ECLI:CZ:US:2010:4.US.2091.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2091/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky JG INVEST, s. r. o., se sídlem Jihlavská 396/46a, Troubsko, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Růženinská 904, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3.2009 sp. zn. 21Co 536/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. 8. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelky je napadené rozhodnutí rovněž v rozporu s čl. 96 Ústavy.
V řízení před obecnými soudy se přitom stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 1013,- Kč (představující původně pohledávku Dopravního podniku města Brna, a. s., jakožto sankci za jízdu bez jízdního dokladu) s příslušenstvím. Na návrh stěžovatelky vydal tedy Městský soud v Brně dne 27. 8. 2008 platební rozkaz sp. zn. 57 Ro 13788/2008, jímž stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1013,- Kč a nahradit stěžovatelce k rukám její právní zástupkyně náklady řízení ve výši 8.454,- Kč.
Vedlejší účastnice napadla tento platební rozkaz v jeho výroku o nákladech řízení odvoláním, v němž žádala, aby jí náhrada nákladů řízení byla snížena, aby jí byly povoleny její splátky nebo, aby byla zcela zproštěna povinnosti ji hradit. Přiznala, že 19. 11. 2007 byla přistižena revizorem, když neměla platný jízdní kupón (měla ho doma). Dále uvedla, že má zvláštní školu, snížené IQ, asi 5 let žije z životního minima, jízdní kupóny jí kupuje sestra.
Na základě tohoto odvolání, po studiu spisu, resp. materiálů dokládajících majetkové a sociálně zdravotní poměry vedlejší účastnice, krajský soud změnil napadený výrok o nákladech řízení v platebním rozkazu prvostupňového soudu tak, že žalobci (stěžovatelce) se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok I. ústavní stížností napadeného usnesení). Výrokem II. téhož usnesení bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka zejména namítá (zjednodušeně řečeno), že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že jí neumožnily seznámit se s odvoláním vedlejší účastnice (nedaly jí ho k vyjádření), když následně odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání pouze na základě listinných důkazů předložených mu vedlejší účastnicí. Podle stěžovatelky tak krajský soud vyjádřil nelibost zjistit si její stanovisko. Stěžovatelka by přitom podle svého tvrzení s rozhodnutím krajského soudu zásadně nesouhlasila (a to i kdyby měla možnost seznámit se s odvoláním vedlejší účastnice či s dokumentací jí předloženou), přistoupila by ale například na splácení soudního poplatku ve výši 600,- Kč ve splátkách, když tento musela stěžovatelka, na rozdíl od vedlejší účastnice, zaplatit.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i usnesení jí napadené a poté co prostudoval spis Městského soudu v Brně sp. zn. 57 Ro 13788/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře [(viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 88/05 z 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189)] zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Ustanovení §210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), podle kterého předseda senátu doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům, a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, podle kterého není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami. V konkrétních případech tak Ústavní soud dospěl k závěru, že jestliže obecný soud odvolání protistrany směřující pouze do výroku o nákladech řízení nedoručil účastníku řízení, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil tohoto účastníka na jeho procesních právech a došlo tak k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní princip rovnosti stran, resp. "rovnosti zbraní", podle čl. 37 odst. 3 Listiny však není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu [správnost tohoto výkladu ostatně přijal i zákonodárce, když novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. doplnil odstavec 1 §210 o. s. ř. tak, že výslovně ponechal beneficium uvážení, vztahující se k doručování odvolání proti nemeritornímu usnesení, obecnému soudu; touto novelou přitom zákonodárce reagoval rovněž na relevantní judikaturu Ústavního soudu - srov. k tomu důvodovou zprávu k zákonu č. 7/2009 Sb. - Zvláštní část - k bodu 85 - viz sněmovní tisk č. 478/0, 5. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky]. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 191/06 z 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)] a usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/06 nebo sp. zn. III. ÚS 431/07). Právě po zvážení konkrétních okolností projednávané věci Ústavní soud shledal, obdobně jako v posledně citovaném nálezu, že ústavní stížnost není důvodná.
K výše uvedenému lze doplnit ještě to, že ani v ústavní stížnosti, kde stěžovatelka jistě měla dostatek prostoru zmínit argumenty, jež by úvahy krajského soudu vztahující se k jeho rozhodnutí nepřiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení zpochybňovaly, není uvedeno nic, co by věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu narušovalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu