ECLI:CZ:US:2008:4.US.2142.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2142/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. Š., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, AK Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 44 To 347/2008 a Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze ze dne 21. 4. 2008 č. j. ČTS:PSP-419-14/TČ-2008-92 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízením s tím, že jimi byl porušen článek 2 odst. 2, článek 11 odst. 1, článek 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených fotokopií listin zjistil Ústavní soud, že usnesením Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze ze dne 21. 4. 2008 č. j. ČTS:PSP-419-14/TČ-2008-92 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč, neboť na opakované výzvy k podání vysvětlení dle §158 odst. 6 trestního řádu se nedostavuje, přičemž z posledního určeného termínu předvolání se neomluvil, čímž již poněkolikáté zmařil provedení potřebného vyšetřovacího úkonu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 44 To 347/2008 stěžovatelem podanou stížnost zamítl. Z rozhodnutí se podává, že s přihlédnutím k celkovému chování stěžovatele bylo uložení pořádkové pokuty na místě, a to bez ohledu na stěžovatelem namítané skutečnosti; naopak policejní orgán byl příliš benevolentní, když k uložení pořádkové pokuty přistoupil teprve dne 21. 4. 2008.
Stěžovatel namítá, že výzvu k podání vysvětlení dne 19. 2. 2008 nemohl převzít, neboť dne, který je uveden na doručence, se účastnil vědecké konference v zahraničí, resp. trávil čas s děkanem STU Bratislava, což mohou potvrdit svědci, jejichž výslech stěžovatel navrhl k důkazu. Nadto stěžovatelův podpis na doručence není pravý, k čemuž navrhl zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Stěžovatel dále uvádí, že mu předvolání nemohlo být doručeno ani po uplynutí doby jednoho měsíce, neboť úložní doba činí 15, případně 21 dní. Písemné předvolání na den 18. 4. 2008 stěžovateli také doručeno nebylo. Z dalších termínů dohodnutých telefonicky na den 13. 3. 2008 a 17. 3. 2008 se stěžovatel několik hodin předem omluvil z pracovních, resp. rodinných důvodů. Na následně dohodnutý termín dne 27. 3. 2008 se stěžovatel nedostavil, neboť dva dny předem policejnímu komisaři zaslal dopis, v němž žádal, aby byl ve věci písemně předvoláván a v dodatečném předstihu z důvodu přípravy ke kvalifikovanému vyjádření a možnosti dohody s advokátem na jeho účasti při podání vysvětlení. Následná výzva k podání vysvětlení dne 18. 4. 2008 mu doručena nebyla. Dne 25. 4. 2008 se na stěžovatelovo pracoviště dostavili dva policisté, aby stěžovatele předvedli k podání vysvětlení. Po krátké a nepříjemné diskusi byl stěžovatel "donucen" si telefonicky domluvit termín na 30. 4. 2008; tam se dostavil, avšak z důvodu pracovního zaneprázdnění právního zástupce vysvětlení podal až dne 7. 5. 2008. Stěžovatel konstatuje, že aktivita byla vždy vedena z jeho strany. Policejní orgán nebyl ochoten mu telefonicky sdělit, jakého znaleckého posudku se podání vysvětlení týká, a nevyhověl jeho žádosti o zaslání otázek, na které by měl stěžovatel v rámci podání vysvětlení odpovědět. Policejní orgán zdaleka nevyužil všech možností kontaktovat stěžovatele, když se nevyskytoval v místě trvalého bydliště, např. prostřednictvím e-mailu nebo návštěvy na pracovišti (k té došlo teprve po několika měsících) či jej kontaktovat na adrese, kde se zdržuje, a na kterou pak byla doručena složenka k zaplacení pořádkové pokuty. Stěžovatel Městskému soudu v Praze vytýká, že se nevypořádal s jeho argumenty a neprovedl navrhované důkazy. Stěžovatel má za to, že soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Uložení pořádkové pokuty je aktem svévole a neadekvátním sankcionováním stěžovatele za průtahy v trestním řízení, které lze přičíst na vrub spíše liknavému přístupu policie a soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je však vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález IV.ÚS 31/05, Sb. n. u., sv. 38, s. 167). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (viz Sb. n. u., sv. 35, s. 391) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást na roveň (zpravidla) rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98, Sb. n. u., sv. 16, s. 185). V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (Sb. n. u., sv. 22, s. 311) Ústavní soud dovodil, že proto musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
Ústavní soud nemá námitek k důvodům, o něž napadená usnesení uložení pořádkové pokuty opřela, ani ke skutečnosti, že Městský soud v Praze neprovedl stěžovatelem navržené důkazy k prokázání jeho tvrzení, že mu předvolání nebylo doručeno. Aniž by zjišťoval, zda stěžovatelovy námitky ohledně nedoručení předvolání jsou pravdivé, má Ústavní soud za to, že ostatní zjištěné okolnosti případu samy dostatečně naplňují podmínky pro postup dle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu. Je totiž třeba přisvědčit stížnostnímu soudu, že s ohledem na celkový přístup stěžovatele ke splnění povinnosti podat vysvětlení, jeho opakované omluvy a obecnou neschopnost vyšetřit si čas k provedení požadovaného úkonu po dobu tří měsíců měly za následek neúměrné prodlužování trestního řízení, kterému bylo nutno učinit přítrž. Ústavní soud je přesvědčen, že Policie ČR podnikla dostatek kroků k zajištění stěžovatelovy účasti a že institutu pořádkové pokuty využila teprve v situaci, kdy mírnější prostředky selhaly.
Poněvadž Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu