ECLI:CZ:US:2021:4.US.2069.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2069/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Milady Horákové 220/139, Praha 6 - Hradčany, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 2299/2019-146, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obce Sloupno, sídlem Sloupno 47, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 96 Ústavy.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 8. 2018 č. j. 11 C 380/2015-106 bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 7 222 928,90 Kč s příslušenstvím, což byla výše regresního nároku za částku, kterou stěžovatelka uhradila obchodní společnosti Víceúčelové komerční zařízení, v. o. s., z titulu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí vydané vedlejší účastnicí v její přenesené působnosti. Okresní soud uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3 611 464,45 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl. Podle okresního soudu je v dané věci nutné aplikovat §12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."), a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Výkon státní správy je podle okresního soudu výkonem přenesené působnosti obce a v ní vydala vedlejší účastnice rozhodnutí, jímž způsobila uvedenému poškozenému subjektu škodu a které bylo následně zrušeno Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pro nezákonnost. Druhé rozhodnutí však vydal Okresní úřad v Hradci Králové. Proto soud přiznal stěžovatelce pouze polovinu požadované částky.
3. Proti tomuto rozhodnutí si podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-132 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Podle názoru krajského soudu lze z ustáleného závěru, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím obce, analogicky dovodit i závěr o existenci regresního nároku státu vůči obci.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že oba rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu je výlučným odpovědným subjektem podle zákona 58/1969 Sb. stát a regresní nároky jsou podle tohoto předpisu užší. Obec není státním orgánem podle §12 odst. 1 uvedeného zákona, neboť je subjektem od státu odlišným a není nositelem státní moci. Ani vznikem obcí v roce 1990 nedošlo k rozšíření uvedených subjektů. Tuto mezeru (nešlo-li o úmysl zákonodárce) nelze překonat výkladem, jak to učinily obecné soudy. Podobnou analogií nelze stanovit žádnému subjektu povinnosti nad rámec zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny).
5. Stěžovatelka namítá, že v dané věci vedlejší účastnice rozhodovala v přenesené působnosti podle §21 a 22 zákona o obcích, a tedy vykonávala státní správu. Vůči poškozené právnické osobě vystupovala vedlejší účastnice z pozice mocenské jako orgán státu, rozhodující (slovy Nejvyššího soudu) o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních a obecných aktů ve správním řízení. Podle stěžovatelky není rozumného důvodu, aby ze zásady odpovědnosti za nerespektování práv byly vyjmuty obce (resp. jejich orgány), vykonávají-li státní správu v přenesené působnosti. Z následné právní úpravy (zákona č. 82/1998 Sb.) vyplývá, že bylo úmyslem zákonodárce postihnout regresem všechny subjekty podílející se na vydání nezákonného rozhodnutí (tedy i obce). Je logické, že v zákoně č. 58/1969 Sb. obce zahrnuty nebyly, neboť jako právní subjekty neexistovaly. Úvahu Nejvyššího soudu, že tuto mezeru mohl vyřešit zákonodárce po roce 1990, považuje stěžovatelka za nepřípadnou. Nejvyšší soud podle stěžovatelky dostatečně nezvážil jak právní úpravu v zákoně o obcích, tak následnou právní úpravu, její účel a vůli zákonodárce. Výklad Nejvyššího soudu hodnotí stěžovatelka jako nelogický, přepjatě formalistický a odporující principům spravedlnosti. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu odporuje předchozím rozhodnutím vydaným v souvisejícím řízení. Aby stát odpovídal za škodu způsobenou vedlejší účastnicí, musela být považována za státní orgán podle §1 zákona č. 58/1969 Sb. Tento názor ostatně potvrdily rozsudky soudů nižších stupňů, zrušené napadeným rozhodnutím. Nejvyšší soud však nyní de facto popřel splnění podmínky existence nezákonného rozhodnutí.
6. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelovy argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
7. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
8. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že dané řízení ještě není ukončeno, a je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy), vztahují-li se i na stěžovatelku. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je okresní soud (a případně i krajský soud) ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelky. To platí zvláště pro námitky, podle nichž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy soudní řízení nadále pokračuje, bylo v rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelce tak nic nebrání uplatnit argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj