ECLI:CZ:US:2012:4.US.2361.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2361/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů J. Č. a J. Č., zastoupené JUDr. Janem Bujnochem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Polanecká 77/22, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2150/2010-102 ze dne 8. června 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejích práv zakotvených v čl. čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 58 C 331/2008-52 ze dne 5. března 2009 k žalobě stěžovatelů určil, že výpověď ze společného nájmu družstevního bytu č. 17 v domě č. p. 1677 v Ostravě - Porubě, Podroužkova 2, kterou dal žalovaný stavební bytové družstvo Nová huť (dále jen "žalovaný") stěžovatelům dne 1. srpna 2008 a doručil jim dne 6. srpna 2008, je neplatná a uložil žalovanému zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 11.710,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 42 Co 394/2009-81 ze dne 17. února 2010 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď ze společného nájmu družstevního bytu č. 17 v domě č. p. 1677 v Ostravě - Porubě, Podroužkova 2, kterou dal žalovaný stěžovatelům dne 1. srpna 2008 a doručil jim dne 6. srpna 2008, je neplatná, zamítl a uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 6.900,- Kč a dále uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.300,- Kč. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl a uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč.
Soudy všech stupňů v řízení shledaly, že všechny předpoklady a náležitosti výpovědi byly v projednávané věci splněny. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že předmětná výpověď představuje výkon práva rozporný s dobrými mravy, a proto je neplatná. Soud odvolací a dovolací pak zaujaly stanovisko opačné a tuto výpověď za výkon práva v rozporu s dobrými mravy neshledaly.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy a skutkové okolnosti případu.
Ke v záhlaví citovanému rozhodnutí stěžovatelé následně uvádí, že jejich dovolání Nejvyšší soud zamítl s tím, že při posuzování věci podle §39 občanského zákoníku nelze vytrhávat z kontextu pouze jednu či více okolností, navíc prospívající pouze nájemcům (stěžovatelům), a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, mimo jiné i okolnosti na straně pronajímatele (žalovaného), zejména jeho zájem na placení nájemného a úhrady za služby. Stěžovatelé se nemohou ztotožnit s právním názorem dovolacího soudu v tom, že stěžovatelka J. Č. ani poté, kdy se stala výlučnou členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu, svou povinnost plnit nezačala a že žalovaný byl nucen přistupovat k vymáhání dluhů soudní cestou. Podle názoru stěžovatelů bylo jen vinou žalovaného, že výše nájemného a záloh na služby byla stěžovatelům sdělena až v červnu 2008. Zcela bez povšimnutí zůstalo podle stěžovatelů také jednání žalovaného ve vztahu ke stěžovatelům ohledně uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Z chování žalovaného je podle stěžovatelů zřejmá jeho taktika, směřující k tomu, aby stěžovatelé nemohli včas uhradit dlužné nájemné. Žalovanému byla po dobu několika let velmi dobře známa skutečnost, že předmětný byt užíval a nájemné a úhrady za služby řádně neplatil bratr stěžovatelky, který tento byt pronajímal a nájemné žalobci zcela vědomě neplatil. Proto podle stěžovatelů nelze souhlasit ani s právním názorem dovolacího soudu, že žalovaný po celou dobu nesl důsledky sourozeneckých sporů.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 58 C 331/2008, sp. zn. 60 C 124/2001 a sp. zn. 0 D 1308/1999, vzal v úvahu jejich obsah, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda výpověď z nájmu družstevního bytu, kterou dal žalovaný stěžovatelům, je výkonem práva rozporným s dobrými mravy nebo není.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Důvody, pro které Nejvyšší soud rozhodl výrokem, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, v odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětluje. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli k nim dalšího dodávat, na toto rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů shledáno nebylo. Ústavní stížnost je podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecného soudu, takže námitky stěžovatelů důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohly.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu