ECLI:CZ:US:2009:4.US.2173.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2173/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) R. Š., 2) Ing. V. Š., 3) M. Š., 4) A. J., 5) L. M., 6) V. K., 7) P. V., 8) R. K., 9) M. N., 10) M. T., 11) PhDr. J. Š., všech zastoupených JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, AK se sídlem Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009 čj. 24 Co 341/2008-114 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označeného usnesení, jímž bylo odmítnuto jejich odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2006 čj. 4 C 43/2003-49, ve znění opravných usnesení ze dne 21. 2. 2007 čj. 4 C 43/2003-54 a ze dne 28. 2. 2007 čj. 4 C 43/2003-55.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že v únoru 2002 rozhodl Magistrát hlavního města Prahy - Pozemkový úřad v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v relevantním znění dle pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že oprávněné osoby (I. H., M. V., J. M., M. H., H. T., V. K., K. K., ing. V. K. a P. K.) nejsou vlastníky konkrétních nemovitostí v k. ú. Lysolaje, neboť jejich vydání brání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě (zahrádková nebo chatová osada zřízená před datem 1. 10. 1976). K žalobě oprávněných osob Obvodní soud pro Prahu 6 přezkoumal správnost rozhodnutí pozemkového úřadu a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zřízení zahrádkové kolonie, resp. chatové osady, na předmětných pozemcích před datem 1. 10. 1976 nebylo prokázáno, resp. bylo zjištěno, že nájemci vybudovali na předmětných pozemcích chatky v rozporu s nájemní smlouvou ze dne 25. 3. 1973 či dalšími smlouvami. Podle obvodního soudu vydání pozemků nebrání žádná zákonná překážka, a proto rozhodl, že oprávněné osoby jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí; rozsudek soudu v plném rozsahu nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu.
Stěžovatelé, kteří jsou vlastníky objektů (chat) postavených na restituovaných pozemcích, napadli rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 odvoláním, ve kterém tvrdili, že překážka vydání nemovitostí existuje a že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Stěžovatelé rovněž vytkli soudu prvého stupně, že je nepřibral do řízení, neboť byli rozhodnutím pozemkového úřadu dotčeni ve svých právech; zvláštní vymezení účastníků řízení podle ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě zpochybnili poukazem na okruh účastníků řízení podle §14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odvolání odmítl s odůvodněním, že odvolatelé nebyli k jeho podání oprávněni, neboť podle ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě jsou účastníky restitučního řízení osoby pouze oprávněné, osoba povinná a Pozemkový fond ČR. Pokud jde o vzájemný vztah mezi ustanovením §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 zákona č. 71/1967 Sb., Městský soud v Praze odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které lze obecnou definici účastníka správního řízení aplikovat pouze v těch případech, kde to zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.
V ústavní stížnosti stěžovatelé poukázali na to, že odmítnutím odvolání z důvodu nepřiznání postavení účastníků řízení jim bylo fakticky znemožněno účelně hájit svá práva. Takový postup dle jejich názoru představuje nejen porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale i práva na rovnost účastníků řízení a v konečném důsledku i práva na rovnost v ochraně vlastnických práv. Ke konstatování, že se v průběhu soudního sporu nedomáhali postavení účastníka řízení, uvedli, že až do vynesení rozsudku neměli důvod tak činit, neboť spoléhali na zákonnost rozhodování obvodního soudu s tím, že soud nemůže vyhovět žalobnímu návrhu s ohledem na zákonnou překážku podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Stěžovatelům bylo navíc známo, že součástí soudního spisu je vyjádření žalované Městské části Lysolaje ze dne 2. 11. 2000, podle kterého byla na předmětných pozemcích zřízena zahrádkářská kolonie před 1. 10. 1976; odvolání tak podali poté, co zjistili, že se žalovaná rozhodla odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 nepodat.
Z hlediska věcné argumentace stěžovatelé odkázali na svá dřívější podání učiněná k Obvodnímu soudu pro Prahu 6, zejména pak na odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6. Z podrobností, které uvedli v ústavní stížnosti, vyzdvihli zejména skutečnost, že v důsledku rozhodnutí soudu, chování současných vlastníků vydaných pozemků a s ohledem na ustanovení §22 odst. 2 a §25 odst. 1 zákona o půdě se jejich právní postavení jako vlastníků staveb podstatně mění k horšímu. Stěžovatelé s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová proti České republice vyjádřili přesvědčení, že změnou ve vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem jsou nuceni snášet nepřiměřenou zátěž, což porušuje spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu na straně jedné a právem na ochranu majetku na straně druhé.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelů s tím, že s nimi soud nejednal jako s účastníky řízení a neumožnil jim jako současným vlastníkům objektů na pozemcích, o které se vedl spor mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou, předložit soudu vlastní argumenty k ochraně svých práv.
V projednávané věci bylo zřejmé, že v otázce účastenství v řízení došlo ke střetu dvou právních názorů. Městský soud v Praze vycházel z toho, že ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě vylučuje absolutně a bezvýjimečně kohokoli jiného než osoby v citovaném ustanovení uvedené z možného účastenství v řízení, vedeném podle zákona o půdě, stěžovatelé zastávali názor opačný a argumentovali ustanovením §14 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.
Ústavní soud se posouzením kolizních právních názorů týkajících se vztahu §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 zákona č. 71/1967 Sb. při určování okruhu účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě zabýval a ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě je ustanovením speciální povahy, které vymezuje účastenství v řízení odlišně od obecné úpravy v zákoně č. 71/1967 Sb. V usnesení ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. IV.ÚS 196/02 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) připomněl, že ustanovení §9 odst. 8 se stalo součástí zákona o půdě na základě jeho novelizace, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1993. Před touto novelizací neobsahoval zákon o půdě žádné ustanovení, které by speciálně řešilo otázku účastníků řízení podle §9 odst. 4 zákona o půdě, a proto aplikační praxe jednotně akceptovala, že pro určení okruhu účastníků tohoto správního řízení je třeba aplikovat ustanovení §14 zákona č. 71/1967 Sb.
Otázku vztahu zvláštního a obecného vymezení okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení Ústavní soud rozřešil v nálezu ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 2/99 (publ. in Sb. n. u., sv. 17, str. 295, č. 95/2000 Sb.), kdy dospěl k závěru, že specifická definice okruhu účastníků vylučuje jejich obecné vymezení.
Zařazení §9 odst. 8 do zákona o půdě ve znění, podle něhož jsou účastníky těchto řízení oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond, vyvolalo v aplikační praxi změnu v nazírání na určení okruhu účastníků předmětného řízení, a to konkrétně tak, že ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě bylo označeno za ustanovení speciální ve vztahu k §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., absolutně vylučující aplikaci obecné definice účastníka správního řízení [srov. např. usnesení ze dne 21. 8. 1998, sp. zn. IV.ÚS 107/98, usnesení ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. IV.ÚS 46/99, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz a další (III.ÚS 157/2002, IV.ÚS 660/2000, I.ÚS 163/2000, dostupná tamtéž)]. Tím byl tedy korigován názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 279/95 (Sb. n. u. sv. 8 str. 209), a to, jak řečeno, v důsledku změny zákonné úpravy.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud v projednávané věci k závěru, že Městský soud v Praze při rozhodování o odvolání stěžovatelů nepochybil, pokud je nepovažoval za účastníky (restitučního) řízení, a tudíž za osoby neoprávněné k podání odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vydání nemovitostí podle zákona o půdě. Stanovisko Městského soudu v Praze k interpretaci vztahu mezi ustanovením §9 odst. 8 zákona o půdě představující specifickou definici okruhu účastníků řízení a §14 zákona č. 71/1967 Sb. bylo zcela v souladu s dosavadní již ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo shora poukázáno, od níž neměl čtvrtý senát Ústavního soudu důvod se jakkoliv odchýlit. V daných souvislostech rovněž nepovažoval za akceptovatelný ani odkaz stěžovatelů na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová proti České republice, neboť obecný soud nerozhodoval ve věci samé, přičemž nadto a především je zjevné, že skutkové okolnosti tohoto případu se od věci stěžovatelů diametrálně odlišují.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu