ECLI:CZ:US:2018:4.US.2045.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2045/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Alice Crites a Michaela Rabinovitz, obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Kolínská 1686/13, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017 č. j. 22 Cdo 2123/2015-373, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014 č. j. 30 Co 506/2013, 30 Co 85/2014-331, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. září 2013 č. j. 28 C 51/2009-214, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 28 C 51/2009-228, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a za účasti Muzea hlavního města Prahy, se sídlem Kožná 1/475, 110 00 Praha 1, IČ: 00064432, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 2. července 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Alice Crites a Michael Rabinovitz (dále jen "stěžovatelé") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 1 probíhal pod sp. zn. 28 C 51/2009 občanskoprávní spor, v němž se Edita Rabinovitz (dále také jen "žalobkyně") domáhala vůči Muzeu hlavního města Prahy [dále jen "žalovaný"] zaplacení částky 2 211 108 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání jejího spoluvlastnického podílu k nemovitosti (domu) žalovaným, jakožto většinovým spoluvlastníkem, v období od 1. ledna do 31. prosince 2008.
2) Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. září 2013 č. j. 28 C 51/2009-214, žalobě vyhověl toliko z části a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 386 389 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
3) Proti rozsudku obvodního soudu podala žalobkyně odvolání, k němuž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. prosince 2014 č. j. 30 Co 506/2013, 30 Co 85/2014-331, napadený rozsudek potvrdil.
4) Žalobkyně následně napadla potvrzující rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 7. března 2017 č. j. 22 Cdo 2123/2015-373, odmítl jako nepřípustné.
5) Dne 10. března 2017 žalobkyně zemřela.
6) Dne 4. května 2017 bylo usnesení dovolacího soudu doručeno jejímu bývalému právnímu zástupci, který zastupuje současné stěžovatele.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně upozorňují, že v době jejího podání dosud nebylo rozhodnuto o procesním nástupnictví po jejich zemřelé matce - žalobkyni v původním řízení. Protože se jim však procesní situace jeví jako nepřehledná, rozhodli se podat ústavní stížnost ještě před rozhodnutím o procesním nástupnictví, aby tak "jistojistě ochránili běh lhůty".
Stran usnesení dovolacího soudu stěžovatelé namítají, že tento se nedostatečně a toliko formalisticky vypořádal s dovoláním jejich matky, přičemž případnou provázanost právních otázek s otázkami skutkovými vyložil tak, že dovolání směřuje proti skutkovým zjištěním, a jako takové tedy postrádá způsobilý dovolací důvod.
Dále stěžovatelé podrobně rekapitulují procesní vývoj dané věci, v níž souběžně probíhalo řízení o dvou žalobách, které spolu úzce souvisely (rozdíl představovalo toliko období, za které byl žalován nárok na vydání bezdůvodného obohacení). V řízení před obvodním soudem byla žalobkyně úspěšná v obou případech toliko zčásti. V řízení odvolacím však v související věci městský soud (rozsudkem ze dne 10. října 2014 č. j. 16 Co 499/2013-447) napadené rozhodnutí částečně změnil a žalobkyni přiznal dalších 594 988,50 Kč. Stěžovatelé se podivují nad tím, že v projednávané věci městský soud, ač mu byl znám postup jeho senátu 16 Co v související věci žalobkyně, napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Potvrzující rozhodnutí městského soudu v projednávané věci proto považují - ve světle rozsudku téhož soudu vydaného ve věci sp. zn. 16 Co 499/2013 - za překvapivé a porušující jejich právo na spravedlivý proces, jakož i zásadu plynoucí z §13 o. z.
Závěrem stěžovatelé předkládají Ústavnímu soudu dílčí námitky stran znaleckého posudku, na jehož základu byla stanovena výše obvyklého nájemného a dohody uzavřené mezi vedlejším účastníkem a ostatními menšinovými spoluvlastníky domu. Ve způsobu hodnocení těchto důkazů obecnými soudy spatřují zásah do svých základních práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
IV.
Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v projednávané věci podaná někým zjevně neoprávněným.
Podle 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Účastníkem řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, byla až do své smrti dne 10. března 2017 paní Edita Rabinovitz (žalobkyně a matka stěžovatelů). Protože žalobkyně zemřela ještě předtím, než usnesení dovolacího soudu o odmítnutí jejího dovolání bylo doručeno jejímu tehdejšímu právnímu zástupci (jehož zmocnění zastupovat žalobkyni zaniklo její smrtí), bylo třeba vyčkat na rozhodnutí o procesním nástupnictví po zemřelé ve smyslu §107 odst. 1 o. s. ř. Teprve poté bylo možno procesnímu nástupci Edity Rabinovitz procesně účinně doručit usnesení dovolacího soudu, od čehož se počala odvíjet i lhůta pro podání ústavní stížnosti proti danému rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovili přesvědčení, že v projednávané věci jsou procesními nástupci žalobkyně, přičemž se domáhají - mimo jiné - ochrany vlastnického práva.
Za této situace Ústavní soud vyčkal rozhodnutí obvodního soudu o procesním nástupnictví po zemřelé. Dne 16. července 2018 bylo Ústavnímu soudu k jeho žádosti zasláno usnesení obvodního soudu ze dne 3. května 2018 sp. zn. 28 C 51/2009, jímž daný soud rozhodl, že namísto zemřelé Edity Rabinovitz bude v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 28 C 51/2009 pokračováno s EDITH RABINOVITZ REVOCABLE TRUST. Současně obvodní soud sdělil, že do dne 16. července 2018 nebylo proti označenému rozhodnutí podáno odvolání (č. l. 24).
Dne 17. července bylo Ústavnímu soudu ke sp. zn. IV. ÚS 2045/17 doručeno podání právního zástupce stěžovatelů, v němž je jakožto "nový stěžovatel" označen EDITH RABINOVITZ REVOCABLE TRUST. Součástí tohoto podání byla i plná moc udělená uvedeným trustem témuž právnímu zástupci, který v tomto řízení zastupuje stěžovatele. Toto podání bylo kvalifikováno jako nová ústavní stížnost a byla mu přidělena vlastní spisová značka (II. ÚS 2412/18).
Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že v projednávané věci nejde o případ, kdy by k procesnímu nástupnictví došlo v řízení před Ústavním soudem dle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §107 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 870/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. srpna 2012 sp. zn. IV. ÚS 446/12, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé rovněž nikdy nebyli účastníky původního řízení ve věci sp. zn. 28 C 51/2009, a o jejich případném procením nástupnictví v tomto řízení rozhodl obvodní soud negativně, resp. rozhodl tak, že jediným procesním nástupcem paní Edity Rabinovitz je EDITH RABINOVITZ REVOCABLE TRUST. Jinými slovy je zřejmé, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí obecných soudů a k zásahu do jejich základních práv nebo svobod proto nemohlo v takovém řízení dojít.
Za takové situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost kvalifikovat jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto ji dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj