ECLI:CZ:US:2018:4.US.2327.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2327/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 5 Tdo 187/2018-57, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2017 č. j. 4 To 229/2017-997 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. června 2017 č. j. 39 T 4/2016-916, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 7. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále také jen "krajský soud") a Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3, 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel byl okresním soudem shledán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že v průběhu let 2014 a 2015 během soudních řízení vedených u okresního soudu ve věci úpravy styku s jeho nezletilým synem opakovanými výhrůžkami, arogantním jednáním, zastrašováním, podáváním stížností či trestních oznámení činil nátlak na pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Opavy (dále jen "OSPOD"). Pracovnicím OSPOD stěžovatel diktoval podmínky, kdy, co a jak mají konat a pokud mu nevyhověly, osočoval je z nečinnosti a vyhrožoval jim trestněprávními, případně též pracovněprávními důsledky. Dále byl shledán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 8. 4. 2015 podal trestní oznámení u Okresního státního zastupitelství v Opavě (dále jen "okresní státní zastupitelství") proti své bývalé družce a matce jeho nezletilého syna pro podezření ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby, ačkoli si byl vědom nepravdivých tvrzení ohledně násilného jednání své bývalé družky vůči jejich synovi, které uvedl jak v trestním oznámení, tak v rámci podání vysvětlení po poučení o povinnosti vypovídat pravdu. Stěžovatel byl okresním soudem dále shledán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 alinea první trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že opakovaně nerespektoval rozhodnutí okresního soudu ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 14 Nc 470/2012 o úpravě styku s nezletilým synem, přestože byl opakovaně vyzván k plnění tohoto rozhodnutí podle §501 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Výše uvedené rozhodnutí a výzvy nerespektoval a nezletilého syna nepředal matce v rozporu s platnou úpravou styku. Syna opakovaně předal matce až na základě rozhodnutí okresního soudu o výkonu rozhodnutí. Stěžovateli byl za výše uvedené jednání uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále bylo stěžovateli podle §82 odst. 2, §48 odst. 4 písm. f) trestního zákoníku uloženo, aby se ve zkušební době zdržel neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů své bývalé družky a pracovníků OSPOD.
3. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž jednak namítal, že byla porušena práva obhajoby, konkrétně že jeho obhájci nebyla řádně doručena obžaloba spolu s trestním příkazem podle §196 trestního řádu. Dále namítal, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a k nesprávnému právnímu posouzení jednotlivých skutků. Vina stěžovatele nebyla prokázána a jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby je bylo možné, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, označit za jednání trestné. Námitky rozvedl k jednotlivým skutkům a doplnil námitku směřující proti uloženému omezení podle §82 odst. 2, §48 odst. 4 písm. f) trestního zákoníku, které shledal za nepřiměřené a v rozporu s právy obžalovaného zaručenými čl. 36 Listiny.
4. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl napadeným usnesením a uvedl, že ze spisu vyplývá, že trestní příkaz včetně obžaloby byl doručen stěžovateli i jeho obhájci, přičemž proti trestnímu příkazu byl podán obhájcem stěžovatele odpor, v němž se nenamítá nedoručení obžaloby. To nebylo namítáno ani v rámci hlavního líčení a obhájce také dne 28. 11. 2016 podal návrh na zastavení trestního stíhání, v němž na obžalobu odkazuje. K dalším odvolacím námitkám krajský soud uvedl, že jsou vesměs opakováním již uplatněné obhajoby stěžovatele a okresní soud se s nimi náležitě vypořádal, což k jednotlivým námitkám rozvedl. K trestnému činu křivého obvinění krajský soud podotkl, že okresní soud nepochybil, když vycházel z listinných důkazů, a to zejména z obsahu spisu okresního státního zastupitelství sp. zn. ZN 4446/2015, opatrovnického spisu okresního soudu sp. zn. 14 P 117/2013 a svědeckých výpovědí. Námitka stěžovatele týkající se uloženého omezení dle krajského soudu neobstojí, neboť stěžovateli byly zakázány pouze neoprávněné zásahy do práv pracovníků OSPOD a jeho bývalé družky. Stěžovatel může na ochranu svých zájmů nadále používat jakýchkoli zákonných prostředků, pokud je použije zákonem dovoleným způsobem a k účelu, k jakému slouží.
5. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Ke všem třem trestným činům uvedl, že nebyly naplněny znaky jejich skutkových podstat, přičemž ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění konkretizoval, že nebylo prokázáno, že chtěl svoji bývalou družku nepravdivě obvinit a přivodit její trestní stíhání nebo že by si toho byl vědom. Pro úvahy o zavinění ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění jsou podstatné závěry znaleckého zkoumání a poukázal na konstatování znalce PhDr. Petra Vavříka, který uvedl, že "...silné citové pouto a emoční zainteresovanost může výrazně ovlivnit schopnost obviněného objektivně vnímat a vyhodnocovat pravdivost informací, které jsou mu synem o jeho matce sdělovány". Právní závěry okresního soudu i krajského soudu jsou tak v nesouladu se znaleckými zjištěními a tyto soudy se mýlí, když dospěly k závěru o jeho vině, nadto na základě svědecké výpovědi jeho syna jako klíčového důkazu, který se vyznačuje četnými vadami a ani nebyl proveden v tomto trestním řízení. Jeho nezletilý syn v posuzovaném trestním řízení vyslechnut nebyl a jde o opomenutý důkaz. Stěžovatel v dovolání namítl také to, že byl zkrácen na svých obhajovacích právech, neboť jeho obhájci nebyla doručena obžaloba.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Konstatoval, že z velké části jsou dovolací námitky pouze opakováním argumentace uplatňované stěžovatelem od zahájení trestního řízení a k výše specifikovaným vybraným námitkám (viz bod 5 tohoto usnesení) uvedl následující. Z dokazování, které Nejvyšší soud podrobně popsal, vyplynulo, že stěžovatel při páchání trestného činu křivého obvinění jednal s jasným přímým úmyslem poškodit svou bývalou družku lživými obviněními a vyvolat její trestní stíhání. Tento závěr podporuje i znalecký posudek PhDr. Vavříka, z něhož stěžovatel v dovolání citoval pouze kusé výňatky hovořící v jeho prospěch. Okresní soud ani krajský soud nepochybily ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů, z jejich rozhodnutí jednoznačně vyplývají důvody, proč nevyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. K tvrzenému zkrácení obhajovacích práv Nejvyšší soud uvedl, že na základě spisu je sice pravděpodobné, že k připojení obžaloby do datové zprávy zasílané obhájci nedopatřením nedošlo, a takové pochybení v procesních úkonech nelze akceptovat, avšak je nutno zvážit možný vliv tohoto pochybení na porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu. Tuto námitku stěžovatel uplatnil až v rámci odvolání, které přitom vypracovala stejná advokátní koncipientka, která se účastnila všech hlavních líčení v substituci obhájce stěžovatele. Obhajoba evidentně s uplatněním této námitky vyčkávala až do stadia řízení před odvolacím soudem, aniž by se dříve domáhala nápravy. Z podání obhájce ze dne 28. 11. 2016 je patrné, že byl s obžalobou seznámen. Tato procesní vada je tudíž formálním pochybením, které však z materiálního hlediska porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně byla porušena kontradiktornost řízení, zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. K těmto pochybením mělo dojít tím, že v řízení nebyl vyslechnut nezletilý syn stěžovatele jako klíčový svědek, přestože jeho výslech provedený policejním orgánem jako neodkladný a neopakovatelný úkon v jiném trestním řízení je jako důkaz v tomto trestním řízení po materiální i formální stránce nepřijatelný. Stěžovatel si uvědomuje, že výslech osob mladších 15 let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k nízkému věku mohlo nepříznivě ovlivnit jejich duševní a mravní vývoj, je třeba provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby jej nebylo nutné v řízení před soudem opakovat. Přesto by byl v tomto případě výslech jeho nezletilého syna soudem žádoucí, když jde o klíčový důkaz, bez něhož nelze dovodit vinu stěžovatele, a to zejména ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění. Stěžovatel si je dále vědom toho, že postup podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu lze v odůvodněných případech akceptovat jako výjimku ze zásady kontradiktornosti řízení, avšak přečtená výpověď svědka, který nikdy nebyl vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/11 [(N 129/62 SbNU 27); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Výslech syna stěžovatele nadto nebyl jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon proveden v tomto řízení, ale v odlišné trestní věci. Stěžovatel po celé trestní řízení ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění tvrdil nedostatek subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, protože se důvodně domníval, že to, co mu jeho syn ohledně chování matky k němu sděluje, je pravdou. Pouze syn stěžovatele mohl před soudem vylíčit, jaké skutečnosti stěžovateli sděloval a jakým způsobem. Syn stěžovatele nebyl ani v rámci výslechu v jiné trestní věci řádně poučen o právu nevypovídat ve vztahu ke stěžovateli jako svému otci, byl takto poučen pouze ve vztahu ke své matce. Za dostatečné odůvodnění neprovedení výslechu syna stěžovatele nelze akceptovat jeho nízký věk, kdy v době řízení před okresním soudem byl již ve věku sedmi let.
8. Následkem trestního řízení vznikl zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele, neboť stěžovateli uložená omezení mu zásadním způsobem bránila v postupu v rámci opatrovnického řízení. Omezení uložené okresním soudem bylo vymezeno příliš široce a stěžovatel tak nemohl v řízení o péči o nezletilého syna řádně uplatňovat svá práva. Podání stížnosti, žádosti o nahlédnutí do spisu, snaha o kontakt se synem či kontakt s pracovnicemi OSPOD nebo s jeho bývalou družkou mohly vážně ohrozit stěžovatelův podmíněný odklad trestu odnětí svobody. Stěžovatel musel v řízení o péči o syna vystupovat nanejvýš pasivně, když jakákoli stížnost na jeho osobu podaná ze strany pracovnic OSPOD a jeho bývalé družky mohla mít za následek zrušení podmíněného odsouzení, což je v rozporu s právy zaručenými čl. 36 Listiny.
9. Poslední námitka stěžovatele směřuje proti porušení práva na obhajobu, když obhájci stěžovatele nebyla do podání ústavní stížnosti doručena obžaloba, což je nutno považovat za hrubý procesní nedostatek. Vzhledem k důležitosti obžaloby je nezbytné, aby procesní strany měly předem možnost seznámit se s jejím obsahem a mohly včas reagovat například návrhem na provedení dalších důkazů v obžalobě nezahrnutých. Nejvyšší soud potvrdil tvrzení stěžovatele, že jeho obhájci nebyla obžaloba jako příloha datové zprávy doručena a stěžovateli nelze klást k tíži, že jeho obhájce neuplatnil tuto námitku před soudem prvního stupně, neboť je oprávněn na zjištěné nedostatky trestního řízení poukazovat v jakékoli jeho fázi. Nedoručení obžaloby obhájci stěžovatele v zákonné lhůtě samo o sobě představuje porušení práva na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
14. Stěžovatel předně namítá, že v řízení došlo k pochybení v dokazování spočívajícímu v použití výslechu jeho nezletilého syna provedeného v jiné trestní věci jako neodkladný a neopakovatelný úkon namísto provedení tohoto výslechu soudem přímo v tomto řízení. K namítané nepřípustnosti důkazu Ústavní soud především upozorňuje, že protokol o výslechu nezletilého syna stěžovatele nebyl čten podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu, jak mylně uvedl stěžovatel, ale byl proveden jako listinný důkaz podle §213 trestního řádu, konkrétně jako součást spisu okresního státního zastupitelství sp. zn. ZN 4446/2015, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 3. 2017. Takový postup (spočívající v provedení listinného důkazu spisem z jiného řízení) je zcela běžný a nelze mu z pohledu ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele ničeho vytknout za předpokladu, že byla stěžovateli dána možnost se k důkazu vyjádřit a uvést veškerá tvrzení na svou obhajobu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3015/14). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 3. 2017 je patrné, že k návrhu stěžovatele byly některé listiny ze spisu okresního státního zastupitelství čteny podle §213 odst. 2 trestního řádu a stěžovatel se k důkazu obsáhle vyjadřoval.
15. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že dle judikatury Ústavního soudu nemůže důkaz, jehož provedení neměla obhajoba možnost být přítomna a aktivně účastna, obstát ve funkci stěžejního důkazu viny [např. nález ze dne 17. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 375/06 (N 225/47 SbNU 951), nález ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/11 (N 129/62 SbNU 27) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591)], avšak k takovému pochybení v této věci nedošlo. Z napadených rozhodnutí, a to zejména z rozsudku okresního soudu (str. 15 až 21), vyplývá, že nepravdivost obvinění vznesených stěžovatelem vůči jeho bývalé družce byla dovozena na základě celé řady důkazů. Konkrétně z opatrovnického spisu (který byl také proveden jako listinný důkaz), z něhož vyplynulo, že stěžovatel opakovaně tvrdil týrání matkou v rámci řízení o péči o nezletilého syna a že v místě bydliště matky bylo opakovaně prováděno neohlášené šetření. Žádné z provedených šetření nepotvrdilo týrání nezletilého syna. Okresní soud vyšel i z dalšího obsahu opatrovnického spisu, z něhož plyne, že podezření o týrání matkou nikdy nevyplynulo z žádného pohovoru s nezletilým synem ani z jeho znaleckého zkoumání. Soud své závěry opřel ale i o další důkazy, např. výpovědi svědků E. H., P. T., I. D., Y. M. a P. B.. Nadto je nutné poukázat na to, že okresní soud na str. 20 napadeného rozsudku uvedl, že nepřisvědčil obhajobě v tom, že by stěžovatel mohl nabýt věrohodně dojmu o dramatickém zvratu domácnosti na základě toho, co mu nezletilý syn řekl. Jinými slovy, dle okresního soudu nelze přisvědčit stěžovatelově obhajobě, i pokud mu skutečně syn nějaké obavy sděloval. To v důsledku znamená, že okresní soud zcela jistě nevyšel z výslechu syna stěžovatele provedeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon v jiné trestní věci jako z klíčového důkazu, neboť připustil variantu, že syn stěžovatele mu skutečně něco o nevhodném jednání matky mohl sdělovat (přestože syn stěžovatele v rámci výslechu toto vyloučil).
16. V druhé části námitky týkající se výslechu nezletilého syna stěžovatel tvrdí, že došlo k opomenutí důkazu, neboť okresní soud odmítl tohoto svědka sám vyslechnout. O opomenuté důkazy však jde, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Tyto podmínky však nejsou splněny v posuzovaném případě, kdy zamítnutí návrhu na doplnění dokazování (a to výslechem nezletilého syna i dalšími důkazy) bylo řádné a logicky odůvodněno (viz str. 24 a 25 napadeného rozsudku okresního soudu, ale také str. 10 napadeného usnesení krajského soudu a str. 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
17. Ústavní soud se neztotožnil ani s další námitkou stěžovatele brojící proti omezení uloženému odsuzujícím rozsudkem okresního soudu, dle kterého se ve zkušební době musí zdržet neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů pracovníků OSPOD a své bývalé družky, když vágnost takto formulovaného omezení měla způsobit to, že stěžovatel nemohl v řízení o péči o nezletilého syna řádně uplatňovat svá práva. Ústavní soud shledává uložené omezení za adekvátní a určité a současně poukazuje na to, že jde o formulaci doslovně převzatou z §48 odst. 4 trestního zákoníku obsahujícího demonstrativní výčet omezení a povinností, které mohou být ve spojení s §82 odst. 2 trestního zákoníku pachateli uloženy. Uložené omezení přitom stěžovateli přikazuje zdržet se pouze neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů vyjmenovaných osob, což nemůže stěžovateli bránit v uplatňování jeho práv zákonnými způsoby. To bylo ostatně stěžovateli již přiléhavě vysvětleno krajským soudem (viz str. 11 napadeného usnesení krajského soudu).
18. K tvrzenému zásahu do práva na obhajobu stěžovatele nedoručením obžaloby jeho obhájci Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadených usnesení krajského soudu (str. 3 a 4) a Nejvyššího soudu (str. 18 a 19) a k tomu dodává následující. Stěžovatel je oprávněn na procesní pochybení spočívající v nedoručení obžaloby obhájci poukázat v kterékoli fázi řízení, avšak poté je nutno prověřit, zda takové pochybení nejen bylo způsobilé zasáhnout do práva stěžovatele na obhajobu, ale zda k takovému zásahu skutečně došlo. Krajský soud i Nejvyšší soud správně shledaly, že obhajoba stěžovatele nebyla tímto procesním pochybením fakticky nijak stižena (byť krajský soud neověřil, že obžaloba skutečně nebyla jako příloha datové zprávy obhájci připojena), když obhájce stěžovatele byl s obžalobou prokazatelně včas seznámen, přestože mu nebyla doručena. To je zcela nepochybně doloženo tím, že na obžalobu odkazuje již v podání ze dne 28. 11. 2016, tj. několik měsíců před zahájením hlavního líčení v této věci (ke kterému došlo dne 9. 2. 2017). To, že stěžovatel (nebo jeho obhájce) nevznášel námitku o nedoručení obžaloby obhájci již v řízení před okresním soudem, ve spojení se zjištěním, že obhájce byl včas s obžalobou fakticky seznámen, prokazuje, že opakované vznášení této námitky až od podání odvolání je pouze procesní taktikou obhajoby. Tato však nemůže být úspěšná, neboť, jak Ústavní soud mnohokrát v minulosti dovodil, ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo způsobit zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 300/2004, usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4385/12, usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2684/14, usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 338/15 a další).
19. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu