnění dle ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu nevylučovalo. I kdyby si tak stěžovatel nebyl zvolil obhájce udělením plné moci, byl by zastoupen jiným obhájcem, který by na základě svého ustanovení ve spojení s §41 odst. 5 trestního řádu byl oprávněn podat za něj dovolání a účastnit se dovolacího řízení.
38. Ústavní soud k tomu připomíná, že dle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), je advokát povinen se řídit pokyny svého klienta, nejsou-li v rozporu se zákonem či se stavovskými předpisy. Podání dovolání je zákonným právem obviněného (resp. odsouzeného), proto pokyn k podání dovolání nemůže být hodnocen jako pokyn jsoucí v rozporu s právními či stavovskými předpisy.
39. I prostřednictvím svého obhájce tak může obviněný zhmotnit svoje představy o způsobu vedení své obhajoby a obhájce je povinen všechny tyto představy realizovat, jde-li o takové představy, jejichž provedení je možno přiznat právní ochranu. Rolí obhájce je totiž poskytnout obviněnému takové informace, na jejichž základě bude obviněný způsobilý utvořit si kvalifikované představy o možnostech a prostředcích své obhajoby, jakož i kvalifikovaně, tj. s odbornými znalostmi a schopnostmi tyto představy v rámci trestního řízení za obviněného realizovat.
40. Stěžovatel, jsa zastoupen obhájcem oprávněným podat za něj dovolání, tedy touto skutečností nebyl zbaven možnosti efektivně ovlivňovat průběh a výsledek řízení ve svůj prospěch podle svých představ, tedy naplňovat své právo na obhajobu, ba naopak byl v tomto právu posílen. Jeho obhájce byl přitom dle §16 odst. 1 zákona o advokacii povinen za stěžovatele dovolání podat, trval-li by na tom stěžovatel, i kdyby snad býval sám obhájce byl přesvědčen o neúčelnosti takového úkonu a stěžovatele o tom byl poučil. Nelze tak přisvědčit argumentu stěžovatele, že povinným zastoupením obhájcem v dovolacím řízení byla v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny porušena sama podstata ústavně zaručeného práva na obhajobu.
41. Konečně uvedl-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti na s. 12, že nevěděl o tom, že zmocnění jeho obhájce JUDr. Vaňka zahrnuje i podání dovolání a zastupování stěžovatele v řízení o něm a že o tom nebyl obecnými soudy poučen, pak toto jeho tvrzení je ve vztahu k námitkám 1) a 2) irelevantní, neboť se zde uplatní zásada, že neznalost práva nikoho neomlouvá (ignorantia legis neminem excusat). Stěžovatel totiž měl, což ostatně sám nijak nezpochybňuje, plnou možnost se svým tehdejším obhájcem svou procesní strategii konzultovat a tento byl povinen stěžovatele o všech záležitostech týkajících se postupu obhajoby i vztahu mezi obhájcem a obviněným poučit.
42. Z e-mailu JUDr. Vaňka ze dne 11. 1. 2017 (na č. l. 6760) je přitom zřejmé, že tento byl ve stěžovatelově věci aktivní i v době mezi právní mocí v návětí specifikovaného rozhodnutí odvolacího soudu a uplynutím lhůty k podání dovolání, tedy že v této době ještě vystupoval jako jeho obhájce. Kromě toho stěžovatel již dříve v předchozím průběhu předmětného trestního řízení dovolání prostřednictvím svého tehdejšího zvoleného obhájce Mgr. Jakuba Hajdučíka podal, přičemž plná moc tohoto obhájce (na č. l. 5972) byla v relevantním aspektu vymezena obdobně jako plná moc následně udělená JUDr. Vaňkovi, tj. rovněž v ní výslovně nebylo uvedeno, že rozsah zmocnění pokrývá i podání dovolání, a přesto na jejím základě Mgr. Hajdučík za stěžovatele dovolání podal. Není tedy pochyb o tom, že stěžovatel věděl či přinejmenším vědět měl a mohl jak o možnosti podat dovolání, tak o zmocnění obhájce dovolání podat, i když to formulace plné moci výslovně neobsahovala.
43. Z tohoto důvodu neměly obecné soudy ani povinnost stěžovatele zvlášť o rozsahu zmocnění obhájce dle §41 odst. 5 trestního řádu poučit. Zvláštní poučovací povinnost v tomto směru obecným soudům uložena není, přičemž ve stěžovatelově konkrétním případě nebylo důvodu ani poučit jej dle ustanovení §33 odst. 5 trestního řádu, neboť byl pádný důvod se domnívat, že stěžovateli je rozsah zmocnění obhájce znám, jelikož tento již v předmětném trestním řízení dovolání prostřednictvím jednoho z předcházejících obhájců za obdobného vymezení plné moci podal.
44. Na závěru, že stěžovateli nebylo povinností zastoupení obhájcem zabráněno v podání dovolání, nemůže ničeho změnit ani to, že stěžovatel si již dle svého tvrzení nemohl finančně svého tehdejšího obhájce dovolit, kvůli čemuž podával žádosti o bezplatnou obhajobu, přičemž o jeho žádosti ze dne 17. 11. 2016 nebylo samostatně rozhodnuto. Institut bezplatné obhajoby a právní vztah mezi obviněným a jeho obhájcem jsou na sobě nezávislé. Nezaplacení odměny advokátovi může toliko vést k tzv. palmárním sporům a za jistých okolností v krajním případě ke ztrátě důvěry, což je toliko důvod k vypovězení smlouvy o poskytování právních služeb, nezbavuje to však advokáta povinnosti až do takového vypovězení, které stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, jednat v souladu s ustanovením §16 zákona o advokacii, a i při jejím vypovězení je zásadně povinen dle §20 odst. 6 zákona o advokacii učinit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl újmu na svých právech či oprávněných zájmech. Jelikož JUDr. Vaněk zastupoval stěžovatele jako obhájce ještě nejméně 11. 1. 2017, tedy ještě necelý týden před uplynutím lhůty k podání dovolání, byl by, nedomluvil-li by se stěžovatelem jinak, povinen i při ukončení poskytování právních služeb povinen za stěžovatele dovolání podat.
45. Ze stejného důvodu nelze uzavřít, že by JUDr. Vaněk, byť v rozporu se svými povinnostmi, v důsledku finanční tísně stěžovatele na výkon obhajoby rezignoval. To ostatně netvrdí ani stěžovatel, který pouze uvedl, že již neměl na placení právních služeb finanční prostředky.
46. Jako obiter dictum pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 17. 11. 2016 svou novou žádost o bezplatnou obhajobu odůvodnil změnou poměrů. V textu této žádosti, kterou Ústavnímu soudu zaslal, však žádné takového nové okolnosti neuvádí. Ačkoliv tak bylo pochybením obecných soudů, že o takové žádosti formálně nerozhodly, nemůže toto pochybení samo o sobě zakládat vadu protiústavnosti. V té době přitom ještě běželo řízení o stížnosti stěžovatele proti předchozímu zamítavému rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby, přičemž vzhledem k reviznímu principu, na němž je založeno řízení o stížnosti dle §140 a násl. trestního řádu, mohl, respektive musel, odvolací soud přihlédnout i k novým skutečnostem, které uvedl stěžovatel až ve své stížnosti. Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci navíc toto pochybení nemělo žádný dopad na podstatu nyní projednávané věci, neboť stěžovatel byl ještě dne 11. 1. 2017 obhájcem zastoupen.
47. Při vztažení shora sub 30. popsaných závěrů Evropského soudu pro lidská práva na stěžovatelovu věc tak Ústavní soud uzavřel, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv v rozsahu námitek 1) a 2) nedošlo. Nejvyšší soud postupoval v souladu s platnou a účinnou právní úpravou a tímto postupem nemohlo ani hypoteticky dojít k porušení práv stěžovatele, neboť stěžovateli nebyla odňata možnost úspěšně podat dovolání pro absenci povinného zastoupení obhájcem. V rozsahu námitek 1) a 2) je tak jeho ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
48. Při závěru o nedůvodnosti námitek 1) a 2) je, jak uvedeno výše, v rozsahu námitek 3) až 9) ústavní stížnost nepřípustná - viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb. - dostupné na serveru: https://nalus.usoud.cz). Tím, že stěžovatel v důsledku svého vlastního postupu neuplatnil své právo podat dovolání způsobem, který by umožňoval Nejvyššímu soudu se jím zabývat, ačkoliv byl o tomto důsledku řádně poučen a ačkoliv mu v jeho konkrétní situaci nic nebránilo v tom, aby mu předešel, jsa zastoupen obhájcem oprávněným a na pokyn klienta povinným za něj dovolání podat, nesplnil podmínku dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
49. Ani stěžovatelův argument, že jeho stížnost podstatně překračuje jeho zájmy, není ve světle shora uvedených skutečností důvodný. Ohledně v návětí specifikovaného jiného zásahu Ústavní soud považoval ústavní stížnost za přípustnou, tedy ve vztahu k tomuto jinému zásahu tak stěžovateli ani důvod dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svědčit nemohl.
50. Ve vztahu k v návětí specifikovaným rozhodnutím pak Ústavní soud žádný ze stěžovatelem uváděných ani žádný jiný důvod dle §75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledal.
51. Tvrdil-li stěžovatel, že jedním z těchto důvodů je skutečnost, že nezákonný postup státního zastupitelství v případě rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stejným státním zástupcem, který se vyjádřil pozitivně ke konceptu takového usnesení předloženému mu policejním orgánem, pak tato otázka je již vyřešena na úrovni ustálené rozhodovací praxe obecných soudů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 Tz 40/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 Tz 46/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tz 13/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 3 Tz 11/2013 - pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na serveru https://www. nsoud.cz).
52. Pokud jako důvod stěžovatel uvedl údajné porušování práva na spravedlivý proces v důsledku rozvrhu práce u odvolacího soudu, Ústavní soud shledal, že tento důvod nepřesahuje podstatně zájmy stěžovatele ani svým významem, ani svou podstatou. Každý stěžovatel, do jehož práva by takto bylo zasaženo, se totiž může proti této skutečnosti bránit předepsanými procesními prostředky a v případě kontinuálního neúspěchu v posledku i ústavní stížností. Potřeba projednání této námitky kvůli ostatním jednotlivcům, jichž se hypoteticky dotýká, proto nemůže převážit nad skutečností, že stěžovatel nesplnil podmínku přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
53. Stěžovatel sám dále netvrdil, že by splňoval podmínku dle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud ani sua sponte její naplnění neshledal. Žádný z důvodů výjimečně neodmítnout přijetí ústavní stížnosti i při nesplnění povinnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto stěžovateli v rozsahu námitek 3) až 9) nesvědčí.
V. Závěr
54. Protože stěžovatel v té části ústavní stížnosti, v níž brojil proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho řád přiznává, musel Ústavní soud v tomto rozsahu jeho ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřovala proti v záhlaví vymezenému jinému zásahu, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, a proto o ní rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
55. Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková