ECLI:CZ:US:2017:4.US.1979.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1979/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jiřího Javůrka, zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem Praha, Říční 456/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 č. j. 20 Cdo 910/2017-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 11. 2016 č. j. 19 Co 299/2016-57 potvrdil usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 9. 2019 č. j. 19 EXE 2837/2015-46, kterým tento soud zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 31/2017, v němž se ztotožnil se závěrem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 188/2014, že rozhodčí nález, který ve svém výroku ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný.
V projednávané věci bylo rozhodčím nálezem vydaným dne 24. 6. 2015 rozhodcem Mgr. Janem Fišerem pod č. j. 103 Rozh 3322/2015-7 stěžovateli mimo jiné uloženo zaplatit oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 181 836,- Kč od 26. 3. 2015 do zaplacení. Dovolací soud konstatoval, že z hlediska uvedených závěrů, je takový výrok materiálně vykonatelný a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod se od této praxe v dané věci odchýlit.
Stěžovatel s tímto závěrem dovolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že své dovolání opřel o judikaturu Nejvyššího soudu, která výslovně stanoví, že smluvní pokutu nelze přiznat do budoucna. Oproti tomu Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, neboť bez dalšího odůvodnění pouze uvedl, že v usnesení sp. zn. 20 Cdo 31/2017 se ztotožnil s opačným závěrem, než zastává stěžovatel. Stěžovatel namítá, že v době vydání ústavní stížností napadeného usnesení nebylo usnesení, na které odkazuje dovolací soud veřejně dostupné. Na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03 týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí obecného soudu, a sp. zn. III. ÚS 3347/12 ve vztahu k vykonatelnosti výroku o procentní smluvní pokutě.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. S odkazem na svou předchozí judikaturu objasnil, že se ztotožnil se závěrem, podle kterého rozhodčí nález, který ve svém výroku ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v posuzované věci rozhodl v souladu s tímto závěrem, od nějž není důvod se odchýlit, odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v dané věci postupoval v hranicích vymezených mu příslušnými procesními předpisy, aplikoval ve věci podústavní právo ústavně konformním způsobem. Z tohoto důvodu také není možné považovat odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu za relevantní. Ústavní soud k námitkám stěžovatele připomíná jím aplikovanou zásadu incidentní retrospektivity nových právních názorů, podle níž změna judikatury působí zpětně, tj. použije se i v řízeních zahájených před touto změnou (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1955/15 a II. ÚS 315/14 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1431/16). V nálezu sp. zn. II. ÚS 1955/15 Ústavní soud zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích skutečně zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů. Nový právní názor vytvořený judikatorními změnami bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu