ECLI:CZ:US:2015:4.US.2255.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2255/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti BELANI KOMPANI, s.r.o., se sídlem Kloboučnická 1425/13, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Průchova 41, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 341/2014-119 ze dne 29. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2014 č. j. 64 EXE 2434/2011-69, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením tamního soudu ze dne 19. 12. 2011 č. j. 64 EXE 2434/2011-24 a návrh povinného na odklad provedení exekuce nařízené usnesením tamního soudu ze dne 19. 12. 2011 č. j. 64 EXE 2434/2011-24. Dovolání proti usnesení městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1422/2015-162 odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §237 o. s. ř, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nutno hodnotit jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka ústavní stížností, jak je zřejmé z návětí podání, jeho obsahu i petitu stížnosti, napadá výhradně usnesení městského soudu. V ústavní stížnosti pouze uvádí, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání dnem 10. 6. 2015.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Rozhodnutí dovolacího soudu jako poslední procesní prostředek, který byla stěžovatelka podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním povinna vyčerpat, však stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhla. Požadavek na zrušení tohoto rozhodnutí nevyplývá ani z textu ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka se vůči němu nijak nevymezuje a nečiní je předmětem hmotně právních ani procesně právních úvah; všechny své výhrady směřuje pouze proti usnesení městského soudu, příp. proti rozhodnutí soudu I. stupně.
Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze a výlučně rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13, II. ÚS 2361/13).
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj