ECLI:CZ:US:2004:4.US.239.04
sp. zn. IV. ÚS 239/04
Usnesení
IV. ÚS 239/04
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. P. R., advokátem, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Plzni - městě ze dne 14. 6. 2004, čj.1 Zt 259/2004-84, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 6. 2004, sp. zn.5 Nt 989/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2004, se J. K., dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 14. 6. 2004 a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 6. 2004.
Stěžovatel je (spolu s obviněným Josefem Bandou) policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Plzni stíhán pro pokračující trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákona a trestný čin poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zákona.
Rozhodnutím soudce Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 4. 2004 byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 a 2 tr.ř., z důvodů dle §67 písm. b) a c) tr.ř.. Důvodem byla obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, neboť je konzumentem heroinu v relativně velkém množství, což zakládá velkou finanční náročnost, přičemž jeho rodina je odkázána na sociální dávky. Další důvod byl shledán v obavě z případného ovlivnění dosud neustanovené osoby, s níž měl spolupracovat v případě krádeže mobilního telefonu, a případném ovlivňování osob, které sám označuje za pachatele a svědků, s nimiž popírá kontakt.
Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudce Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 4. 2004 o vzetí do vazby zamítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 4. 2004, když závěry okresního soudu ohledně existence důvodů vazby dle §67 písm. b) a c) tr. řádu shledal správnými.
Dne 8. 6. 2004 podal spoluobviněný J.B. žádost o propuštění z vazby, v níž tvrdil, že v jeho případě nelze dovodit důvody vazby uvedené v §67 písm. b) a c) tr. řádu.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Plzni-městě ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2004 rozhodl tak, že důvod koluzní vazby pominul, a obvinění J. B. a J. K. se ponechávají i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu.
Usnesení státního zástupce ze dne 10. 6. 2004 napadl stěžovatel stížností, v níž vyslovil svůj nesouhlas s odůvodněním vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu. Uvedl, že nemá důvod v trestné činnosti pokračovat, neboť jej finančně zajistí jeho rodina. Zmínil též možnost nástupu do zaměstnání u společnosti Panasonic.
Okresní soud Plzeň-město v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2004 stížnost přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná a ústavní stížností napadeným usnesením z téhož dne stížnost zamítl. V odůvodnění okresní soud mj. konstatoval, že státní zástupce usnesením nerozhodoval o dalším ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu §71 odst. 3 tr.ř., nýbrž přezkoumal trvání vazebních důvodů v souladu s ust. §72 odst. 1 tr. řádu, a zcela se ztotožnil se závěry státního zástupce ohledně pominutí důvodů koluzní vazby a trvání důvodů vazby předstižné.
Dne 30. 7. 2004 byla na stěžovatele podána u Okresního soudu Plzeň - město obžaloba.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že konáním neveřejného zasedání o jeho stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě byla porušena základní pravidla a záruky spravedlnosti trestního řízení. Při neveřejném zasedání Okresního soudu v Plzni dne 25. 6. 2004 totiž on jako obviněný, ani jeho obhájce, nebyli přítomni. Tento procesní postup je dle jeho názoru v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva týkající se aplikace čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle níž je třeba na každé rozhodnutí o ponechání či propuštění z vazby nahlížet stejně jako na řízení, jímž je vazba uvalována. Proto je třeba dodržovat zásadu kontradiktornosti, jež vyžaduje, aby byly před rozhodnutím slyšeny obě strany, tedy jak státní zástupce, tak i obviněný; v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/2002 (správně I. ÚS 573/02). Uvedeným postupem tak dle názoru stěžovatele okresní soud porušil čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že vazba pokračuje, jedná se o ústavně nepřípustné omezení svobody.
Okresní soud Plzeň - město, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení ze dne 25. 6. 2004 bylo vydáno v souladu s ust. §240 a §242 tr. řádu, když ze znění těchto ustanovení povinnost poskytnout obviněné osobě možnost osobního slyšení při rozhodování o prodloužení vazby nevyplývá. Poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 a vyjádřil názor, že stěžovatel měl možnost požádat soud o osobní slyšení při rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce a ponechání obviněného ve vazbě tak, aby případně vznesl další argumenty, vyjma těch, které blíže rozebral již v odůvodnění podané stížnosti. Obviněný však této možnosti ani prostřednictvím svého obhájce, kterému v této době byl zmíněný ústavní nález nepochybně znám, nevyužil, a proto bylo rozhodováno v jeho nepřítomnosti. Závěrem uvedl, že po nápadu obžaloby v této trestní věci okresní soud rozhodl dne 20. 8. 2004 (sp. zn. 6 T 94/2004), po výslechu stěžovatele, o jeho ponechání ve vazbě podle §71 odst. 5 tr. řádu. Toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci.
Okresní státní zastupitelství v Plzni-městě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že z pohledu přísně institucionálního postavení státního zástupce v rámci přípravného řízení a s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, považuje stížnost stěžovatele vůči usnesení státního zástupce ze dne 14. 6. 2004 za neopodstatněnou. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost proti cit. usnesení státního zástupce odmítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Především pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Plzni - městě ze dne 14. 6. 2004, Ústavní soud konstatuje, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z již cit. nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 573/02, rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že byl porušen čl. 5 odst. 4 Úmluvy tím, že Okresní soud Plzeň - město při neveřejném zasedání dne 25. 6. 2004 nepřezkoumal zákonnost dalšího trvání vazby stěžovatele v kontradiktorním řízení, za jeho osobní přítomnosti, resp. přítomnosti jeho obhájce. Stěžovatel tvrdí, že tento procesní postup je v rozporu jak s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ohledně aplikace čl. 5 a čl. 6 Úmluvy, dle níž je třeba na každé rozhodnutí o ponechání či propuštění z vazby nahlížet stejně jako na řízení, jímž je vazba uvalována, tak i s nálezem Ústavního soudu ve věci I. ÚS 573/02.
Čl. 5 odst. 4 Úmluvy zní:
"4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné."
Účelem cit. článku je zabezpečit zatčeným nebo jinak svobody zbaveným osobám právo na soudní prověrku zákonnosti opatření, kterým byly zbaveny svobody. Počáteční rozhodnutí soudu totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo vůbec zaniknout. Proto osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu. Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní mezi státním zástupcem a příslušnou osobou.
Stěžovatel poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02. Z odůvodnění cit. nálezu mj. vyplývá, že
"......... právo obviněného být slyšen je třeba respektovat i při rozhodování o ponechání ve vazbě .............. .
Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.)
Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle Ústavy ČR platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10). Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný ESLP. Jakým způsobem bude zajištěno slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě, budou moci rozhodnout obecné soudy v rámci standardních mechanismů pro sjednocování judikatury. Současný stav však je jednoznačně protiústavní a měl by být změněn."
Ústavní soud si je vědom principu vázanosti senátu právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění). Za okolností daného případu však dospěl k závěru, že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.
Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. V každém případě by však soud, nevyhoví-li vznesenému a konkretizovanému požadavku být osobně slyšen, měl v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě neuvedl jakékoliv konkrétní námitky, jež by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení; již proto se nemůže svého práva být osobně slyšen důvodně domáhat ani v rámci podané ústavní stížnosti. Takové námitky ostatně stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno, stěžovatel ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní, skutečnosti. Právě to však je klíčové pro posouzení opodstatněnosti podaného návrhu.
Stěžovatel mylně interpretuje jím citovaný nález Ústavního soudu; jak již Ústavní soud judikoval (v dosud nepublikovaném) usnesení I. ÚS 515/04, nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna; ve věci I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního řízení při slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu