ECLI:CZ:US:2005:4.US.206.05
sp. zn. IV. ÚS 206/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 21 Co 53/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 6. 4. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, kterým byl změněn výrok soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladu řízení a současně stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému (nyní vedlejšímu účastníkovi) Ing. L. Š. náklady odvolacího řízení ve výši 450 Kč.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, soud prvního stupně usnesením zastavil řízení na základě zpětvzetí žaloby a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného (vedlejšího účastníka).
Stěžovatel dále upřesnil, že žaloba byla podána z důvodu, že právní předchůdkyně vedlejšího účastníka (jeho matka) odmítala rozdělení pozemků v dědickém řízení a trvala na zachování podílového spoluvlastnictví. Podle stěžovatele byla proto žaloba, jíž se stěžovatel (resp. původně také jeho právní předchůdkyně) domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání, podána důvodně, neboť vedlejší účastník se také později bránil příslušnou dohodu uzavřít. Teprve dohodou ze dne 21. 7. 2004 bylo dosaženo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, k jejímuž uzavření byl vedlejší účastník motivován existencí soudního sporu, a podle stěžovatele jej k uzavření přiměla až výzva soudu ke složení zálohy na náklady znalce.
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou zde dány podmínky pro aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř., a přiznal stěžovateli proti vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, závěr odvolacího soudu byl opačný, tedy že pro aplikaci ust. §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nebyl důvod. Takový závěr je podle stěžovatele s ohledem na uvedené skutečnosti nepřípadný a zcela mimo realitu daného sporu i toho, co mu předcházelo.
Důvod podání žaloby a dlouholetého vedení sporu vyvrací dle názoru stěžovatele i možnost použití §150 o. s. ř. ve prospěch vedlejšího účastníka, neboť ten i jeho právní předchůdkyně způsobili nutnost sporu a s ním souvisejících výdajů. Ani příbuzenský vztah účastníků soudního řízení nemůže nic změnit na tom, že nejsou a nemohou být dány důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné neuložení povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel dále odkázal na obsah dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03), podle nichž je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí řízení jako celku. Pokud tedy soud rozhodne o nákladech řízení v rozporu s průběhem řízení, je nutno to podle stěžovatele označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž odkázal na další nález Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 220/04) a poukázal na otázku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Stěžovatel se domnívá, že také v jeho případě bylo právní posouzení otázky náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně zcela odlišné od právního posouzení odvolacího soudu. Nové bylo podle stěžovatele eventuální použití §150 o. s. ř. odvolacím soudem.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře, na kterou fragmentárně odkázal také stěžovatel, zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro svůj závěr, že v daném případě nelze ust. §146 odst. 2 druhé věty aplikovat, když dovodil, že ke všem okolnostem případu nelze odpovědnost za zavinění ve vztahu k zastavení řízení přičítat žádnému z účastníků řízení. Za ratio decidendi pak v daném případě nelze považovat svým způsobem nadbytečnou úvahu soudu o tom, že i v případě, že by nedospěl k výše uvedenému závěru, bylo by lze uvažovat o užití §150 o. s. ř. Uvedl-li obecný soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakou úvahou byl při změně právní kvalifikace a změně výroku rozhodnutí soudu prvního stupně veden, nelze podle Ústavního soudu hovořit o tom, že by porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 220/04, Ústavní soud uvádí, že tyto závěry nelze vztáhnout na nyní projednávaný případ. V případě, na který stěžovatel odkazuje, se totiž překvapivost právního závěru odvolacího soudu týkala samotného merita věci, z něhož pak odvolací soud dovodil závěr ve vztahu k nákladům řízení (posouzení, zda žalovaný plnil na základě smlouvy o postoupení pohledávek nebo ze žalované směnečné pohledávky). Ústavní soud pro úplnost podotýká, že překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se zabýval vedle tohoto případu také v nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, č. 27, str. 255), kde shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti výši náhrady nákladů stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně, a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval §150 o. s. ř. Ústavní soud k tomu dodává, že namítanou překvapivost rozhodování nelze automaticky, tedy bez dalšího vyvozovat všude tam, kde odvolací soud, jakožto soud apelační, rozhodnutí soudu prvního stupně změní.
Na závěr Ústavní soud (mimo rámec vlastního přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska porušení základních práv) poznamenává, že uzavíral-li stěžovatel s vedlejším účastníkem dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mimosoudně a v návaznosti na to vzal žalobu zpět, mohlo být případné vyrovnání nákladů řízení, jež oběma stranám vznikly a jichž si musely být v době uzavření dohody vědomy, rovněž součástí této dohody.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu