ECLI:CZ:US:2012:4.US.2258.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2258/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. Josefem Opltem, advokátem, AK se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011 čj. Nco 255/2010-510 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl, že soudci Městského soudu v Praze JUDr. Dagmar Stamidisová, JUDr. Martin Valehrach a JUDr. Jaroslava Lobotková nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 37 C 61/2009.
Stěžovatel vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že se dostatečně nevyrovnal s jeho argumentací vznesenou v námitce podjatosti soudkyně Lobotkové a soudce Valehracha. Jmenovaní byli členy KSČ a stěžovatel nevěří, resp. nemá za prokázáno, že by se tito soudci zcela oprostili od komunistické ideologie, která byla otevřeně nepřátelská zejména vůči disidentům a politickým vězňům. Stěžovatel jako bývalý signatář Charty 77 a aktivní odpůrce bývalého režimu vede u Městského soudu v Praze spor o ochranu osobnosti s žalovanou ing. J. H., bývalou členkou KSČ, a považuje za zcela nevhodné, aby spor soudili soudci původně minimálně formálně spjatí se stejnou ideologií jako žalovaná; za souběhu těchto okolností jde dle jeho názoru vždy o osoby podjaté. Ve vztahu k soudkyni Stamidisové měl stěžovatel za to, že jí jsou systematicky přidělovány určité typy kauz, a způsob přidělení jeho věci označil za sporný. Obecně k přidělování jeho věcí uvedl, že je řeší neobvykle vysoký počet soudců, bývalých členů KSČ, což se mu jeví jako účelové řešení. Stěžovatel zpochybnil objektivitu přidělování věcí za pomoci výpočetní techniky a v tomto směru poukázal na nález, kterým dal Ústavní soud najevo nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí (sp. zn. IV. ÚS 1302/10); dále odkázal i nálezy pojednávající otázku bývalého členství soudců v KSČ (sp. zn. I. ÚS 517/10) či nestrannost soudců hodnocenou z objektivního aspektu (sp. zn. I. ÚS 722/05 a I. ÚS 167/94).
Z napadeného usnesení Vrchní souduho v Praze připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze o žalobě na ochranu osobnosti stěžovatel vznesl dne 21. 12. 2010 námitku podjatosti soudkyně Stamidisové, která dle jeho tvrzení v lednu 2003 nezasáhla při konfliktu mezi pracovnicí soudní kanceláře a zmocněnkyní stěžovatele při nahlížení do soudního spisu. Stěžovatel vyslovil podezření, že jmenovaná ho nenávidí a navíc je "dosazovaná" na politické kauzy, v nichž má zadání rozhodnout vždy v neprospěch politických vězňů. Stěžovatel uplatnil námitku podjatosti 13 soudců Městského soudu v Praze a současně námitky podjatosti 33 soudců Vrchního soudu v Praze jako soudu nadřízeného.
Vrchní soud v Praze konstatoval, že věc byla přidělena k vyřízení soudkyni JUDr. Dagmar Stamidisové, která v souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze platného pro rok 2011 rozhoduje ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku podle ustanovení §9 odst. 2 o. s. ř.; zastupujícími soudci jsou JUDr. Tomáš Novosad, JUDr. Jaroslava Lobotková a JUDr. Martin Valehrach. Vrchní soud se zabýval pouze námitkou pojatosti soudkyň Stamidisové a Lobotkové a soudce Valehracha, neboť podjatost soudce Novosada stěžovatel nenamítl a možnost, že by se věcí stěžovatele mohli zabývat jiní jím označení soudci Městského soudu v Praze byla podle platného rozvrhu práce vyloučena.
Soudkyně Stamidisová uvedla, že nemá vztah k projednávané věci, k účastníkům ani jejich zástupcům a nejsou jí známy žádné okolnosti, pro které by mohla být vyloučena z projednávání věci, na výsledku nemá žádný zájem. Uvedla, že nebyla členkou ani kandidátkou KSČ. Vrchní soud vyloučil, že by přítomnost soudkyně při konfliktu jiných osob v budově soudu, do něhož nezasáhla, mohla vypovídat cokoliv o jejím vztahu k účastníkům či věci samé, ostatní úvahy stěžovatele soud označil jako ryze spekulativní a odmítl je jako nedůvodné. Svoji podjatost vyloučili i soudkyně Lobotková a soudce Valehrach. Ve vztahu k podezření stěžovatele, že soudce Valehrach mohl být členem KSČ, Vrchní soud v Praze vyložil, že případné členství či kandidatura na členství v jakékoliv politické straně, i pokud by byly doloženy, nemůže založit důvod pro postup k vyloučení soudce pro podjatost. Shodně soud dovodil i ve vztahu k soudkyni Lobotkové, u ní neshledal žádný důvod k pochybám o její podjatosti ani z důvodu stěžovatelem vytýkaného postupu v jiném blíže nespecifikovaném sporu s jiným účastníkem řízení. Vrchní soud v Praze proto rozhodl, že jmenovaní soudci Městského soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí předmětné stěžovatelovy věci.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001, N 98/23 SbNU 11, nález sp. zn. II. ÚS 475/99 ze dne 15. 12. 1999, N 182/16 SbNU 321), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000 ze dne 9. 3. 2000, U 4/17 SbNU 365), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007, N 42/44 SbNU 533-535). Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. června 2005, č. 64935/01). Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.
V projednávané věci stěžovatel odůvodnil svoji obavu o nestrannost soudu z pasivního postoje soudkyně, jíž byla stěžovatelova věc přidělena, která při konfliktu pracovnice soudní kanceláře se zástupkyní stěžovatele při nahlížení do spisu nikterak nezasáhla. Ústavní soud ověřil, že při hledání odpovědi na otázku, zda jsou tyto obavy ospravedlnitelné z objektivního hlediska (subjektivní podjatost soudkyně neprojevila), vycházel Vrchní soud v Praze z konkrétních okolností projednávaného případu a jejich hodnocení přiměřeně rozvedl v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud závěry Vrchní soudu v Praze akceptoval a považoval je za dostatečně odůvodněné. I dle jeho názoru nelze objektivní nestrannost chápat tak, že by snad cokoli, co může vrhnout jen stín pochybnosti na nestrannost soudce, jej automaticky vylučovalo jako soudce nestranného. Pravidlem je, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že jeho vztah k věci či účastníkům dosáhl takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci či být schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Ústavní soud má za to, že z neutrálního chování soudkyně jako svědka při konfliktu jiných osob před více než sedmi lety nelze důvodně předpokládat, že soudkyně bude při svém rozhodování vedena "motivací" poškodit stěžovatele. Rovněž pouhé přesvědčení stěžovatele o "dosazování" soudkyně na politické kauzy ke zpochybnění její nestrannosti nepostačuje. Obava z absence nestrannosti soudce se musí zakládat na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech.
Pokud šlo o námitku podjatosti zastupující soudkyně či soudce odůvodněnou faktem bývalého členství v KSČ, Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení sice výslovně nereagoval na poukaz stěžovatele na předmět sporu v souvislosti s jeho osobou a osobou žalované, nicméně svoje rozhodnutí přiměřeně odůvodnil a o námitce podjatosti rozhodl způsobem, který Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu ke stěžovateli již vícekráte akceptoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3268/10 ze dne 24. 2. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 860/11 ze dne 5. 5. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 1448/11 ze dne 30. 5. 2011, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve vztahu k námitce podjatosti zastupující soudkyně Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. nemohou být důvodem k vyloučení soudce ani okolnosti, které spočívají v rozhodování soudce v jiných věcech.
Ve vztahu k té části ústavní stížnosti tvrdící porušení práva na zákonného soudce z důvodu netransparentnosti přidělení věci stěžovatele u obecných soudů je třeba uvést, že tuto okolnost - netransparentnost rozvrhu práce Městského soudu v Praze - stěžovatel v námitce podjatosti soudkyně Stamidisové výslovně neuplatnil, resp. nijak ji blíže nespecifikoval. Ústavní stížnost, vystavěná na zásadě subsidiarity vůči ostatní procesním prostředkům k ochraně práva, by tak mohla být odmítnuta z důvodu jejich nevyčerpání, resp. nevyčerpání všech možností právní ochrany. Přesto však Ústavní soud z rozvrhu práce Městského soudu pro rok 2009, který je přístupný na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, zjistil, že rozhodování ve věcech podle §9 odst. 2 s výjimkou písm. g) a i) o. s. ř., kam spadá i stěžovatelův spor o ochranu osobnosti, jsou přidělovány vždy po jedné za sebou v pořadí 31 C (JUDr. Tomáš Novosad), 32 C (JUDr. Jaroslava Lobotková), 34 C (JUDr. Martin Valehrach) a 37 C (JUDr. Dagmar Stamidisová) v souladu s bodem III. obecné části rozvrhu práce. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel podal v roce 2009 i další žaloby na ochranu osobnosti, resp. proti němu bylo zahájeno řízení o ochranu osobnosti; věci byly přiděleny senátu 31 C (sp. zn. 31 C 172/2009, v evidenci ÚS pod sp. zn. IV. ÚS 722/10), 32 C (sp. zn. 32 C 155/2009, v evidenci ÚS pod sp. zn. I. ÚS 842/11) či 34 C (sp. zn. 34 C 80/2009 v evidenci ÚS pod sp. zn. III. ÚS 1405/10). Ústavní soud tak nepřisvědčuje stěžovatelovu nikterak nepodloženému tvrzení, že rozvrh práce Městského soudu v Praze je netransparentní a že soudkyně senátu 37 C je "systematicky dosazovaná" na jeho věci. Ústavní soud dále zjistil z vyžádaného rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro r. 2010, účinného v době předložení námitky stěžovatele tomuto soudu (rozvrh práce je rovněž přístupný na portálu Ministerstva spravedlnosti), že věci rozhodování o vyloučení soudců (rejstřík Nco) jsou přidělovány postupně v pořadí nápadu, bez ohledu na věcnou agendu jednotlivých senátů, všem předsedům senátů a soudcům (s výjimkou senátů 7 Cmo, 14 Cmo a 15 Cmo). Stěžovatelova námitka byla předložena senátu 5 Cmo, který v souladu s rozvrhem práce věc projednal ve složení JUDr. Zdeněk Kovařík, Mgr. Milena Filingerová a JUDr. Vladislava Riegrová. Takto uvedené pravidlo, při rozvrhem práce zjistitelné číselné posloupnosti jednotlivých senátů s uvedením jmen jejich jednotlivých členů i stanovení zástupců, Ústavní soud již dříve označil za dostatečně určité, předvídatelné a zkontrolovatelné (srov. usnesení ze dne 21. února 2012 sp. zn. IV. ÚS 2504/11, kterým odmítl ústavní stížnost téhož stěžovatele). I když se Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 2504/11 zabýval rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2011, jsou jeho závěry plně využitelné i v projednávané věci, neboť pravidlo pro přidělování věcí (rozhodování o vyloučení soudců) náležející více senátům bylo v rozvrhu práce tohoto soudu pro rok 2010 formulováno totožně.
Ústavní soud uzavřel, že za situace, kdy o vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí stěžovatelovy věci bylo rozhodnuto v souladu s procesními pravidly, není jeho tvrzení o porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny zjevně opodstatněné, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu