ECLI:CZ:US:2009:4.US.2981.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2981/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci navrhovatele D. H., zastoupeného Mgr. Janem Křivánkem, advokátem v Plzni, Sady 5. května 46, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. října 2006 č. j. 1 T 157/2004-1001 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2007 č. j. 7 To 77/2007-1097, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. prosince 2008, se navrhovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru došlo těmito rozhodnutími k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 1 T 157/2004 (dále jen "trestní spis") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. října 2006 č. j. 1 T 157/2007-1001, byl stěžovatel uznán vinným společně se spoluobžalovaným J. V. trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona, za což byl stěžovatel odsouzen podle §247 odst. 2 trestního zákona s použitím §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Na základě odvolání podaného jak oběma obžalovanými, tak i Krajským státním zástupcem v Plzni, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007 č. j. 7 To 77/2007-1097 zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl tak, že oba obžalované odsoudil podle §247 odst. 2 trestního zákona s použitím §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnným trestům odnětí svobody, každý v trvání 20 měsíců nepodmíněně, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s dozorem. Dovolání podaná oběma obžalovanými Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. srpna 2008 č. j. 3 Tdo 719/2008-1160 odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, kterým byly námitky stěžovatele meritorně přezkoumány (jako je tomu v projednávané věci), by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohla existovat dvě různá rozhodnutí meritorního přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV.ÚS 146/96, sp. zn. IV.ÚS 58/95, dále usnesení sp. zn. III.ÚS 598/01, I.ÚS 649/04, II.ÚS 78/05, III.ÚS 323/05, III.ÚS 2950/07, II.ÚS 2131/07).
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem (to ani z pohledu jeho obsahu) v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008 sp. zn. 3 Tdo 719/2008, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka