ECLI:CZ:US:2014:4.US.2133.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2133/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti ARGO s. r. o., se sídlem Elišky Peškové 7, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 780/2014-308 ze dne 1. 4. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 112/2008-85 ze dne 15. 4. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 16 C 354/2003-114 ze dne 7. 8. 2007 za účasti Městské části Praha 5, se sídlem nám. 14. října 4, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti výpovědi smlouvy o rekonstrukci nemovitosti, uzavřené s vedlejším účastníkem dne 25. 6. 1993, ve znění pozdějšího dodatku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno pravomocným usnesením téhož soudu č. j. 53 Co 112/2008-148 ze dne 21. 12. 2012, kterým bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost) tak, že rozsudek nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správný potvrdil a rozhodl akcesorickými výroky o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku následně stěžovatelka podala dovolání, jež Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že soudem prvého stupně, ani soudem odvolacím, nebyla poučena o tom, že není splněna podmínka přípustnosti určovací žaloby, neboť na určení neplatnosti právního úkonu nelze mít naléhavý právní zájem za situace, kdy se lze domáhat určení trvání existence celého právního vztahu, tedy právního postavení. Stěžovatelka se dle svých slov tuto skutečnost překvapivě dozvěděla až po skončení meritorního projednání věci odvolacím soudem, v okamžiku, kdy jí bylo doručeno konečné rozhodnutí odvolacího soudu. Až z jeho odůvodnění se prý dozvěděla, "jakouže vlastně (odstranitelnou) vadou je[jí] žaloba trpěla". Dle názoru stěžovatelky je nepochybné, že se v tomto ohledu jednalo pro stěžovatele o překvapivé rozhodnutí. Odvolací soud dle ní dále pominul i návrh na změnu, resp. doplnění žalobního petitu, aby tento vyhovoval názoru odvolacího soudu, a věc "projednal ve znění dosavadním". Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se odmítl věcí jakkoli zabývat jen proto, že "výslovně v jedné větě neuvedl[a], v čem shledává přípustnost dovolání, nýbrž toto odůvodnění rozprostřel[a] do celého dovolání." Čeho se po Nejvyšším soudu domáhá, tedy v čem spatřuje přípustnost dovolání, se však dle jejího mínění z dovolání podává jednoznačně. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka své výhrady směřuje proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud však shledal, že právě formální vady návrhu představují důvod odmítnutí stěžovatelčina dovolání, a sice v tom, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelka jako dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud tento svůj úsudek odůvodnil v intencích ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., které uvádí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (dostupný, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) k problematice použití tohoto ustanovení konstatoval, že "[j]akkoliv jde v případě §243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. o výjimku z ustanovení §157 odst. 2 a §169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí (srov. Jaromír Jirsa a spol.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, komentář k §243f odst. 3, str. 1651), odůvodnění napadeného usnesení požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti rozhodně nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy toliko odkaz na text příslušného ustanovení o. s. ř.), je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné" (bod 16 cit. nálezu). "Jak již Ústavní soud naznačil v bodech 12. a 13., jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy" (bod 18).
Z uvedeného je zřejmé, že odůvodnění Nejvyššího soudu v nyní napadeném rozhodnutí, které je dokonce téměř identické s textem použitým v odůvodnění citovaným nálezem zrušeného usnesení dovolacího soudu, trpí vážným deficitem v podobě absence náležitého, ústavně konformního odůvodnění. Totiž pouhé sdělení, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., je bez dalšího nepřezkoumatelné, neboť v něm schází alespoň stručná charakteristika dovolacích námitek a jejich (též alespoň stručné) hodnocení dovolacím soudem (kupříkladu vysvětlení, že jde o námitky toliko skutkové, které v dovolání nemají své místo apod.).
Ústavní soud nicméně nepřikročil ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že v případě řešeném zmíněným nálezem Ústavní soud navíc shledal vadu odůvodnění také v jeho neúplnosti, kdy po uvozovacím výrazu "jednak" již nenásledoval druhý, spojovací výraz "jednak", tedy celé souvětí bylo ukončeno pouhým konstatováním o absenci údajů o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, aniž bylo pokračováno patrně dalším důvodem vedoucím Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání z formálních důvodů. Druhý, daleko závažnější důvod, pro který Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu nezrušil, spočívá ve způsobu přístupu stěžovatelky k dovolacímu řízení, jakož i konečně v její samotné argumentaci v něm.
Totiž za situace, kdy Ústavní soud zjistí porušení práva na spravedlivý proces účastníka řízení, musí současně vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v tomto případě.
Stěžovatelka nejprve sama, bez právního zastoupení, podala toliko blanketní dovolání (č. l. 210 příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5). Poté, co byla nalézacím soudem vyzvána, aby si pro dovolací řízení zvolila zástupcem advokáta a aby podala "řádné dovolání" do 30 dnů ode dne doručení dané výzvy, si stěžovatelka zvolila právního zástupce, doložila plnou moc k zastupování v dovolacím řízení, avšak obratem požádala obvodní soud k "prodloužení termínu zdůvodnění dovolání", neboť mezitím právní zastoupení zaniklo (č. l. 216). Této žádosti obvodní soud vyhověl a lhůtu k předložení řádné plné moci zvolenému advokátovi a pro předložení řádného dovolání prodloužil až do 29. 11. 2013. Stěžovatelkou nově zvolený advokát pak požádal o prodloužení již prodloužené lhůty do 16. 12. 2013, čemuž obvodní soud opět vyšel vstříc (č. l. 222, 224). K doplnění dovolání pak došlo až podáním advokáta ze dne 14. 12. 2013, které obvodnímu soudu došlo 16. 12. 2013, tedy na samém konci podruhé prodloužené lhůty.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. platí (a v rozhodné době též platilo), že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 (absence právního zastoupení), běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Z právě uvedeného je patrné, že stěžovatelka vytýkanou vadu, absenci právního zastoupení, odstranila podáním advokáta ze dne 23. 11. 2013 o převzetí právního zastoupení. V té době již dvouměsíční lhůta k podání dovolání proti výše napadenému rozsudku Městského soudu v Praze dávno uplynula (26. 8. 2013), a proto lhůta k doplnění výše uvedených náležitostí vypršela ve skutečnosti dříve, než bylo blanketní dovolání právním zástupcem stěžovatelky doplněno, a sice 29. 11. 2013, jak stanovil obvodní soud. Prodloužil-li následně obvodní soud lhůtu až do 16. 12. 2013, učinil tak v rozporu s kogentním ustanovením §241b odst. 3 o. s. ř., neboť podmínka právního zastoupení byla splněna a dané zákonné ustanovení žádné výjimky či další úlevy v tomto směru neumožňuje. Nicméně Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání neodmítl.
Doplněné dovolání však představuje polemiku se skutkovými okolnostmi, namítání procesních vad a tvrzení stěžovatelky o tom, že nájemní smlouva je platná, resp. že naléhavý právní zájem ve smyslu někdejšího ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. byl na její straně dán. Vskutku v něm totiž absentuje vyložení důvodu dovolání, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Stěžovatelka konkrétně vůbec neuvedla, v čem napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo konečně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice tvrdí, že "po dovolacím soudu žádal[a], aby se od této své rozhodovací praxi odchýlil, tj. aby tuto otázku posoudil jinak", ovšem z odůvodnění dovolání to vůbec patrné není, resp. to z něj nelze ani rozumně dovodit. Nadto by pak zde bylo třeba argumentovat "deficitem" dosavadní judikatury Nejvyššího soudu z hlediska obecného dopadu, a nikoli toliko v návaznosti na konkrétní případ stěžovatelky, jak to v dovolání učinila. Jde přitom o podstatnou náležitost dovolání, kterou nelze bez dalšího pominout.
K tomu je třeba současně uvést, že předestře-li dovolatel Nejvyššímu soudu, které jím již řešené právní otázky by měl vyřešit jinak, tj. odchýlit se od své dosavadní judikatury, nepředstavuje odmítnutí takového požadavku dovolacím soudem porušení práva na spravedlivý proces. Totéž platí i pro právní otázky, které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu (vy)řešeny, poněvadž ne každá taková právní otázka je současně otázkou zcela zásadního právního významu (lhostejno přitom, že občanský soudní řád v platném znění s pojmem "zásadního právního významu" nezachází, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je třeba chápat právě ve vazbě na postavení a roli Nejvyššího soudu v ústavním systému, resp. v "obecném" soudnictví). Skutečnost, zda tomu tak v tom kterém případě je či není, přísluší rozhodnout toliko Nejvyššímu soudu, aniž by zde dovolateli nebo jinému účastníku řízení vznikal nárok na takovou její kvalifikaci.
S ohledem na výše řečené lze dospět k závěru, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů po uplynutí lhůty stanovené pro podání návrhu na jeho zrušení, neboť při podání dovolání zjevně nesplnila jednu z podstatných, nikoli pouze "formálních", "nepodstatných" náležitostí. Dvouměsíční lhůta určená k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu sice byla zachována ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, avšak již nebyla zachována ve vztahu k ústavní stížností dotčenému rozsudku Městského soudu v Praze, jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, tj. řádně a včas. V daném případě však z výše uvedených důvodů nemůže být řeč o řádném uplatnění dovolání.
Na závěr se sluší poznamenat, že Ústavní soud si v daném řízení vyžádal vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka řízení, avšak k těmto podáním nepřihlížel, poněvadž rozhodující skutečnosti pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, resp. jejích dalších kvalit, zjistil z vyžádaného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 5 vedený pod sp. zn. 16 C 354/2003). Z těchto důvodů je také nezasílal stěžovatelce k replice.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části ji pak odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu