ECLI:CZ:US:2015:4.US.3416.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3416/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Petra Rudolfa, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem Pardubice, 17. listopadu 623, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014 č. j. 21 Cdo 3809/2013-313 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. října 2012 č. j. 18 Co 674/2012-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. října 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nejvyšší soud měl podle tvrzení stěžovatele porušit i ustanovení čl. odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava".)
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 32 D 863/2011 bylo zjištěno, že okresní soud usnesením ze dne 20. března 2012 č. j. 32 D 863/2011-109 rozhodl ve věci řízení o dědictví po Josefu Rudolfovi, zemřelém se zanecháním závěti dne 27. května 2011, určil obvyklou cenu majetku, čistou hodnotu dědictví, schválil uzavřenou dědickou dohodu, podle které nabyli majetek zůstavitele patřící do dědictví dědicové, určil odměnu notáře jako soudního komisaře, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, a to proti všem výrokům, odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání jako nepřípustné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a namítal v jeho věci nesprávné skutkové zjištění, nesprávné právní posouzení i nesprávné právní závěry, které soudy dovodily. Dále zpochybnil provedené důkazní řízení a soudům vytýkal, že mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ani mu na jeho žádost nebyl ustanoven advokát. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že podané dovolání odmítl, aniž by je řádně projednal a odůvodnil. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2313/14, III. ÚS 346/09, III. ÚS 84/94, III. ÚS 40/93, I. ÚS 1550/13, III. ÚS 202/05 a I. ÚS 2723/13.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
9. Lze uvést, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
10. V souvislosti s uvedenou argumentací stěžovatele Ústavní soud rovněž odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI).
11. Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Žádné takovéto pochybení Ústavním soudem shledáno nebylo.
12. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.
13. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
14. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolizi napadených rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal.
15. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu