ECLI:CZ:US:2013:1.US.2007.13.1
sp. zn. I. ÚS 2007/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Havlíčka, zastoupeného JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem Praha 1, Uhelný trh 9, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č.j. 55 Co 144,145/2011-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 6. 2010, č.j. 21 C 64/2008-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovné postavení účastníků v řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Z právě uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Logickým důsledkem této subsidiarity a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je pak i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva. Tímto rozhodnutím je v posuzované věci rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání stěžovatele.
5. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu své stížnosti nenavrhl. Takováto situace představuje dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10, dostupná z http://www.usoud.cz).
6. Ústavní soud zvažoval, zda stěžovatel skutečně nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem, neboť ačkoli stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti zrušení rozhodnutí dovolacího soudu nenavrhl, označil svou ústavní stížnost ze dne 25. 6. 2013 jako ústavní stížnost směřující mj. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2013, č.j. 21 Cdo 4335/2011-182, a se závěry dovolacího soudu obsaženými v právě uvedeném rozhodnutí v odůvodnění své stížnosti poměrně obsáhle polemizoval. Ústavní soud proto stěžovatele vyzval, aby vzhledem k uvedeným nejasnostem přesně specifikoval, která rozhodnutí svou ústavní stížností napadá.
7. Stěžovatel však přípisem ze dne 17. 7. 2013 Ústavní soud informoval, že vskutku žádá toliko zrušení rozhodnutí soudů prvé a druhé instance. Zrušení předmětného usnesení dovolacího soudu tedy ani po výzvě Ústavního soudu nenavrhl, což odůvodnil tím, že si je vědom toho, že rozhodnutí dovolacího soudu nezaobírat se podaným dovoláním meritorně je jeho právem, že takovým rozhodnutím nedošlo k zásahu do Ústavou chráněných práv a že Ústavní soud není povolán vůči tomuto rozhodnutí zasahovat.
8. S touto argumentací stěžovatele se však Ústavní soud neztotožňuje a uvádí, že v případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu