ECLI:CZ:US:2020:4.US.2090.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2090/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALCOR, s. r. o., sídlem Masarykova 1148, Zlín, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 10 Afs 242/2018-40 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2018 č. j. 31 Af 91/2016-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je obchodní společností zabývající se mj. poskytováním software, zpracováním dat, službami databank, správou sítí a projektováním elektrických zařízení. Se svým tehdejším jednatelem, jako zhotovitelem, uzavřela dne 1. 10. 2003 smlouvu o díle spočívajícím v "implementaci a specializaci počítačových programů, jejich opravách, úpravách a údržbě, školení uživatelů programů o programovém vybavení a jiných úkonech souvisejících se zaváděním počítačových systémů do provozu, a to na základě dílčích objednávek či zadání." Dne 25. 2. 2016 Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen "správce daně") doměřil stěžovatelce dvěma dodatečnými platovými výměry daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2012 a 2013 ve výši 165 585 Kč a 228 043 Kč, neboť podle něj byly příjmy jednatele z uvedené smlouvy o díle příjmem ze závislé činnosti podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Nadto byla stěžovatelka povinna zaplatit penále ve výši 33 117 Kč, resp. 45 608 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník svými dvěma rozhodnutími ze dne 27. 10. 2016 uvedené platební výměry změnil tak, že dodatečně doměřil stěžovatelce daň ve výši 207 255 Kč, resp. 312 817 Kč a penále ve výši 41 451 Kč, resp. 62 563 Kč. Pro prokázání tvrzení, že v daném období vytvořil jednatel stěžovatelky dílo (počítačový program), a že proto jde o natolik specifickou činnost, že ji je nutné považovat za samostatnou, stěžovatelka předložila v odvolacím řízení části zdrojových kódů v jazyce C++, avšak bez záhlaví, názvu, označení autora nebo data vytvoření. Ani na výzvu stěžovatelka nepředložila jiné podklady, neuvedla, jaká konkrétní díla jednatel stěžovatelky v daných obdobích vytvořil. Neprokázala-li stěžovatelka podle vedlejšího účastníka existenci autorských děl jejího jednatele, natož za daná zdaňovací období, a všechny důkazy nasvědčovaly tomu, že stěžovatelka ve skutečnosti fakturovala práci jejího jednatele pro ni, příjmy jednatele stěžovatelky podle faktur z uvedené smlouvy o díle posoudil vedlejší účastník jako ze závislé činnosti.
4. Proti uvedeným dvěma rozhodnutím vedlejšího účastníka podala stěžovatelka dne 16. 12. 2016 dvě samostatné žaloby ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vedené pod sp. zn. 31 Af 91/2016 a sp. zn. 31 Af 92/2016. V žalobách stěžovatelka zpochybnila závěr orgánů finanční správy o činnosti svého jednatele jako o činnosti závislé. Činnost vykonával sám, na svoji odpovědnost, na svoje náklady, šlo o činnost jedinečnou. Jednatel, ani sama stěžovatelka nikdy neměli v úmyslu jakkoli se obohatit. Stěžovatelka v obou věcech souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, a proto krajský soud bez nařízení jednání napadeným rozsudkem uvedené věci spojil ke společnému projednání (výrok I.) a žaloby zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. A IV.)
5. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítala v ní, že zaprvé, krajský soud chybně postupoval, rozhodl-li o sloučení věcí až výrokem I. napadeného rozsudku a nerozhodoval samostatným usnesením, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2006 č. j. 7 Afs 41/2005-45. Nadto pro spojení věcí ani nebyly dány zákonné podmínky. Zadruhé, řízení před krajským soudem je zatíženo vadou spočívající ve vydání věci bez nařízení jednání. Podle stěžovatelky měl krajský soud po spojení věcí znovu vyžadovat její souhlas; jí vyslovený dřívější souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání se nemohl vztahovat na spojené řízení. Zatřetí, stěžovatelka nesouhlasila s tím, že činnost jejího jednatele krajský soud zhodnotil jako závislou činnost.
6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem, v části proti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou. Zaprvé uvedl, že rozhodnutí o spojení věcí rozsudkem nebylo nezákonné, neboť chybná forma rozhodnutí je vadou, která nemá na zákonnost rozhodnutí ve věci vliv. I samotné spojení věcí bylo namístě, neboť skutkové okolnosti i právní důvody vydání platebních výměrů byly téměř totožné. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje stejnou právní argumentaci o věci samé k oběma zdaňovacím obdobím (platebním výměrům). Zadruhé, rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání nepředstavuje podle Nejvyššího správního soudu vadu řízení, neboť stěžovatelka udělila souhlas k rozhodnutí o každé ze svých žalob, svůj souhlas za celou dobu neodvolala, v rozhodnutí bez nařízení jednání není rozdíl po spojení věcí a před ním. Ani stěžovatelka rozdíl nijak nevysvětluje. Zatřetí, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením činnosti jednatele stěžovatelky jako činnosti závislé, nikoli samostatné. Stěžovatelka nepředložila ani v řízení o kasační stížnosti žádné důkazy, ze kterých by bylo možné učinit závěr, že uvedené faktury se pojí s vytvořením určitého autorského díla, jednatel stěžovatelky konal činnost pro stěžovatelku soustavně a dlouhodobě, použití §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů bylo přiléhavé.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka zaprvé trvá na tom, že postup krajského soudu při spojení věcí byl nezákonný, nerozhodl-li o něm samostatným usnesením. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2006 č. j. 7 Afs 41/2005-45, podle kterého jde o vadu řízení. Nadto má každá věc "své individuální aspekty z hlediska právní argumentace, např. běh promlčecí doby", a proto stěžovatelka nesouhlasí ani se spojením věcí jako takovým.
8. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že krajský soud postupoval nezákonně, vydal-li rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání. Stěžovatelka souhlas neudělila pro spojenou věc, souhlas nelze rozšiřovat i na uvedenou procesní situaci, jde o zneužití institutu souhlasu účastníka soudního řízení správního s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Nadto podle stěžovatelky existovala potřeba nařídit jednání i přes jí projevenou vůli. Krajský soud neúplně zjistil skutkový stav, měl nařídit jednání a na něm stěžovatelku poučit, že neunáší důkazní břemeno. Stěžovatelka by se dozvěděla o požadavcích soudu a bez dalšího by dokazování doplnila.
9. Zatřetí, stěžovatelka považuje výklad a použití §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů provedený orgány finanční správy a správních soudů za extenzivní. Orgány veřejné moci nehodnotily konkrétní okolnosti, a proto postupovaly v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04 ze dne 20. 1. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka tvrdí, že požadavek orgánů veřejné moci na "podpis" počítačového programu je absurdní a nerealizovatelný. Skutečnost, že orgány veřejné moci nedokážou zdrojové kódy počítačových programů číst, nemůže jít k tíži stěžovatelky. I proto měl krajský soud nařídit jednání, popř. přibrat znalce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále přezkoumal obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V nyní posuzované věci stěžovatelka v prvé řadě namítá, že řízení před krajským soudem je zatíženo dvěma vadami. Obě námitky jsou neopodstatněné.
14. Zaprvé, k namítané vadě spočívající v chybném postupu krajského soudu při spojení věcí se dostatečně vyjádřil již Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku. Je nutno uvést, že v rozsudku sp. zn. 7 Afs 41/2005, na který stěžovatelka odkazuje, Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí o spojení věcí musí nejprve nabýt právní moci, aby mohl krajský soud činit další úkony, např. vydat rozhodnutí ve věci samé; v opačné situaci jde sice o vadu řízení, avšak bez souvislosti se zákonností rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelčin odkaz na uvedené rozhodnutí proto není přiléhavý, protože z něj ani neplyne závěr, kterého se dovolává.
15. Nejvyšší správní soud nepochybil, uvedl-li, že pouhé nedodržení formy rozhodnutí nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé a v uvedené věci nebyla stěžovatelka jakkoli znevýhodněna. Uvedený závěr odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi, je srozumitelně a logicky odůvodněný. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nepředestírá jiné důvody, proč by mělo jít o vadu, která má vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu, natož jak měla být porušena její ústavně zaručená práva.
16. Ústavní soud také odmítá stěžovatelčinu argumentaci, že pro spojení věci nebyly dány podmínky, neboť má každá věc "své individuální aspekty z hlediska právní argumentace". Žalobou napadená rozhodnutí vedlejšího účastníka (která stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti) byla vydána ve stejný den, obsahově jsou téměř totožná, s výjimkou výše doměřené daně v závislosti na kontrolovaném zdaňovacím období, obsahují totožnou právní argumentaci. Jak poznamenal přiléhavě již Nejvyšší správní soud v bodu 16 svého napadeného rozsudku, ani stěžovatelčina právní argumentace se nijak neliší. Neliší se ani v ústavní stížnosti, stěžovatelka uplatňuje totožnou argumentaci ve věci samé shodně pro obě kontrolovaná zdaňovací období (viz shora). Poukazuje-li stěžovatelka příkladem na běh promlčecích lhůt, nutno uvést, že tato skutečnost je sama o sobě irelevantní, nadto v řízení před orgány finanční správy a před správními soudy nebyl běh promlčecích lhůt jakkoli posuzován.
17. Lze proto uzavřít, že krajský soud spojením věcí neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva.
18. Zadruhé, stěžovatelka brojí proti postupu krajského soudu spočívajícímu v rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání, dovolává se svého práva na veřejné projednání věci. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne z práva na "veřejné jednání" také právo na "ústní jednání", avšak tento závazek nemá absolutní povahu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011 č. 17273/03, §25). Od veřejného jednání lze upustit, vzdá-li se platně účastník řízení svého práva a věc nevyvolává otázky veřejného zájmu, které by veřejné jednání činily nezbytným, přičemž vzdání se může být učiněno výslovně, nebo mlčky (srov. rozsudek ESLP ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku ze dne 21. 2. 1990 č. 11855/85, §66).
19. Podle §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), soud může rozhodnout bez nařízení jednání, navrhli-li to shodně účastníci řízení nebo s tím souhlasí. Podle §77 s. ř. s. provádí soud dokazování při jednání, a proto dojde-li soud k nutnosti dokazování provést, nařídí jednání bez ohledu na postoj účastníků řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 7 As 93/2014-48, bod 23).
20. V nyní posuzované věci Ústavní soud, obdobně jako Nejvyšší správní soud, neshledává žádný rozdíl v rozhodnutí bez nařízení jednání, byla-li řízení o žalobách stěžovatelky spojena, od situace, kdy řízení spojena nebyla. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nepředkládá žádné argumenty, proč považuje procesní situaci po spojení věcí za rozdílnou, např. jaké úkony ji tím krajský soud znemožnil učinit, čeho konkrétního byla stěžovatelka zbavena, či v čem omezena. V obou řízeních, která byla později spojena, projevila stěžovatelka výslovně svoji vůli vzdát se svého práva na ústní jednání před krajským soudem. Lze shrnout, že z uvedeného nevyplývá nic, co by nasvědčovalo, že by došlo při spojení věcí k takové změně okolností, aby jí dříve projevenou vůli nebylo možné považovat za účinnou.
21. Řízení před krajským soudem nevyvolává otázky veřejného významu, potřeba jednání ani neplynula ze spisu, jak uvádí stěžovatelka. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud v bodu 20 svého napadeného rozsudku, krajský soud neprováděl nové důkazy, vycházel pouze ze spisu. To však nelze označit za "dokazování" ve smyslu §52 s. ř. s., neučiní-li účastník řízení určitou část správního spisu spornou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 Afs 8/2008-117), což se v nyní posuzované věci nestalo. Proto krajský soud povinnost nařídit jednání bez ohledu na vůli stěžovatelky neměl.
22. Krajský soud nebyl ani povinen stěžovatelku poučit o "neunesení důkazního břemene". Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na bod 20 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který je v tomto směru srozumitelný a logický.
23. Lze proto uzavřít, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, rozhodl-li krajský soud ve věci bez nařízení jednání za situace, kdy stěžovatelka s tímto postupem souhlasila, přestože krajský soud později spojil věci ke společnému projednání a souhlas od ní po spojení věcí znovu nevyžadoval.
24. Konečně stěžovatelka považuje výklad a použití §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů orgánů finanční správy a správních soudů za extenzivní. Uvedená námitka rovněž není opodstatněná.
25. V prvé řadě je nutné uvést, že z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že správní soudy věnovaly použití uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci dostatečný prostor a zabývaly se podrobně jejími konkrétními skutkovými okolnostmi. Nelze proto se stěžovatelkou souhlasit v tom, že správní soudy postupovaly v rozporu s uvedeným usnesením sp. zn. IV. ÚS 385/04 ze dne 20. 1. 2005 a rozhodovaly paušálně. Již krajský soud se ve svém napadeném rozsudku s uvedeným rozhodnutím vypořádává a poměřuje jej s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (viz jeho bod 25 až 28).
26. Dále, lze sice připustit, že tvrzení stěžovatelky o nemožnosti "podpisu" určitého počítačového kódu může být pravdivé. Avšak je nutné zdůraznit, že v průběhu řízení před správcem daně došlo k převrácení důkazního břemene (jak důkladně vysvětlil již krajský soud v bodu 18 až 24 svého nápadného rozsudku, stěžovatelka proti uvedenému dále nebrojila). Stěžovatelka byla vedlejším účastníkem výslovně vyzvána k vysvětlení toho, jaká konkrétní autorská díla jednatel stěžovatelky vytvořil, kdo je vlastníkem majetkových práv k nim, případně kdo je užívá. Doložila-li stěžovatelka k uvedené výzvě toliko zdrojové kódy bez jakýchkoli údajů, které by prokazovaly uvedené skutečnosti, nelze správním soudům a orgánům finanční správy důvodně vytýkat, že za dané procesní situace dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nepředkládá nic, co by jinak prokázalo, že výsledkem činnosti stěžovatelčina jednatele byla autorská díla. Vedlejší účastník, ani správní soudy stěžovatelce nebránily činit důkazní návrhy, sama stěžovatelka ostatně souhlasila s upuštěním od ústního jednání.
27. Ústavní soud uzavírá, že výklad a použití §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů provedený správními soudy ve věci stěžovatelky není excesivní. Napadená rozhodnutí jsou v tomto směru srozumitelně a logicky zdůvodněna, odpovídají všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání daného institutu, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe správních soudů a Ústavního soudu.
28. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu